Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


walter_dolch

Walter Dolch (1883-1914)

Eduard Mikušek

Původně otištěno v: Česká beseda o německých badatelích v oblasti pomocných věd historických, archivnictví a edic historických pramenů: příspěvky z konference pořádané 12. listopadu 1999 v Ústí nad Labem katedrou historie Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a katedrou pomocných věd historických a archivního studia Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze / k vydání připravila Hana Pátková. Dolní Břežany, 2000, s. 25-32.

Walter Dolch, jemuž je věnován následující příspěvek, nepatří k běžně známým představitelům vědy českých Němců. V učebnicových textech zmiňuje jeho jméno pouze profesor Hlaváček ve svých skriptech o kodikologii (1), a to nejenom při citaci Dolchovy nejznámější publikace, katalogu německých rukopisů pražské univerzitní knihovny, ale též v souvislosti s jeho funkcí soukromého knihovníka Eduarda Langera, broumovského průmyslníka, politika, vlastivědného pracovníka a majitele bohaté knihovny s rozsáhlou sbírkou rukopisů. Dolch padl ve svých jednatřiceti letech na ruské frontě první světové války, a zemřel tudíž příliš mlád, než aby mohl zanechat rozsáhlé odborné dílo. Zapadnutí jeho jména v povědomí českých historiků je proto přirozeným jevem a skutečnost, že jeho nositel nebyl Čech, ale Němec, už sehrála pouze doplňující úlohu. Vždyť slibné začátky jeho vědecké kariéry nalezly ne nepříznivou odezvu na stránkách Časopisu českého musea a Českého časopisu historického.(2) Vlastní ocenění Dolchovy odborné činnosti však zůstalo vyhrazeno německé vědě; základní slovníková informace pak chybí i v hesláři připravovaného Českého biografického slovníku a nalézáme ji včetně bibliografie Dolchova díla a odkazů na další texty k jeho osobě pouze v Biographisches Lexikon zur Geschichte der böhmischen Länder. (3)

Před druhotnou literaturou je však žádoucí dát přednost primárním pramenům, k nimž rozhodně patří Dolchův krátký vlastnoruční životopis, sepsaný pro účely rigorózního řízení roku 1909 na filozofické fakultě lipské univerzity.(4) Cituji v českém překladu:

Já, Bruno Walther Dolch, narozený 7. června 1883 jako první syn obchodníka Bruno Dolcha v Jablonci nad Nisou, „Deutschböhmen“, jsem navštěvoval obecnou a měšťanskou školu ve svém rodišti a poté reálné gymnázium v Žitavě, které jsem ukončil maturitou o velikonocích roku 1902. V letech 1902-1903 jsem byl posluchačem profesorů Gesse, Schultzeho a Sterna v Drážďanech, 1903 až 1904 pak profesorů Bissinga, von Heigela, von der Leyena, Lippse, Munckera, Paula a Weymanna v Mnichově. V následujících letech jsem badatelsky pracoval na cestách v Rakousku (zejména v Praze) a v cizině, kromě jiného pro rukopisný archiv německé komise v Berlíně. V Lipsku jsem v letech 1905 až 1909 navštěvoval přednášky profesorů von Bahdera, Dorena, Hirta, Holze, Jungmanna, Seeligera, Siewerse a Volkelta.(5)

I stručné biogramy uvedených německých profesorů by tento referát neúměrně rozšířily, a proto se omezím pouze na základní charakteristiku tohoto výčtu: jedná se především o germanisty, jak lingvisty, tak literární historiky. Je proto přirozené, že doktorátu filozofie dosáhl Dolch právě v oboru německé jazykovědy a literární vědy, a sice po předložení dizertace s názvem: Die Verbreitung oberländischer Mystikerwerke im Niederländischen. Ústní rigorózní zkoušky skládal samozřejmě z germanistiky, kde profesor Eduard Sievers jeho výkon, překlad básně Waltera von der Vogelweide a výklad o vývoji německé literatury po rok 1200, ohodnotil známkou dobře. Uspokojivé znalosti a na jejich základě „za tři“ získal Dolch i při ústní zkoušce z pedagogiky u profesora Volkelta a nejhůře, nejnižší možnou známkou čtyři, zhodnotil jeho výkon z dějepisu profesor Seeliger. Dolchovy znalosti o rytířstvu, královských volbách a právních knihách ocenil jako dostatečné, „aber nicht mehr“, takže Walter Dolch obstál při ústní zkoušce celkovou známkou „tři“.

O stupeň lepší, jako „admodum laudabilis“ byla profesory Sieversem a Kösterem hodnocena dizertace, přestože, či možná právě proto, že její náplň vybočovala z obvyklých dizertačních témat a oba posuzovatelé neměli pro její ocenění žádoucí oporu ve svých předchozích znalostech. Nezahaleně to vyjádřil profesor dějin německé literatury Albert Köster, když svůj krátký posudek formuloval následovně: Též na mě působí práce příznivým dojmem, a protože kontrola je vyloučena, musím se spokojit důvěrou, že předložená dizertace je odborně spolehlivá (so muß ich es bei dem Zutrauen, daß hier eine sachkundige zuverläßige Dissertation vorliegt, genügen lassen). Připojil se tak k dvacetiřádkovému posudku svého kolegy jazykovědce Eduarda Sieverse, zakončenému obdobným způsobem: Autorovy údaje ovšem kontrolovat nemohu; jedná se do té míry o rukopisy, že se autor všude opírá o netištěný materiál. Celek však činí tak solidní dojem, že nepochybuji o autorově korektnosti i v detailech. Kritická výtka, že „detailní argumentace zůstává celkově zpět za konstatováním zjištěných souvislostí“ je předem oslabena posuzovatelovým pochopením této vady jako důsledku skutečnosti, že se dizertace opírá o znalost 219 dolnoněmeckých rukopisů. Autor se s nimi měl seznámit v průběhu několikaletých prací, prováděných z pověření Berlínské akademie věd, při nichž katalogizoval na 4000 rukopisů. Vedlejším plodem jeho badatelských cest bylo pak obsáhlé studium středohornoněmecké mystiky, jehož částečným výsledkem byla předložená dizertace.

Detaily čerpané z protokolu o Dolchově rigorózním řízení z archivu lipské univerzity mají sotva závažnější význam pro poznání jeho osobnosti, ale zajímavosti rozhodně nepostrádají. Svou konkrétností pak představují žádoucí kontrast k tvrzením obecnější povahy. Ani stručnost citované autobiografie nemůže být vysvětlením pro absenci údaje o Dolchově studiu na německé univerzitě pražské, kde v zimním semestru ročníku 1904-05 jako mimořádný posluchač absolvoval šestý studijní běh svého univerzitního vzdělání, po předchozích dvou semestrech v Drážďanech a třech v Mnichově. Jeho opominutí bylo asi úmyslné, a vedle mimořádné formy pražského studia zřejmě spolupůsobilo Dolchovo akcentování jeho říšského němectví. V aktech Ludwig-Maximilianovy univerzity v Mnichově vystupuje jako Walter Dolch aus Kaltennordheim a hlásí se tak nikoliv k jabloneckému rodišti v Čechách, ale k zemi svých předků, odkud přišel jeho otec a kde jeho dědeček působil ve funkci řídícího školy v malém půldruhatisícovém Kaltennordheimu, 16 km jižně od Eisenachu. V roce 1910 se k zemi svého rodového původu též přiznává při vyplnění rubriky státní příslušnosti údajem:Sachsen-Weimar-Eisenach. Stalo se to při příležitosti zápisu ke studiu práv na lipské univerzitě, kterým však jeho záměr studovat další obor patrně skončil, neboť po dvou letech byl z univerzitní matriky vyškrtnut. Za Německou říši položil i svůj život, když v hodnosti poručíka padl 9. prosince na východní frontě, a předešel tak ve smrti krátce svého bratra, historika umění v bavorském Mnichově, jenž o pár dní padl na frontě západní.(6) Snad lze z uvedeného tušit i subtilní problém Dolchovy národní sebeidentifikace, ovšem bez možnosti zjistit u něho konkrétněji dopad vzájemných předsudků ve vztazích mezi samotnými Němci s jejich rozdílnou kmenovou a státní příslušností. Pouze jako nepřímé svědectví existence psychologického fenoménu, pro český pohled zastíněného konfliktním vztahem česko-německým, si v této souvislosti dovolím připomenout výrok Theodora Mommsena. Ten svou přímočarou neomalenost uplatnil nejenom známým způsobem vůči Čechům, ale podle jeho jiného výroku: war der Bayer der Übergang vom Österreicher zum Menschen.

Duryňský původ Dolchova otce a děda je doložen křestní matrikou evangelické obce v Jablonci nad Nisou (7) a příslušnost k augšpurské konfesi by mohla vysvětlovat volbu Žitavy pro gymnazijní studia mladého Dolcha, pokud nebylo i v tomto případě důvodem preferování studia v říši. Navíc nás však matriky informují o podílu české krve v Dolchových žilách, neboť jablonecký obchodník Friedrich Bruno Dolch, narozený 13.dubna 1858 ve zmíněním Kaltennordheimu, se 22. července 1882 oženil s Emilií Karolínou, narozenou 29.ledna 1861 z manželství jabloneckého notáře Josefa Narowetze ze Zoboru na dnešním jižním Slovensku a jeho manželky Františky Slavíkové. České jméno by samozřejmě ještě nedokazovalo český původ Dolchovy babičky, stejně tak jako jméno a rodiště dědečka nemůže být svědectvím slovenského původu. Jestliže však svědkem při svatbě rodičů Waltera Dolcha byl Alfréd Slavík, docent a pozdější profesor pražské techniky, lze o české etnicitě Dolchovy babičky sotva pochybovat.

Pro rodinné prostředí Waltera Dolcha přinášeji další informace matriční zápisy narození mladších sourozenců: Juliána Oskara (18.I.1885), Friedricha Wilhelma (7.IV.1888) a Marie Emmy (15.IV.1891). Kromě jiného též údajem o zaměstnání jeho otce, jenž oproti někdejšímu označení „Geschäftsführer“ je zde 1885 uveden jako rovněž nesamostatný „Disponent“, ale o tři roky později jako „Glasexporteur“. Autor Dolchova nekrologu, jeho učitel z jablonecké měšťanky Karl R. Fischer, jej označuje za spolušéfa exportní firmy a Walter Dolch sám v životopise z r.1909 označuje svého otce termínem „Kaufmann“. Posledním svědectvím jeho sociálního postavení je adresa Bruno Dolch, Villenbesitzer Loschwitz bei Dresden, zapsaná v adresáři, dochovaném v pozůstalosti dr.Eduarda Langera v Archivu Národního muzea.

Zda a jak Alfréd Slavík, profesor a dvojnásobný rektor české techniky, mimořádný člen KČSN a od r.1900 člen pražského sboru obecních starších uplatnil vůči Walteru Dolchovi svou přízeň, zůstává pouhou úvahou ze sféry možného. Žádoucí podrobnosti o Dolchově pražském působení se totiž zatím omezují na údaje univerzitního archivu o zapsaných přednáškách. Jeho studium rukopisů univerzitní a muzejní knihovny a bližší okolnosti pověření neznámého mladého studenta Dolcha sestavením jejich katalogů by mohlo objasnit teprve další bádání. Ozřejmil by se tak nejenom Dolchův podíl na katalogizaci německých rukopisů Knihovny Národního muzea, jejíž rukopisné zpracování údajně dokončil, ale též význam, který pro tyto práce měl projekt centrálního katalogu německých rukopisů v Evropě, realizovaný pod vedením Konrada Burdacha berlínskou akademií věd. Práce na něm přivedla Waltra Dolcha též do Broumova a tamní klášterní knihovny, ale osudem se mu stala broumovská knihovna, vybudovaná dr.Eduardem Langerem.(8) To byl advokát a politik, který se bohatě oženil s dědičkou textilního podnikatele Benedikta Schrolla, jež dokázala svěřený majetek sama obratně spravovat, a tak poskytovat svému manželu nejenom peníze, ale i potřebný čas, aby je mohl utrácet na své záliby. Langer roku 1911 přijal Waltera Dolcha do svých služeb a výsledkem spojení kapitálu a znalostí byla dobře vedená a stále obohacovaná knihovna včetně specializovaných sbírek na čele se souborem rukopisů a starých tisků. Ten vždy přitahoval největší pozornost, a byl proto vícekrát zmiňován v literatuře, počínaje obšírnou zprávou z r.1909, otištěnou v 8. svazku Zpráv archivní sekce vídeňské památkové komise. (9) Profesor Hlaváček jako zatím poslední z těchto zpravodajů, mohl však ve svých kodikologických skriptech pouze konstatovat ztrátu oněch rukopisů, neboť se skutkem naplnila prorocká závěrečná slova autora zmíněné první zprávy v „Mitteilungen“ vídeňské komise: es wäre zu bedauern, wenn alle diese Schätze einmal in unkundige Hände geraten sollten.

Osudy knihovny po 2. světové válce popsal archivář dr.Bouza v úvodu k inventář torza Langerovy pozůstalosti ve Státním okresním archivu v Náchodě, a protože si jeho zevrubné líčení zasluhuje širší publicitu, nežli poskytuje netištěný archivní inventář, uvádím ho jako rozsáhlý citát v poznámce.(10) Sám se však chci omezit pouze na informaci o jediné části Langerových sbírek, která totiž můj zájem o Waltera Dolcha vyvolala. Byl to rozsáhlý soubor dobových tisků z let 1848/49, uložený od šedesátých let v Archivu Národního muzea, který ho ve svém novém průvodci uvádí jako součást dokumentace 1848-1849, budované v archivu od 19. století. Její vyhovující evidence dosud chybí a publikované výsledky Dolchovy katalogizace (11) označuje archivní průvodce jako nepoužitelné.(12) I kdyby tomu tak skutečně bylo, zůstane přesto hodnota dochovaných výsledků Dolchovy inventarizace dokumentů 19. století nezanedbatelá. Dokladem tohoto tvrzení budiž moje osobní badatelská zkušenost. Nalezená Dolchova katalogizační karta mi byla oporou pro hledání protokolu 2. kongresu českých Němců z listopadu 1848 v Chebu, který, na rozdíl od stenografického záznamu ze známějšího teplického sjezdu, zůstal pro českou historiografii neznámým pramenem. Objevení originálního tisku, jehož existence byla potvrzována pouze tímto dokladem, pak již bylo při fyzické nemožnosti hledat v muzejním archivu pouze otázkou rešerší v jiných, pro bádání zpřístupněných knihovnických souborech.

Chtěl bych proto zcela závěrem zdůraznit, že vedle teoretického přínosu provází pozornost životu a dílu nedostatečně známých českoněmeckých historiků i nezanedbatelný dopad pro badatelskou praxi, což je pouze důvod navíc, věnovat se této tematice více a hlouběji.

Poznámky:

1) HLAVÁČEK, Ivan, Úvod do latinské kodikologie, skripta FF UK Praha 1978, 2. vyd. 1994.

2) Časopis českého musea 89, 1915, s.108n., Český časopis historický 22, 1916, s.370n.

3) Bd.1, R.Oldenbourg Verlag, München-Wien 1976, s.268. Základní biografický text představuje nekrolog, který napsal Dolchův učitel z jablonecké měšťanky Karl R. FISCHER, Bibliothekar Dr. phil. Walter Dolch, Mitteilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen 54, 1916, s.58-63.

4) Universitätsarchiv Leipzig, Phil.Fak. Prom. 3108, S.4.

5) Výčet osmnácti pedagogů Technické vysoké školy v Drážďanech a univerzit v Mnichově a Lipsku je třeba rozšířit o sedm profesorů pražské německé univerzity, jejichž přednášky si Dolch zapsal v zimním semestru ročníku 1904-05, jak dosvědčuje příslušný katalog mimořádných posluchačů její filozofické fakulty, uložený v Archivu Univerzity Karlovy. Dokumentace příslušných univerzitních archivů dokládá rovněž zápis přednášek uvedených profesorů mnichovských a lipských. Základní biografické údaje téměř ke všem z nich podává nejnověji Deutsche biographische Encyklopädie, Bd.I-X. Walter KILLY - Rudolf VIERHAUS (edd.), K.G.Saur, München 1995-1999 (DBE):

BAHDER, Karl von (1852-1932), germanista, Lipsko (DBE 1, s.268)

BACHMANN, Adolf (1849-1914), historik, Praha (DBE 1, s.244)

BERNEKER, Erich (1874-1937), slavista, Praha (DBE 1, s.463)

BISSING, Friedrich Wilhelm Frh. von (1873-1956), egyptolog, Mnichov (DBE 1, s.548)

DOREN, Alfred (1869 -?) Lipsko (Der große Brockhaus, 15. Ausg., 1934) GESS, ? (? - ?) /Drážďany/

HAUFFEN, Adolf (1863-1930), Praha (DBE 4, s.440)

HEIGEL, Karl Theodor von der (1842-1915), historik, Mnichov (DBE 4, s.494)

HIRT, Hermann (1865-1936), indogermanista, Lipsko (DBE 5, s.69)

HOLZ, ? (?-?), germanista, Lipsko JUNGMANN, ? (?-?), Lipsko /1908: Einführung in die Pädagogik/

KELLER, Otto (1838-1927), klasický filolog, Praha (DBE 5, s.496)

KRAUS, Carl von (1868-1952), germanista, Praha (DBE 6, s.75)

LEYEN, Friedrich von der (1873-1966), germanista, národopisec, Mnichov (DBE 6, s.370)

LIPPS, Theodor (1851-1914), filozof, psycholog, Mnichov (DBE 6, s.420)

MUNCKER, Franz (1855-1926), literární historik, Mnichov (DBE 7, s.306)

PAUL, Hermann (1846-1921), germanista, Mnichov (DBE 7, s.574)

RZACH, Alois (1850-1935), klasický filolog, Praha (DBE 8, s.481)

SAUER, August (1855-1926), literární historik, Praha (DBE 8, s.526)

SEELIGER, Gerhard (1860-1921), historik, Lipsko (DBE 9, s.259)

SCHULTZE, Fritz (1846-1908) filozof, Drážďany (DBE 9, s.193)

SIEVERS, Eduard (1850-1932), jazykovědec, Lipsko (DBE 9, s.321)

STERN, Adolf (1835-1907) literární historik, Drážďany (DBE 9, s.512)

VOLKELT, Johannes (1848-1930), filozof, Lipsko (DBE 10, s.245)

WEYMANN, ? (?-?) klasický filolog, Mnichov

6) Karl R.FISCHER, c.d.,MVGDB 54, 1916, s.59.

7) Státní oblastní archiv Litoměřice, sbírka matrik, sign. N 8/2, pro mladší sourozence její pokračování pod sign. N 8/3 a matrika oddaných pod sign. N 8/7.

8) Hugo HERRMANN, Eduard Langer, Bohemia. Jahrbuch des Collegium Carolinum 7, 1966, s.399-406.

9) Laurenz WINTERA, Historische Denkmale in Braunau in Böhmen und Umgebung 3. Die Privatbibliothek des Dr.Langer in Braunau, Mitteilungen der dritten (Archiv-) Sektion der k.k. Zentral- Kommission zur Erforschung und Erhaltung der Kunst- und historischen Denkmale, 8, 1911, s.92n.

10) Co z langrovských sbírek zůstalo v Broumově a bylo v letech 1849-1850 zničeno, zůstane asi navždy zahaleno tajemstvím. Po likvidaci národní správy firmy Schroll převzala totiž Langrovy sbírky Národní kulturní komise, která ji zlikvidovala. Vycházela při tom z hlediska, že knihy, o které nebudou mít zájem instituce a knihovny, budou zničeny. Několik nákladních aut se 40 000 svazky, 200 prvotisky a asi 800 rukopisy bylo z Broumova odvezeno na státní zámek Sychrov u Turnova, kde bylo tehdy zřízeno centrální skladiště svezených knih. Při odvozu Langrových sbírek z Broumova, který se dál přes odpor místních činitelů, vypadlo z aut několik knih, které tak byly zachráněny a dostaly se do okresního archivu. Šlo o Justiniánův kodex z r. 1602 a několik šporkovských tisků.

Většina langrovských sbírek byla na Sychrově roztříděna akademikem Dr. Zdeňkem Wirthem: archiválie byly předány archivní správě ministerstva vnitra, která je postoupila v r. 1959 prostřednistvím státního archivu v Kuksu okresnímu archivu v Broumově. Knihy byly snad nabídnuty různým knihovnám a institucím. Obrovská většina knih, o něž prý nebyl zájem - několik nákladních aut - byly odvezeny do papírny ve Štětí. Osud rukopisů včetně nejstaršího z 8. století, inkunábulí a starých tisků zůstal nezjištěn, přestože po Langrově sbírce pátrali na vlastní pěst vynikající odborníci Doc.Dr. Ivan Hlaváček a Dr. Jiří Pražák. Je patrně jisté, že tatp sbírka byla rozchvácena nebo zničena. (Erik BOUZA, Dr.Eduard Langer - Broumov 1276-1944. Inventář 1969, s.4n.)

11) Kleinliteratur aus den Jahren 1848-49. Bd.1.,Österreich, Wien, Kundmachungen. Bearbeitet von Dr. W.DOLCH. Leipzig, Otto Harrassowitz 1914.

12) Průvodce po fondech a sbírkách Archivu Národního muzea, redakce Jaromír ČECHURA, Praha 1998, s.338.

Walter Dolch - Bibliografie:

1) Die Verbreitung oberländischer Mystikerwerke im Niederländischen. Auf Grund der Handschriften dargestellt. Teil 1. Weida i.Th. 1909.

2) Katalog der deutschen Handschriften der k.k. öffentlichen und Universitätsbibliothek zu Prag I. Die Handschriften bis etwa zum 1550. Prag 1909.

3) Geschichte und Einrichtung der Dr. Eduard Langerschen Bibliothek in Braunau in Böhmen, Braunau 1912.

4) Der Druckerkatalog der Dr. Eduard Langerschen Bibliothek in Braunau in Böhmen, Braunau 1913.

5) Bibliographie der österreichischen Drucke des XV. und XVI. Jahrhunderts. Bd.1, Heft 1. Trient - Wien - Schrattenthal. Wien 1913.

6) Bestimmungen der Dr.Ed.Langerschen Bibliothek über Bucheinbände, ihre Erhaltung und Katalogisierung, Zeitschrift für Bibliothekswesen 30, 1913, s.69-77, jako separát Leipzig 1913.

7) Sonderaustellung der Dr.Ed.Langerschen Bibliothek zu Braunau i.B. auf der Ausstellung für Buchgewerbe und Graphik, Leipzig 1914.

8) Die Miniatur-Handschriften der Dr. Ed. Langerschen Bibliothek zu Braunau i.B., Zeitschrift für Bibliothekswesen, N.F.6, 1914, s.35ff.

9) Kleinliteratur aus den Jahren 1848-49. Bd.1.,Österreich, Wien, Kundmachungen. Leipzig, Otto Harrassowitz 1914.

10) Stift Tepl, MVGDB 54, 1916, s.63-67.

walter_dolch.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:25 autor: jindrichmarek