Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


vojtisek_o_vyvoji_metody_diplomaticke

Václav Vojtíšek: O vývoji metody diplomatické a jejích potřebách - SH 2/1954, s. 5-38 (výtah)

Humanismus - vedl k pramenům a také rozpoznal cenu listiny jako historického pramene.


HERMAN CONRING - jezuita z Helmstaedtu, zakladatel právní historie německé. Pozván do Lindavy jako znalec ve sporu města s tamním ženským klášterem augustiniánek o statky a výsostná práva, zamítl pravost starobylé listiny, hlásicí se do doby císaře Ludívka (II./Pobožného/Němce). Důkaz provedl srovnáním sporné listiny s jinými listinami, o nichž nebylo vysloveno podezření, že by nenáležely do těch dob. Spis - Censura diplomatis quod a Ludovico imeratore fert acceptum coenobium Lindaviense (1672) - později oceňován jako poklad pro zkoumání listin - Conring byl uznáván za prvního učence oboru. Přihlížel k písmu a k formulím i ke jménu kancléře a měl na zřeteli i itinerář zmíněných panovníků. Usoudil, že jazykové chyby samy o sobě neprokazují nepravost originální listiny; ale jestliže se řeč a pravopis listiny nesrovnává se zvyklostmi doby a obyčejem kanceláře, je to známka, že listina je nepravá.

DANIEL PAPEBROCH - nepřistoupil k listinám z důvodů prakticko-právních, ale z potřeb vědeckých. Acta sanctorum quoquot toto orbe coluntur - vědecký podnik založený Jeanem Bollandem - 1643 - nástupci vedeni Papebrochem a GOTTFRIEDEM HENSCHENEM - II. svazek měsíce dubna - 1675 - Papebroch - úvod - Propylaeum atiquarium circa veri et falsi discrimen in vetustis membranis - chtěl podat pravidla pro zkoumání listin a rozlišení pravých od nepravých. Uvědomil si důležitost listin v životech svatých a pro jejich životopisy, ale zároveň i nutnost jejich kritického posouzení - mnoho listin falešných zhotovených na prokázání majetkových i jiných práv. Papebroch - mistr kritiky pramenů vyprávěcích, rukopisů - vycházel z francouzské filozofie skepse (x autoritě a tradici se staví usilovným hledáním pravdy - zasahuje také do historie a filologie). Listiny - Papebroch vyjádřil přesvědčení, že na všem území staré franské říše nelze najít pravé listiny královské před dobou Dagoberta I. (7.st.), a z jeho doby i z doby po něm až do Karlovců že přicházejí jen ojedinělé nepodezřelé listiny, v originálech či spolehlivých kopiích. Totéž platí i o listinách papežských. Teorie, že čím je listina starší, tím méně je důvěryhodná a tím spíše je falešná. Zároveň ale na rozdíl od Conringa (ve falzech vidí vědomý podvod) vyjádřil názor, že i když je listina falešná, nemusí být ohroženo spravedlivé vlastnictví práv. Při hodnocení listin nastoupil metodu srovnávací - dbal zejména o zevnější znaky - látka, kterou snesl, byla ale skrovná, spíše pouze v ukázkách, a ještě ne spolehlivá v pravosti.

Papebroch napadl bohatství benediktinských klášterů - zejm. St. Denis - pokládali za svou povinnost hájit dědictví předků - v Papebrochově rozpravě viděli útok na starobylá svědectví svých dějin i na své vědecké snažení, šlo tu i o čest řádu a církve, i národa a království, neboť napadené listiny hrály velkou úlohu v dějinách jich obou. Skoro všechny kláštery francouzských benediktinů byly spojeny v kongregaci sv. Maura se sídlem St. Germain des Pres u Paříže (jezuité - colegium Claromontanum, Antverpy - museum Bollandianum) - rozsáhlý okruh vědeckého zájmu - bohatá knihovna - Opera S. Bernardi, Annales ordinis S. Benedicti a Acta sanctorum ordinis S. Benedicti.

JEAN MABILLON - hned po Paperbrochově útoku vyzván, aby na něj odpověděl. Nechtěl napsat pouze běžnou polemiku. Nebyl skeptik - obránce dobré věci proti přílišné pochybovačnosti. Shromáždil množství listin z celé Francie i sousedních zemí - pomocník - CHARLES DU FRENSE, SIEUR DU CANGE (zasloužil se o vědecký pokrok v Glossarium mediae et infimae latinitatis - snesením latinských termínů ze středověkých listin a vysvětlením institucí). Mabillon - ve svém díle podal vývoj listin všech dob a různých zemí - shrnul zásady pro listinnou kritiku - tak uzpůsobil srovnávací metodu při jejich hodnocení, že přes to, co převzal od starších zkoumatelů, mohl si být vědom, jak uvádí v život novou vědu (knihu věnoval Colbertovi) - De re diplomatica libri sex - jméno nové vědě - diplomatika - vzešly z ní i jiné vědy historické - sfragistiky, latinská paleografie i historická chronologie. - nebylo napsáno naráz a bez předchozích zkušeností a podnětů. Nepopíral padělky v listinách a porušování listin - poukazoval však na to, že padělateli a porušovateli listin byli nejen mnichové a kněží, ale že se padělalo ve všech stavech, a že všechny nepravé a zpadělané listiny nevznikly podvodně za nekalými úmysly, nýbrž i z jiných důvodů. Díval se na listiny jako na zvláštní prameny - ve všem potřebují samostatných měřítek - jsou to: samostatné listiny, písmo, jazyk, pravopis, údaje o kanceláři, formulace, psací látka, pečeť aj. Procházely změnami podle vydavatelů i krajových zvyklostí. Listiny připouštěl už pro velmi časnou dobu - papežské již 6.stol., královské dané klášterům již pro 5.stol., dtto soukromé listiny pro osoby duchovní i světské. Velké stáří samo o sobě není příčina podezřelosti - pro zamítnutí listin nutné rozhodující důkazy. Uvedl příklady, že ne všechna listinná falsa byla dělána ze špatných úmyslů. Naznačil určité zásady pro listinnou kritiku - staré listiny třeba zkoumat s velkou rozumností, se vzděláním a svrchovanou umírněností, o starých listinách má být rozhodováno ze všech stránek, ze všech vlastností vnějších i vnitřních, zvláštní kritiky listin nezachovaných v originálech. Zdůrazňoval cenu listin i pro soudní potřeby.

Z Mabillonových základů vzešlo dílo Noveau traité de diplomatique par deux Religieux Bénedictins de la Congreégation de St. Maur - autory členové kongregace sv. Maura - R. FR. TASSIN a CH. FR. TOUSTAIN - podnětem nové spory o listiny. Autoři se opírali o Mabillona, měli shromážděn neobyčejně rozsáhlý materiál - umožnil zpracovat s velkým zdarem papežskou diplomatiku. Pozornost věnovali i vývoji písma - drželi se nejen Mabillona ale i Maffeiho + vlastní novinky - ne pouze listiny, ale i kodexy - zkoumali a určovali v nebývalých možnostech

1821 založena v Paříži ÉCOLE DES CHARTRES - na tradicích maurinských - nutnost školených knihovníků a archivářů. Zavedeno vyučování v tříletých kurzech - diplomatiky, paleografie, filologie, právní dějiny, archeologie.

LEOPOLD DELISLE - diplomatik a paleograf, 2. pol. 19.stol. ukázal, jak lze listiny se všestranností posuzovat a uvádět v souvislosti i na podkladě historického dění. Vnášel do archivních studií soustavnost v archivním bádání, smysl pro řešení otázek paleografických i péči a přesnost v textové kritice - s vědou spojoval i praxi.

A. GIRY - Manuel de diplomatique - v diplomatiku pojímá i „technickou“ chronologii, stupně v důstojenstvích světských a duchovních, výklady o jménech místních a osobních, o zeměpisu a topografii, o mírách a váhách, mincích aj. - jinde takové partie dávno vypouštěny, aby byla diplomatika oproštěna od věcí, které ji zatěžovaly

NIKOLAUS HERTIUS - učitel práva v Giessenu, spis Dissertatio de fide diplomatum Germaniae imperatorum et regum. Rozdělil listinné vlastnosti na vnější a vnitřní, vnitřek textu odlišil od jeho závěru. Zkoumal právní obsah listin - byl si vědom nedostatečné znalosti staré ústavy a právního zřízení. Postihoval cenu listin pro právní dějiny i praktické právo - staral se, aby byla nauka o listinách pojata v právní obor na německých univerzitách. Učebnice a příručky - i v němčině - ustálení terminologie v němčině. V podstatě šlo stále o rozlišování listin pravých a nepravých.

GOTFRIED BESSEL a JOSEF VON HAHN - Chronicon Gottwincense - diplomatiky králů a císařů od Konráda I. do Friedricha II. (911-1250) - dílo závislé na Mabillonovi - nepřineslo ani zdokonalení listinné kritiky.

JOHANNES HEUMANN VON TEUTCHENBRUN - profesor na univerzitě v Altdorfu u Norimberka - věnoval se císařské diplomatice, pracoval podle tisků, otisků, faksimilií - podceňoval zevnější vlastnosti listin, zřetel k vlastnostem vnitřním, zaujal ho zejména právní obsah listin. Podal podle listin vypsání státního zřízení karolinského a prokázal, co listiny znamenají pro právní historii a jak ve studiu listin mají kořeny jiné vědy.

Německo - Noveau traité vyšlo v překladu - pořídil J. Ch. Adelung, potom A. Rudolph - pod názvem Lehrgebäude der Diplomatik - podle Traubeho na překladu nejlepší název.

CHRISTHOPH GATTERER - profesor dějepisu na univerzitě v Göttingách, diplomatiku připojil k historii, přiřadil ji k PVH (dosud náležela spolu s paleografií a chronologií k právní vědě), původce synchronistické metody - založil první historický seminář - při něm zřídil Museum diplomaticum - sbírku originálů listin, kreseb, tisků ukázek písma, pečetí atd. Upadl však v systematizování a rozčleňování.

KARL TRAUGOTT GOTTLIEB SCHÖNEMANN - Gattererův nástupce, dva diplomatické spisy - Versuch eines vollständiges Systems der allgemeinen, besonders älteren Diplomatik a Praktische Diplomatik. Vědomě se odklonil od Gatterera, zjednodušil systém - !!! hlavně - rozdělil diplomatiku na dvě části - teoretickou a praktickou. V teoretické rozeznával stránku vnitřní a vnější, do oddílu vnitřních potřeb vkládal právní nauku diplomatickou a znalost praxe kancelářské. Praktická diplomatika - díl všeobecný a zvláštní. Všeobecný - podávalo se poučení, jak se užívá listin , jak se jim má rozumět + podávala se tzv. věda archivní - jak se listiny mají uchovávat a udržovat v pořádku. Zvláštní diplomatika vlastně znamenala zkoumání pravosti. Promyslil úkoly diplomatiky i postup listinné kritiky - vyšel z Mabillona, ale oprostil diplomatiku od toho, co ji zatěžovalo a co potřebovalo samostatného pěstování. Umístil však v diplomatice právní vědu - vyzdvižení právního obsahu v listinách a vyzdvižení jeho hodnoty při kritickém bádání. Šlo mu především o praktické cíle - stanovení, jak lze listin užívat v potřebách historických i právnických - kladl váhu na formální průkaznost listin.

1819 - Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde - vydávání Monumenta Germaniae historica - svobodný pán von Stein - otec společnosti - vydávání Monument - GEORG H. PERTZ a JOHANN FRIEDRICH BÖHMER. (Časopisy přinášející informace - Archiv, Neues Archiv für ältere deutsche Geschichts-kunde a Deutsches Archiv für Geschichte des Mittelalters (od 1937).) Měly být postupně vydávány kroniky, historičtí spisovatelé německé minulosti, brzy připojeny i zákony, listy a starožitnosti, zejména císařské litiny v sérii Diplomata -

BÖHMER - učinil si životním úkolem bádání o středověku a zvláště zkoumání listin a jejich předkládání veřejnosti vědecké i národní. Připravil Regesta imperii - katalog listin německých císařů a králů z let 911-1313 a četná jiná díla ediční. Shromáždil bohatý listinný materiál. V Německu vstoupilo do popředí pozorování historické. Nutnost hledat novou cestu a propracovat se k nové metodě - nesnadné - vycházejí často z nesprávných představ - částečně se někdy popírá diplomatická kritika. Böhmer uznával význam listin pro poznání vnitřního života německého, vážil si jich jako pramenů pro pochopení ústavního vývoje, dějin práva veřejného i soukromého - stál na stanovisku, že zkoumání listin nesmí se dít pod jediným zorným úhlem pravosti a nepravosti - varoval před tím, aby se listiny zkoumaly jako jednotlivosti bez spojení - znemožňuje to porozumění jejich pravé ceny a účelu, jejich hodnoty pro říšské dějiny a právní starožitnosti. Shromažďoval listiny a připravoval je pro vydání ve velkých podnicích - jeho přičiněním se listiny staly nevyčerpatelným zdrojem historického poznání - nejen listy královské a císařské - všech říšských činitelů

KARL FRIEDRICH STUMPF-BRENTANO - následovník a žák Böhmerův, studoval listiny - myšlenka sestavit podle nich pořadí říšských kancléřů německých, zejména pro 10-12.stol. - snesl nový materiál - uskutečnil ve valné části své dílo (Die Reichskanzler vornehmlich d. X., XI. u. XII. Jahrhunderts, Innsbruck 1865-83) a stal se obnovovatelem a rozšiřovatelem Böhmerových regest - nepřezíral starší diplomatickou literaturu - seznámil se i s Mabillonem, zřetel i k současné diplomatické literatuře. Přesvědčení, že sama historická kritika nestačí k plnému pochopení listin. Nikdy nepostihl plnost diplomatické metody + jiné nedostatky.

THEODOR SICKEL - poslán na nově založený Institut für österreichische Geschichtsforschung - založen podle vzoru pařížské školy, aby vychovával archiváře a bibliotékáře a pro rozvoj studií dějezpytných a dějepisných. Stal se učitelem PVH na Institutu - původce pojetí PVH v moderním slova smyslu ve službách historie, jíž mají napomáhat k dosažení metodických úkolů. Hlavně diplomatika a paleografie - ta u něj byla podřízena diplomatice. Vycházel z Mabillona a maurinské tradice. Studium císařských listin - karolinské, ottonské - zjemnil a zdokonalil starou srovnávací metodu, záležející ve zkoumání znaků vnějších i vnitřních. Nešlo mu jen o povrchní poznání - i o určení a užití jejich individuality - důraz zejména na srovnávání písma a slohu. Každá listina - prozkoumána nejen jako produkt doby a prostředí a článek skupiny spojené obsahem - i jako produkt určité osoby - ať náležející ke kanceláři, či mimo ni, popř. ve službě příjemce. Usiloval vyvodit z listin i to, co dávalo listinám kancelářský ráz. Vycházel z originálů. Šlo mu i o objasnění vzniku vlastností a významu jejich platnosti. Obeznámit se se všemi okolnostmi, které jsou podmínkami určitých vlastností listin - tyto vlastnosti mohou být kritickými prostředky pro posuzování listin. Ukázal, jak do vývoje listin zasahoval kancelářský personál. Podle kategorií listin uvažoval o jejich stylizaci, jednotlivých formulích. Uvažoval též o datovacích prostředcích. Měl zřetel i k věcnému obsahu listin, nezanedbával jejich právní význam - def. listiny - písemné svědectví o pořízení právní povahy, složené v určitých formách, které se ověřují a dávají mu moci průkazné. Směrodatné však pro něj bylo historické pojetí diplomatiky - účast na serii Diplomata (MGH) (Jeho účast zahájil spisek Programm und Instruktion der Diplomata-Abteilung) - převzal vydání lis tin doby ottonské. Vytrhl diplomatiku z prosté povinnosti odlišovat listiny pravé a nepravé, jeho dipl. kritika vyšla z kritiky pramenů vypravujících.

JULIUS FICKER - profesor práva na univerzitě v Innsbrucku, spojen s RI a MGH. Spis Beiträge zur Urkundenlehre (doplňky v MIÖG) - znalec dějin římských, ústavních i správních, doby německého císařství. Otázka itinerářů císařů a králů - stanovit časové souvislosti všech věcných údajů listin a spojit je s časovými prvky v datovací formuli. Zkoumal císařské i soukromé listiny. Zkoumal hlavně formule uvozené actum a datum. Objasnil, že právní jednání a zlistinění mohou být složité procesy třeba od sebe i hodně vzdálené. Pro právní platnost listin nemělo podle něj nemělo udání místa a času rozhodující význam. Bral v úvahu i fci krále při listinách, přímluvců, prosebníků, svědků, úřadujícího kancléře. Každou listinu pokládal za individualitu - samostatný historický pramen - sám svými vlastnostmi o sobě vydává svědectví - podle nich musí být objasněn.

Obrazové dílo Kaiserurkunden in Abbildungen (Berlin 1880-1891) - 361 listin z časů od Pipina do Maxmiliána I. - Sickel ve spolupráci s H. v. SYBELEM. + vydání listin panovníků saského domu 911-1002 (Diplomata) - naprosté potvrzení zásad a pravidel Sicklových.

G. BUCHWALD - kniha Bischofs- und Fürstenurkunden des 12. und 13. Jahrhunderts - důležité pro poznání, že ani nejmocnější duchovní či světští velmožové nemuseli mít v dávných stoletích vlastní kancelář a nevydávali listiny kancelářské provenience - jejich listiny byly psány příjemci nebo třetími osobami - proto zde není možné věřit ve srovnávání písma a slohu. U soukromých listin je třeba dělit na listiny ruky známé (kancelářské) a listiny ruky neznámé (nekancelářské).

O. POSSE - kniha Lehre von den Privaturkunden - omezila se na oblast durynsko-saskou. Prokázala však, jak soukr. listiny vycházely zvláště z rukou příjemců, a jak nesou známky škol a jejich skupin. Stanovisko, že ne písmo, ale pečeť prokazovala platnost listiny.

HEINRICH BRUNNER - právní historik, kniha - Zur Rechtsgeschichte der römischen und germanischen Urkunde. Objevil souvislost mezi listinami starořímskými a středověkými, germánskými. Stanovil paralelní vývoj, jejžý měly listiny dvojího druhu - carta a nolita, listiny pořizovací, dispositivní a listiny svědecké, dokazovací. Ukazoval, jaká byla jejích souvislost se soudním řízením germánským a jek se uplatňovaly.

HARRY BRESSLAU - Handbuch der Urkundenlehre für Deutschland und Italien. Spojil výtěžky, které dala metoda Sickelova i Fickerova. Metodicky sice nepřinesla nic nového, ale stala se oporou v další práci.

Badatelé jsou poznenáhla stavěni před nové otázky.

E. STANGEL - kniha - Die Imunität im Deutschland bis zum Ende des 11. Jahrhunderts I. Diplomatik der dt. Imunitätsprivilegien v. 9. bis zum Ende des 11. Jahrhunderts. - ukázal, jak v procesu vývoje listinných formulí měly váhu předchozí listiny, a to ne jen téhož příjemce, ale příjemců různých, také i značně časově vzdálených.

LUDWIG TRAUBE - paleografie - spojoval ji s klasickou středověkou filologií. Prokázal, že středověká skriptoria nebyla pouhé písárny, nýbrž nositelé vývoje.

Možnosti diplomatiky se oproti starším dobám - do poč. 20. stol. - změnily - využití fotografie pro účely diplomatické i paleografické, otevření vatikánských archivů, zřízení výzkumných ústavů několika států i vznik vědeckých podniků. Vědecká organizace rozšiřována a prohlubována. Diplomatická studia se za těchto okolností rozvinula nejen do šířky, ale i do hloubky.

KARL BRANDI - zdůrazňoval, že by problémy paleografie měly být řešeny s ohledem na širší kulturní souvislosti. Založil časopis Archiv für Urkundenforschung - 1908. Uznával nezbytnost studia kanceláří a písařských dílen, jejich souvislostí a vzájemného působení. Nutnost věnovat pozornost i návrhům listin a jejich konceptům, listům, aktům, úředním knihám a knihám kancelářským. Pro to nutné studium dějin úřední organizace správní a úředních archivů. Odtud se dospěje i ke studiu úředních protokolů, městských knih, urbářů. Diplomatika se měla stát zkoumáním listin - vědou o listinách. K Brandimu se připojili H. BRESSLAU a M. TANGL (spoluvydavatelé), Brandi - 2. ročník - rozprava Urkundenforschung - všestranný vývoj diplomatiky - poznání listinných pramenů v nejširším rozsahu.

MEISTER - Grundriss der Geschichtswissenschaft - věnováno hodně místa PVH. Diplomatiku zpracovali

R. THOMMEN - císařská diplomatika, je třeba hledět od celku k souvislostem, prohlásil diplomatiku za PVH v užším slova smyslu

L. SCHMITZ-KALLENBERG - papežská diplomatika.

HAROLD STEINACKER - soukromé listiny - úkol vymezit pojem a rozsah discipliny a stanovit poměr soukromých listin k listinám císařským a papežským a k „obecné diplomatice“. Kladl důraz - diplomatika odkrývá všechny okolnosti vzniku listin.

Handbuch der mittelalterlichen und neueren Geschichte - G. V. BELOW a F. MEINECKE. - zde pojaty dvě diplomatické příručky:

WILHELM ERBEN - Urkunlehre I. - Die Kaiser- und Königsurkunden des Mittelalters in Deutschland, Frankreich und Italien

OSWALD REDLICH - Die Privaturkunden des Mittelalters.

Obě - patrný vliv Sickelův.

HANS HIRSCH - 1938 - mezinárodní sjezd historiků v Curychu - Diplomatika řeší otázky pravosti a nepravosti listin také tehdy, jestliže srovnávání písma a slohu selže, toliko z dochování a jeho původu, především pak z právního obsahu. Působil ve Vídni.

Ukazovalo se též na důležitost kritérií filologických - latina i jazyka národní - od pol. 13. století. Zdůrazňovaly se nacionální potřeby. Význam se přikládal studiu jmen osobních a místních. Další účast filologie v diplomatice - stavba vět, sloh, rytmus. Nutno hledět k původcům a k jejich školám, ke kmenové a národní příslušnosti. Vyzdvihuje se myšlenka religionalismu.

Vídeňská škola opustila konservatismus a vlastně zatlačila Sickela. (Přišla však změna a nejnověji jej opět vyzdvihuje).

Situace v českých zemích

Historici - od nejstarších dob - přistupovali k listinám ze stanoviska historického. Palacký - kniha o formulářích - první taková ve světové literatuře - z diplomatického hlediska pochybená.

JOSEF EMLER - první, kdo si u nás osvojil diplomatickou metodu, studia ve Vídni, archivář hl. m. Prahy, profesor UK. Vydavatel historických pramenů vypravujících i listinných i jiných dokumentárních. Hlavní dílo - Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae - navázal na 1. sv. K. J. Erbena. Rozpravy o kancelářích - O Kanceláři posledních Přemyslovců a o formulářích v ní užívaných. Přislíbil účast v RI - s tímto závazkem však nesouvisí žádná jeho práce. Je otázka, do jaké míry souhlasil s metodou Sickelovou (srovnávání písma a slohu) - podle svědectví Friedrichova ji prý nepovažoval za vhodnou pro listiny české.

GUSTAV FRIEDRICH - žák Emlerův, žák Institutu. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, autor rozprav o otázkách diplomatických. 40 let učil PVH na UK, přesnášel i na AŠ - zdůrazňoval význam Sickelův a Fickerův. Důraz na diplomatiku císařskou a papežskou, záleželo mu na praxi.

VÁCLAV VOJTÍŠEK - problémy PVH řešil v souvislosti s dějinami právními, kulturními i národními. Kniha O pečetech a erbech měst pražských i jiných měst, 1928 - pod zorným úhlem národních dějin. PVH v úzké souvislosti s historií - dal by jim ale spíše název sdružené zvláštní vědy historické. Nezapomínat na to, že nepravé listiny mohou být opisy, slohová cvičení, písařská školní cvičení, návrhy či vyhotovení ze zájmu antikvárního, historického. Opravdová falza se musí prokázat - nejen srovnáním písma a slohu, ale především obsahem, právními ustanoveními, která podávají. Zásada: Listiny nebyly vydávány při každém právním pořízení, listiny pocházející od vydavatele nepřinášely vždy nové právo, nýbrž potvrzovaly, zdůrazňovaly či zajišťovaly příjemcům práva, která měli v rukou, třeba už dlouhou dobu a bez listin. Nutno si uvědomovat, jaká byla právní cena listin.

VÁCLAV HRUBÝ - Vojtíšek proti němu.

JINDŘICH ŠEBÁNEK - vydal Hrubého knihu

vojtisek_o_vyvoji_metody_diplomaticke.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:34 autor: jindrichmarek