Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


valclav_vojtisek

Václav Vojtíšek

Budoucí nestor české archivní vědy spatřil světlo světa 9. srpna 1883 v domě Josefa Vojtíška a jeho ženy Josefy rozené Landové, vzdálené příbuzné pražského nakladatele a knihkupce Františka Šimáčka. Josef Vojtíšek byl hokynářem a jeho závod stával na Novém Městě v Nekázance č. 12.

Ve škole, kam začal malý Václav chodit, býval zvyk obdarovávat prvňáčky při zahájení školního roku dárkem. Díky své matce - vášnivé čtenářce - obdržel Vojtíšek knihu. Tato skutečnost zůstalo v jeho povědomí na celý život. A od této chvíle si knihy vášnivě zamiloval.

Léta studijní zahájil roku 1894, kdy nastoupil na novoměstské klasické gymnázium v Žitné ulici. Tam tehdy působili, mimo jiné, J. L. Píč a A. Jirásek. Nutno však přiznat, že jako pedagoga si Vojtíšek Jiráska příliš necenil. Již tehdy trpěl mladý student silnou slabozrakostí, která se, kupodivu, přes silnou námahu očí během následujících bádáním vyplněných let nezhoršovala. Vojtíšek později s úsměvem tvrdil, že právě prach z archiválií na jeho oči působí blahodárně a že je léčí.

K prvnímu setkání s archivem došlo v septimě, kdy se pozdější patriarcha archivnictví dostal na školním výletě do schwarzenberského archivu v Třeboni. Již tehdy v něm uzrálo rozhodnutí zasvětit svůj život historii. Pedagog Jirásek mu jeho úmysl schválil a důtklivě svého svěřence upozornil na nezbytnost studia pomocných věd historických. Tím výrazně poznamenal budoucí Vojtíškovu dráhu, neboť dotud bývalo zvykem studovat historii ve spojení se zeměpisem.

Po maturitě nastoupil ve školním roce 1903 - 1904 na filosofickou fakultu. Velice rychle si osvojil uvedenou Jiráskovu radu a studium zeměpisu odsunul poněkud do pozadí. Což ovšem vůbec neznamená, že by nestudoval pilně. Naopak. Ještě v prvním semestru měl pouhých osmnáct hodin. Ve druhém rapidně zvýšil na čtyřicet jedna, ve třetím si přidal dalších deset, ve čtvrtém klesl na pouhých čtyřicet čtyři hodin týdně, další semestr se polepšil, měl čtyřicet devět hodin týdně. Pak následuje klesající tendence, šestý semestr třicet devět, sedmý třicet dva , osmý jen dvacet šest.

Osou výuky, kolem níž teprve postavil vše ostatní, staly se přednášky Gustava Friedricha. Ke svému profesoru si vytvořil Vojtíšek opravdu vřelý vztah, který velmi rychle přerostl v přátelství. To se projevilo i v tom, že to byl právě Vojtíšek, komu Friedrich dedikoval první svazek Codexu.

Jiný jeho učitel, Josef Kalousek, mu vštípil názor o národně obranném a výchovném poslání historikovy práce. Další pedagog, Jaromír Čelakovský jej profesionálně zaměřil na dějiny Prahy a českých měst vůbec.

Dalšího velkého přítele na celý život získal jinak velmi introvertní Vojtíšek ve svém spolužákovi Fridolínu Macháčkovi.

Během studií začal mladý Vojtíšek navštěvovat pražský městský archiv. Ten jej v roce 1908 vyzval k opisovačské práci pro potřeby archivu. O rok později zde bylo pro Vojtíška zřízeno stálé místo pomocného vědeckého pracovníka(od 1. 12. 1909). A právě tehdy podniká mladý adept pomocných věd první literární krůčky v podobě drobné brožury o dějinách novoměstského pivovaru u Šenfloků. (Pivovar u Šenfloků, Praha, 1909)

Svá universitní studia zakončil disertační prací nazvanou „Novoměstské radní manuály a jejich písaři v letech 1548 - 1553 “. (Práce byla v letech 1910-1911 otištěna v Časopise společnosti přátel starožitností českých. )Vojtíšek tak provedl vpravdě husarský kousek, neboť se pustil na pole neorané. Městské knihy byly doposud považovány za pramen druhého řádu. A byl to právě Vojtíšek, kdo si uvědomil jejich primární význam, především pro dějiny měst.

Po absolutoriu nastoupil od 1. srpna 1911 místo druhého adjunkta městského archiváře. Tuto funkci prosadil Teige, aby zlepšil Vojtíškovu finanční situaci. Dotud zde byli zaměstnáni pouze dvě síly, Teige jako archivář a Šebesta jako archivářův adjunkt.

V souvislosti se svým zájmem podnikl Vojtíšek nejprve studijní turné po německých archivech v Norimberku, Řezně, Ingolstadtu a Augšpurku. Své zprávy o akci poskytl veřejnosti ve Věstníku královské české společnosti nauk. Pro zaneprázdnění v městském archivu se k problematice německých měst již nevrátil.

Hned od počátku svého působení v archívu začal cílevědomě budovat archivní knihovnu, kterou měl na starosti. Tato čítala v roce 1920 již dvacet tisíc svazků a o čtvrt století později sedmdesát tisíc. Od roku 1907 také redigoval „Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy“, a to všech deset svazků. (Přičemž poslední nacisté nedovolili vydat. )

Roku 1912 byla do městského archivu předána stará registratura magistrátu z let 1784 - 1845, do té doby uložená ve sklepě Vyšší dívčí školy. Její správou byl pověřen Šebesta, který byl tak neschopen věnovat se další práci. Teige byl přitom, hlavně za války, často nemocen, a tak většina práce padla na ramena druhého adjunkta. Tomu to patrně příliš nevadilo, neboť záhy proslul jako neobyčejně pracovitý člověk, který své práci obětoval neděle , svátky a většinou i dovolenou. Abychom kvantifikovali jeho aktivitu, uveďme si následující fakta. Do roku 1914 publikoval Vojtíšek 590 stran článků, statí, brožur a knih.

V letech 1915 - 1920 880 stran, v letech 1921 - 1925 950 stran, V letech 1926 - 1930 850 stran, v letech 1931 - 1935 1000 stran, za období 1936 - 1940 650 stran, pak měl zákaz publikovat. A po válce do roku 1950 publikoval 650 stran a konečně v letech 1951 - 1972 540 stran. Celkem se jedná o 6 100 stran respektive zhruba o 500 bibliografických jednotek.

Budiž na tomto místě zdůrazněno, že vedle své pracovitosti byl Vojtíšek po celý svůj život velmi skromný a obětavý. Při nejrůznějších příležitostech, jak bude dále vzpomenuto, pomáhal nejen radou, ale i hmotně svým kolegům.

Vojtíšek se ve své tvorbě po celý život věnoval především dvěma tématům. Dějinám měst respektive Prahy a archivnictví jako takovému. Připomínám, že archiv ve svých pracích chápal nejen jako pramenný arsenál různých historických věd, ale i jako instituci byrokratickou, jako součást státní správy.

Jeho dosavadní činnost a erudice došla uznání roku 1912. Tehdy proběhla reorganizace c. k. rakouské archivní rady a Vojtíšek se stává jejím korespondentem. Byl tak spolu s Fridolínem Macháčkem postaven po bok Friedrichovi, Kroftovi a Pekařovi. Současně se stává konzervátorem památkové péče pro okres Brandýs. Své teoretické poznatky konzervátora vtělil roku 1914 do brožury „O konzervaci archiválií“. Zkušenosti získané ve funkci konzervátora později bohatě využije při reorganizaci pražského městského archivu, ale o tom později.

Během první války se Vojtíšek aktivně zapojil i do politického dění, když podepsal manifest českých spisovatelů v dubnu 1917. Koneckonců Vojtíšek vždycky svým žákům zdůrazňoval nutnost četby denního tisku, aby se historik mohl vyjadřovat k současnému dění. Vedle toho jim však doporučoval četbu krásné literatury, jíž byl sám horlivým čtenářem a sběratelem. Ještě za války byl 9. ledna 1918 zvolen mimořádným členem Královské české společnosti nauk.

Po státním převratu se z politických důvodů věnoval více než doposud heraldice, neboť byl jmenován členem komise pro československý státní znak. Na toto téma publikoval v té době několik drobnějších prací.

Své vlastenectví a vskutku synovský vztah k alma mater dokázal Vojtíšek hned 29. října 1918. Tehdy přiměl Friedricha, aby převzal pro českou universitu archiv, který byl do té doby v držení německé university. Vojtíšek na to po letech vzpomínal: „Dávno před státním převratem myslel jsem na to, aby naší universitě byla vrácena její práva…Proto 29. října 1918 po noci, v níž jsem snad ani nezdříml, brzy z rána vydal jsem se do bytu prof. Friedricha na Smíchově v Dvořákově ulici a žádal jsem ho, aby se zasadil u Národního výboru o zabrání universitního archivu pro naši universitu. I šli jsme spolu do Obecního domu. Avšak až po 11. hodině byli jsme přijati úřadujícím členem T. (Fr. Tomášek) a od něho jsme odešli s nepořízenou. . . Avšak prof. Friedrich neustal. A pomocí prof. Srdínka dostal mandát, aby universitní archiv pro universitu Karlovu převzal. Učinil to asi už 29. října. “Friedrich se také stal prvním inspektorem universitního archivu. 24. dubna 1931 jej v této funkci vystřídal Vojtíšek.

Ještě téhož roku Vojtíšek vypracoval „Řád užívání archivu university Karlovy“. Žádal , aby rektorát a děkanáty předávaly pravidelně do archivu spisy starší 30 let, aby se tak archiv stal živým orgánem universitní správy. 27. června archivní komise university jeho návrh schválila. Okamžitě také požádal o rozpočet 10 000 Kč pro rok 1932, aby mohl vybudovat příruční knihovnu. V souvislosti s blížícími se oslavami šestisetletého trvání university totiž dospěl k závěru, že je „radné, aby se při archivu zahájila vědecká činnost, která by měla účelem vydati nejdůležitější prameny dějin Karlovy university a vypsati její historii. “

A byl to především on sám, kdo o universitě napsal řadu prací, ať už v souvislosti s lex Mareš (Universita Karlova a boj Němců proti universitnímu zákonu z roku 1920, Praha 1932), tzv. insigniádou (Za práva University Karlovy, Praha 1934) nebo z důvodů badatelských (Karolinum, statek národní, Praha 1935)

Jako inspektor universitního archivu zajistil ve dnech 18. -25. září 1934 jeho přestěhování z Karolina na právnickou fakultu.

15. březen 1939 okupační správa rozhodla, že do 31. srpna budou německé universitě odevzdány starobylé insignie a pečetidla. Bedřich Hrozný, rektor university, proto požádal Vojtíška, aby sepsal memorandum o nelegálnosti požadovaného aktu. Memorandum pod názvem „ Universita Karlova, vždy ústav našeho státu a národa“ přijal 5. listopadu 1939 akademický senát.

Počátkem roku 1919 odmítl lukrativnější místo ředitele Zemského archivu moravského a zůstal věrný pražskému archivu, kde byl březnu 1919 i titulatárně ustanoven archivářovým zástupcem, když již dlouhou dobu předtím převzal via facti většinu Teigeho povinností.

Je s podivem, že při všech svých povinnostech se Vojtíšek tehdy stihl oženit. Vzal si Magdalenu, dceru prof. Rudolfa Sasky, známého češtináře na brněnských německých školách. 3. března 1921 se jim narodila dcera Magdalena - jediné badatelovo dítě.

Vojtíškovi se v té době naskytla příležitost vyučovat na Masarykově universitě v Brně. Disponoval totiž dobrými kontakty na tamní profesory Rudolfa Urbánka, Julia Glücklicha a Bohumila Navrátila. Tito gentlemani jakožto členové příslušné komise 19. října 1920 rozhodli, aby byl Vojtíšek jmenován mimořádným profesorem university s vyhlídkou na profesuru řádnou. Zmíněný začal dojíždět do Brna , kde působil tři semestry. Svých pobytů využil i k čerpání z listinných fondů Moravského zemského archívu.

Teigeho smrt 6. března 1921 však přinesla změnu. Vojtíšek konečné rozhodnutí nejprve oddaloval. Žádal na ministerstvu vnitra odklad s poukazem na obavu, aby se městský archiv nedostal do nepovolaných rukou. (Konkrétně do rukou bývalého adjunkta pražského archiváře Šebesty, kterého neměl Vojtíšek příliš v lásce. ) Mezitím projevil o místo profesora zájem Václav Hrubý a také je dostal. Vojtíšek se dostal na brněnskou universitu ještě jednou. A sice po Hrubého smrti 15. ledna 1933, kdy zde suploval až do Šebánkovy habilitace. Tedy i po celý školní rok 1933 - 1934.

Vojtíšek znovu osvědčil svou loajalitu pražskému městskému archivu. Z rozhodnutí městské rady se 4. července 1921 stal jeho ředitelem. Městský archiv se pod Vojtíškovým vedením stal vedle Zemského archivu nejlépe zařízeným archivem u nás. Od roku 1924 zde byla k dispozici fotografická laboratoř, o rok později i první konzervační dílna v ČSR. Vojtíšek totiž disponoval nevšední schopností získat pro vědeckou práci nemalé finanční prostředky. Své mateřské instituci věnoval její ředitel publikaci „Archiv hlavního města Prahy“ (1933).

V tomto období, jak bylo zdůrazněno již v jiném referátu, značně vzrostly fondy městského archivu (Rankea, gruntovní a městské knihy, agenda obcí Velké Prahy) K 1. lednu 1922 došlo k praktickému provedení zákon ze 6. února 1920 č. 114 Sb. O vytvoření Velké Prahy. Vojtíšek tehdy usiloval o to, aby jeho archiv získal dokumenty a aktuálně již nepotřebnou agendu sloučených obcí, což se mu v řadě případů , dík partikularismu příslušných činitelů, nepodařilo. Aby zabránil chaosu a vnesl do činnosti příslušných spisoven jistý řád, podal v květnu 1924 návrh na jednotný spisový plán. Ten byl o tři roky později realizován v „Instrukci pro magistrátní úřadovny Velké Prahy“.

Pro městský archiv vypracoval instrukci, kterou 3. června 1932 schválila městská rada. Jedná se o jediné dílo, v kterém Vojtíšek netrvá na zásadě provenienčního principu. Ačkoliv tento princip jinde zastával, trval v Archivu hl. m. Prahy na tradičním systému založeném K. J. Erbenem , totiž na formálním třídění na pergameny, papírové listiny, rukopisy, oddělení spisoven, sbírku pečetidel etc.

Výzkum řady městských knih v Praze i jiných českých městech přivedl Vojtíška na nápad vydat světlotiskové ukázky těchto knih. V letech 1928 - 1931 proto vyšel jeho třísvazkový „Vývoj městských knih v Československé republice ve světlotiskových ukázkách“. Svazky obsahují celkem 144 ukázek pražských městských knih od jejich počátku až do 18. století. Šlo o pouhou předehru díla, které mělo přinést ukázky městských knih všech českých královských i poddanských měst. I tak se jedná o největší paleografickou publikaci u nás. U uvedených ukázek , žel , chybí komentář, což poněkud snižuje hodnotu díla. Už proto, že některé knihy, které sloužily za předlohu , už dnes neexistují.

Další redakční činnost vyvíjel Vojtíšek v letech 1927-1938 v Samosprávné knihovně hl. m. Prahy, kam přispěl knihou „O vývoji samosprávy pražských měst“, jíž celou ediční řadu zahájil. Dále v této edici vydal brožuru „O vzniku pražského města“.

Svou lásku k rodnému městu projevil i tím, že po řadu let působil o sobotách a nedělích coby průvodce pražskou radnicí. Penězi takto získanými podporoval nezaměstnanou inteligenci.

7. července 1921 se habilitoval pro obor pomocných věd historických. Jeho práce se pochopitelně týkala problematiky městských knih a městského práva. V habilitační komisi zasedli Jaroslav Bidlo, Gustav Friedrich a Václav Novotný. 19. srpna jmenovalo ministerstvo Vojtíška docentem. Jmenovaní bylo vlastně jen formalitou, neboť již předtím vyučoval Vojtíšek na Vysoké škole archivní(Po celou dobu trvání školy zde Vojtíšek přednášel středověkou diplomatiku, heraldiku, sfragistiku, genealogii a konzervování archiválií. Působil pochopitelně i v Časopise archivní školy. ). Zde stojí za to připomenout, že se Vojtíšek označení pomocné vědy historické vyhýbal a preferoval „sdružené zvláštní vědy historické“. O tom více později.

Akademickou dráhu v Praze zahájil v zimním semestru 1922 přednáškou „O deskách zemských v Čechách a na Moravě“. V následujícím semestru ji vystřídal přednáškou „O nejstarších znacích a pečetech měst českých“ a „O konzervování archiválií“. Příští školní rok následovaly „Listy na právu městském v zemích českých “ a „Právní řízení a zlistinění při starších listinách českých“. Jak vidno, šlo o témata, která později Vojtíšek šíře zpracoval a publikoval nebo publikovat zamýšlel. A opět se projevila jeho pracovitost, neboť z původních dvou hodin týdně rozšířil svou pedagogickou činnost až na osm hodin, čímž předčil většinu řádných a placených profesorů fakulty.

Svým žákům Vojtíšek rovněž zdůrazňoval, že „ historik musí nezbytně znát právní instituce, znát zřízení, správní organisaci, právo“ a musí se snažit „listinami také objasnit zřízení, správu a právo“. Prakticky tento postulát předvedl ve své práci „O pečetech a erbech měst pražských a jiných českých“.

Svými pracemi se Vojtíšek za první republiky zařadil na přední místo mezi historiky dějin českého práva. Při svých právně historických výzkumech se přísně omezil jen na věcný výklad daného dokumentu. Nikdy přitom neusiloval o syntézu dějin práva, ale upřednostňoval drobné , leč důkladné sondy. Za všechny jmenujme „Nadání Petra Fuchsa z Wramholce “ (1923) a „O městském sboru střeleckém a jeho právu k ostrovu Střeleckému“ (1924)

Nejvýznamněji přispěl Vojtíšek právním dějinám v oblasti historie našeho staršího městského práva. Jednak již citovanou prací o vývoji pražské samosprávy, jednak právními dějinami Prahy a Plzně. (1920)

Tehdy se také rodí Vojtíškova sympatie ke kodikologii. Když totiž roku 1926 prosadil Tobolka na fakultě dvouleté knihovnické kursy, požádal Vojtíška, zda by zde nepřednášel.

Jako profesor pochopitelně zadával a posuzoval disertační práce. Před II. světovou válkou jich zadal a recenzoval pouze sedm, z nichž dvě publikoval ve Sborníku příspěvků k dějinám hl. m. Prahy (J. Čarek: „Pečeti českých panovníků před rokem 1306“, vyšlo v VIII. svazku a J. Nuhlíček: „Veřejní notáři v zemích koruny české do válek husitských“ - mělo vyjít v X. svazku). Po válce jejich počet rapidně stoupá, do roku 1953 jich zadal třicet tři.

Od 1. září 1924 zastával rovněž funkci státního archivního inspektora pro Čechy, a to až do jejího zrušení v listopadu 1941. V souvislosti s tímto úřadem, jehož výkon přes řadu povinností jiných nikterak nezanedbával, publikoval teoretický spisek „O archivech městských i obecních a jejich správě“ (1924) a o deset let později „O našich městech a patrimoniích a správě obecních archivů“. a „O hlavních problémech čs. archivnictví“ (in: ČAŠ, XI, 1934) Zde Vojtíšek vycházel z provenienčního principu a pro naše země průkopnicky přijal zásadu klasického archivu, vzniklého u správních činitelů z jejich organické činnosti. Současně pochyboval o správnosti názvu archiv literární, muzejní, průmyslový, sociální atd. Vedle Václava Kratochvíla se těmito pracemi stal Vojtíšek nejvýznamnějším propagátorem provenienčního princip u nás. Zároveň ale upozorňoval na nebezpečí jeho zneužívání. Upozorňoval, že provenienční princip má především platnost pro jednoduché a jednolité archivní celky, kdy jde o produkty jediného úřadu. Vojtíšek rovněž postřehl, že původní holandská definice je poněkud rozporná, protože holandština má pro archiv i registraturu identický termín. Proto hledal pro archiv takovou definici, která by jej neztotožňovala se starou spisovnou.

A přišel s chronicky známou definicí archivu jako souhrnu písemných a jiných příbuzných památek (tisků, plánů, vyobrazení, fotografií) povahy dokumentární, které vzešly výběrem za účelem správním i vědeckým z materiálu nahromaděného organickou činností úřední. Tím deklaroval nejen provenienční princip a kriteria skartačního výběru, ale i potřebu rovnováhy mezi správním a vědeckým účelem archivu. Rovněž tím rozšířil rozsahový rejstřík slova archiválie na plány, vyobrazení a fotografie. Skoncoval tedy s názory, že za archivní materiál mohou být považovány druhově pouze písemnosti a z nich odvozené písemné artefakty, a nikoliv další nově vznikající a vlivem techniky obměňované dokumenty. Výhodou bylo i to, že tato definice byla použitelná pro všechny druhy archivů.

Přínosnou se stala i Vojtíškova zásada tzv. užšího archivu. Tím myslel vybraný soubor trvalého charakteru z registraturně fixované celistvosti, z níž je tedy vybrán extrakt určený k trvalému uložení určený jako přírůstek do archivního depotu a evidovaný jako archivní fond.

Kontraproduktivní byla naopak Vojtíškova tendence nazývat archiv ve smyslu institucionálním jako archivní úřad.

Vojtíšek totiž trval na tom, aby archivy působily v těsném spojení se státní správou a aby se neomezovaly jen na vědecké úkoly. Obával se totiž, že by se archivy mohly stát jen „památkami“, které by se hodnotily podle vzácnosti obsahu, jsouce stranou správního organismu, čímž by se tomuto nežádoucí měrou odcizily.

Současně nastolil otázku, zda se má v archivech sbírat aktuální materiál a zda má sběratelská archivní činnost předcházet pravidelné obohacování archivů prostřednictvím přebíraných úředních písemností. Dospěl k závěru, že ano. Protože taková činnost archiváře může zachytit to, co se vymyká úřední činnosti. Vojtíšek měl v této souvislosti na mysli hlavně ty případy, o nichž nebylo jisté, že budou v budoucnu zachyceny v úřední agendě.

Hájil také tezi, aby se v archivech sbíraly i památky nevzešlé ze správní činnosti, protože se tak vytvářely lepší možnosti příštího historického bádání. Proto schvaloval, když archivy sbíraly osobní písemnosti, knihy, brožury, tisky různého rázu a povahy, projevy, programy, kresby, filmy, fonogramy atd.

Prosazoval rovněž zásadu teritoriální přináležitosti archivů. Šlo mu o to, aby archivy nebyly bez vážných důvodů vytrhovány z teritoria, v němž vznikly a k němuž povahou svého materiálu patřily.

Díky jeho vlivu a úsilí ve funkci archivního inspektora se podařilo zachránit či vybudovat řadu menších archivů v provinciích.

Vedle toho v letech 1931-1935 předsedal Československé společnosti archivní. Vojtíšek záhy proslul i jako archivní teoretik. Mínil, že archivář, který nepracuje na vědecké práci , nemůže být dobrým archivářem. Protože jen proniknutí do hlouby vědecké práce může archiváři pomoci k pochopení minulosti a jejího odrazu v archivním materiálu. Rovněž proklamoval, že archivář má samozřejmou povinnost pomáhat badateli, a to jak odborně , tak manuálně. Dle Vojtíška má být pro archiváře poctou, že může pro badatele vlastní rukou přinášet z depotů staré rukopisy a listiny.

Poměrně rychle stoupal po akademickém žebříčku nahoru. 30. července 1928 je jmenován mimořádným bezplatným profesorem a 21. srpna o sedm let později řádným bezplatným profesorem. Spojil tak plně činnost archivářskou s činností pedagogickou. Ve svých pedagogických výkladech se zaměřil jednak na moravské a české zemské desky, o kterých hodlal sepsat zevrubnější studii. Žel k tomu nedošlo. A dále věnoval svou pozornost nejstarším znakům a pečetem. Přednášky na toto téma vyšly ve Zprávách památkového sboru hl. m. Prahy v roce 1928. Zde hájil názor, že městské erby jsou dílem husitské revoluce a vojenské moci měst. Tuto tezi bránil ještě v roce 1953 v rozpravě „O starých pečetech a erbech českých měst. “

Kromě toho se samozřejmě ve svých přednáškách zabýval diplomatikou (Právní řízení a zlistinění při starších listinách českých, Listiny na právu městském v českých zemích). Výsledky bádání o dějinách české dvorské kanceláře vtělil do drobného zpracování o jejích dějinách až do roku 1749, jež se stala součástí reprezentativního díla „Idea státu československého“ z roku 1936. Jedná se o jediné komplexní zpracování tohoto tématu u nás.

Roku 1931, jak již řečeno, převzal po Friedrichovi funkci inspektora universitního archívu. Byl při výkonu tohoto úřadu natolik obětavým, že neváhal a nechal na své náklady ofotografovat nejvýznamnější úřední knihy, protože universita odmítla takové věci financovat. Většina těchto knih v roce 1945 zmizela.

Roku 1933 následovala další pocta, totiž zvolení mimořádným členem České akademie věd a umění.

V souvislosti se zhoršující se politickou situací Československa v letech 1938 a 1939 se opět projevilo Vojtíškovo vlastenectví, když psal burcující fejetony do Národních listů a Národní politiky. (Po válce je vydal souhrnně pod názvem „Když jiní mlčeli“, Praha 1945) Proto není divu, že mu okupační orgány na podzim 1940 zakázaly publikovat. 20. ledna 1941 byl jako pražský archivář pensionován. Ještě předtím se mu však v prvních týdnech okupace podařilo získat pro archiv cenné sbírky zobrazení Prahy, rukopisů a tisků, patřící Leopoldu Sachsovi, který byl nucen jako Žid prchnout před gestapem. Na archiv ovšem Vojtíšek nezanevřel a navštěvoval jej po celou válku coby soukromý badatel.

Ještě před válkou sice stihl vydat drobné, ale významné epigrafické dílko „O potřebě soupisu a fotografování nápisů“ . Kniha „Města a měšťané v našich zemích“, byť již byla vysázena, však už vyjít nemohla. Protože měl díky okupačním orgánům dost času, mohl se plně věnovat práci na svých „Dějinách města Prahy do roku 1547“ a knize o dějinách university.

Zpátky do městského archivu se vrátil až 5. května 1945. A to jednak z podnětu archivní sekce Československé národní rady, jíž byl členem a jednak sua sponte, jsa akceptován pražským primátorem Vackem. O tři dny později se tak stal svědkem události pro něj nadmíru bolestné, zkázy Staroměstské radnice a části městského archivu. Shořela Vojtíškem vybudovaná knihovna archivu, archivní pomůcky, grafické sbírky a především Vojtíškova velká láska, staré městské knihy. Spolu s tím musel oželet i svou vědeckou práci posledních čtyř let. Ještě počátkem padesátých let si proto posteskl: „Nikdo si nedovede učinit představy, co se tehdy stalo, kdo prostřed těch zahubených pokladů nežil, vše neměl kdysi v rukou, všeho neužíval, ke všemu neměl poměr nejtěsnější a nejvroucnější. Avšak každý snad uvěří, že se chvěje ruka ještě po letech, píši-li o pohromě, která strašně zasáhla. “

Ač zoufalý a stár, nesložil Vojtíšek ruce v klín a jal se s energií sobě vlastní zajišťovat pro archiv náhradní prostory v Clam - Gallasově paláci a pátrat po ztracených dokumentech z universitního archivu a universitních insigniích. V tomto směru vykonal doslova detektivní práci, ale bezúspěšně.

Okamžitě po válce také obnovil ve velkém sále městské knihovny vysokoškolské přednášky z pomocných věd historických. Nyní již bez Friedricha, který roku 1943 zemřel.

20. července 1948 rozšiřuje svou akademickou činnost, když přechází jako interní profesor na filosofickou fakultu namísto zemřelého Vladimíra Klecandy. Zároveň odešel 1. února 1949 z městského archivu do penze. Tak přenesl těžiště své práce na fakultu, kde sám po několik let ztělesňoval celý pedagogický sbor oboru pomocných věd. Vojtíšek v této době plánoval napsat obsáhlé dílo - jakousi učebnici pomocných věd, přičemž by každé věnoval jeden svazek. Kvůli náročnosti projektu a nedostatku času z toho nakonec sešlo. Po válce vytvořil řadu drobnějších studií, které souhrnně vydal pod prosaickým názvem „Výbor rozprav a studií“(Praha, 1953). Zřízení samostatné katedry PVH a archivního studia (1964) se však na fakultě již nedočkal, neboť v roce 1958 odešel do důchodu. Universitní archiv ale vedl ještě téměř rok.

Hned po osvobození obdržel členství České akademie. 25. července1945 se stal předsedou Společnosti Národního musea. (Ve Společnosti pracoval od r. 1913, od r. 1934 byl členem výboru Společnosti) Od roku 1946 je navíc členem Královské české společnosti nauk a od roku 1948 působí jako archivář posledně jmenované.

Sedm let po válce byl jako jeden z prvních jmenován akademikem nově založené ČSAV. Současně dostal úkol vybudovat archiv nové akademie, do které byly za základ pojaty archivy Královské české společnosti nauk, České akademie věd a umění a Masarykovy akademie práce. I na půdě akademie se věnuje práci redakční, rediguje v letech 1953 - 1962 prvních deset svazků Sborníku historického.

Rozpomněl se také na Tobolkovy knihovnické kursy, kdy poznal význam rukopisů a potřebu jejich zvláštního zkoumání. Proto v dubnu 1953 vybudoval a k archivu akademie volně připojil Komisi pro soupis rukopisů. Ta zahájila svou pravidelnou činnost v lednu 1955. Ve svém názoru na kodikologii se poněkud rozcházel s objevitelem termínu kodikologie, F. A. Dainem a redaktorem belgické revue Scriptorium, F. Masaiem, kteří termín kodikologie považovali za rovnocenný s německým Handschriftenkunde. Ten se profiloval jako obor úzce závislý na paleografii, filologii a knihovědě. Vojtíšek soudil, že v případě Handschriftenkunde „jde spíše o popisnou metodu, ať po stránce materiální nebo textové. K pochopení a objasnění rukopisů nemá Handschriftenkunde vlastní prostředky, nýbrž jen využívá výtěžků jiných věd. Starší německá Handschriftenkunde vyšla z praxe a nesnesla se s praxí. Handschriftenkunde je praktické využití jiných věd, naproti tomu kodikologie je zvláštní věda. “

Souhlasil s Masaiem v tom, že kodikologie má klást především důraz na přirozenost psané knihy a ne na povahu rukopisu. Že kodikologie je archeologií knihy, která studuje rukopisy jako doklady období, v kterých byly napsány. „Věda o rukopisech, to není popis rukopisů, objasňování jejich vlastností zevnějších i vnitřních a jejich filiace a příbuzenství textů. Vše, co rukopisy představují, ať psané latinsky, německy česky, ať byly psány v našich zemích nebo do nich přineseny, jsou památky našeho kulturního a národního vývoje a samy svým vývojem jsou jeden jeho proud“. Vojtíškovou zásluhou je, že tyto názory pomáhal u nás prosadit do praxe. Ve své rozpravě „O studiu městských knih českých“ z roku 1915 prohlásil, že nejlepší metodou ke studiu knih bez ohledu na jejich povahu je metoda diplomatická.

Nezmínil se sice o tom , že kodikologie se někdy musí zabývat problémy, se kterými se listinná diplomatika nesetkává (paginace listů, řazení složek a pergamenů atd. )Prokázal to však prakticky.

Například při studiu radních manuálů Nového Města pražského z let 1548 - 1553 (viz Vojtíškův článek v Čas. spol. přát. starožitností českých , XVIII, 1910, s. 87n. )Tehdy nejprve prozkoumal vnější stránku rukopisu, psací látku a paginaci, kterou porovnával s datací, zápisy a prázdnými listy.

Vojtíšek se při studiu rukopisů neomezoval jen na rozbor rukopisu an sich, ale snažil se jej vidět v širším záběru. Tvrdil : „Také ve studiu městských knih jde o to, aby byla vyzkoumána podstata knih městských, vylíčen vývoj, úpravy zevní i formální v různých dobách a určena a odhadnuta cena význam jejich jako svědectví historických. “Soudil, že „studium rukopisů nemůže být chladné a střízlivé rozebírání složek, nýbrž musí mít na zřeteli vysoké cíle. “

Za prvořadý úkol kodikologie stanovil podrobné soupisy rukopisů respektive důkladnou znalost materiálu, neboť tvrdil, že kodikologie je na počátku svého vývoje. Teprve po této fázi navrhoval soustavnější studium jednotlivých rukopisů.

Po odchodu z university pokračoval dále v práci v akademii a v jejím archivu. Z archivu odešel do důchodu v roce 1959, z akademie až v srpnu 1968.

Mezitím získal roku 1956 za své celoživotní dílo Řád práce. O sedm let později mu byla udělena stříbrná medaile ČSAV za zásluhy o vědu a lidstvo, a když definitivně odcházel z akademie, obdržel zlatou medaili Františka Palackého.

V roce 1954 Vojtíšek svou činnost zrekapituloval takto: „Mohu říci, že jsem vyšel ze školy Friedrichovy, ale učil jsem se i u jiných (Golla) a formovala mne služba v archivu hl. m. Prahy, kde jsem žil v prostředí vyznačeném obzvláštním dílem Emlerovým a Jaroslava Čelakovského. Sam jsem už jako docent a pak jako profesor pomocných věd historických takřka se samozřejmostí spojoval pomocné vědy s právní historií. Nikdy jsem nestavěl pomocné vědy mimo historii, nikdy jsem je nepěstoval z úzkého hlediska pro ně samotné, a rozšiřoval jsem své zkoumání na prameny dosud nedotčené (městské knihy), a to z vlastního poznání a pochopení, bez cizích podnětů a vzorů“.

O své averzi vůči termínu pomocné vědy historické napsal: „Právě proto, že dávám těm vědám samostatný účel a cíl, že je neodtrhuji od historie, nýbrž vkládám do historie a že neuvolňuji jejich souvislosti a příbuzenství, ať se jakkoliv rozdělily a rozdělí, dal bych jim název sdružené zvláštní vědy historické. Označení vědy historické označuje jejich nerozdílnou souvislost s historií, přívlastek zvláštní řadí je vedle dějin literatury , práva, umění atd. Bližší určení sdružené činí z nich skupinu, která přirozeně vznikla, jen přirozeně se může dělit, ne libovolně, násilně trhat, komolit nebo zas rozmnožovat. “

Ke stáru měl velké - pro Vojtíškovu povahu typické - přání zemřít vstoje uprostřed vědecké práce. Proto se nehodlal nikterak poddávat projevům stáří. Přesto se mu toto přání nesplnilo.

Velikán české vědy byl povolán na věčný odpočinek 22. srpna 1974. Ve smutečním oznámení stálo, že nás opustil „přední představitel historických věd, významná osobnost teorie i praxe československého archivnictví a budovatel naší kodikologie, vysokoškolský učitel několika generací historiků a archivních pracovníků, člověk zlatého srdce a nevšedního zápalu.“ Pohřeb se konal 27. srpna ve Strašnicích.

Přestože Vojtíškův význam pro řadu vědeckých oborů byl zásadní, nemáme dosud k dispozici jeho životopis. Jeho pozůstalost se přitom nachází naprosto neskartována ve 175 krabicích v Archivu hl. m. Prahy. Nutno ovšem přiznat, že nebyla dosud dostatečně uspořádána, a je tudíž nepřístupná. (viz Flodr, J., Osobní fond univ. prof. dr. V. Vojtíška 1883 - 1974, Praha 1981)

Pozůstalost tvoří mimo jiné 15 000 dopisů s celkem 2 200 korespondenty. Velká část této korespondence vznikla až po Vojtíškově odchodu z akademie, kdy byl již nemobilní, a tudíž poněkud isolován. Nejvíce si, po celý život, psal se svým spolužákem Fridolínem Macháčkem (v pozůstalosti 409 dopisů). Kromě rodinných příslušníků si psal především s odbornou špičkou české historiografie. Ačkoliv se v pozůstalosti nachází dopisy od H. Pirennea, Denise či Felixe Hauptmanna, byl Vojtíškův kontakt s cizinou spíše symbolický.

Použité články:

Boháček, M., Václav Vojtíšek a kodikologie, in: Studie o rukopisech, II., 1963

Hlaváček, I., Sto let od narození Václava Vojtíška, in: AČ 33, 1983

Hlaváček, I., Václav Vojtíšek, in: AUC - Phil. et Hist., 1975, č. 15

Hlaváček, I., Václav Vojtíšek a Universita Karlova, in: Historia Univ. Carol. ., XV-2 ,

1975,

Holec, F., Václav Vojtíšek - archivář a historik města Prahy, in: AČ 13, 1963

Husa, V., Sedmdesát pět let Václava Vojtíška, in: Sborník prací k poctě 75. narozenin akademika V. Vojtíška, AUC , 1958, Phil. et Hist. II.

Vaněček, V., Václav Vojtíšek jako právní historik, in: Sborník prací k poctě 75. narozenin akademika V. Vojtíška, AUC, 1958, Phil. et Hist. II.

Šamberger, Z., Archivně teoretické názory u nás po roce 1918, in: SAP 20, 1970

valclav_vojtisek.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:25 autor: jindrichmarek