Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


theodor_von_sickel_kritika_pertze

Theodor von Sickel a jeho kritika Karl Pertze

Martin Holý

Úvod

Než se dostanu k vlastnímu tématu svého referátu, domnívám se, že je nezbytné alespoň v krátkosti říci základní informace k oběma sporným stranám, několik základních životopisných údajů, které je třeba znát, máme-li pochopit jejich spor. Tato data jsem čerpal z titulů uvedených v seznamu literatury a pokud se týče Georga Heinricha Pertze tak také z Allgemeine deutsche Biographie.

Theodor von Sickel

Narodil se 18. prosince 1826 v Akenu nedaleko Magdeburgu. V letech 1850 až 1852 studoval na slavné École des chartes v Paříži a mnoho bádal ve francouzských, německých, švýcarských a hornoitalských archivech. Roku 1855 se stal docentem pomocných věd historických na vídeňské univerzitě. Roku 1857 se stal mimořádným a 1867 řádným profesorem této univerzity a 1869 také ředitelem Institutu für österreichische Geschichtsforschung. Roku 1880 založil Sickel periodikum Mittheilungen a do roku 1893 byl jejich spoluvydavatelem. V letech 1879-1884 vedl oddělení Diplomata Monument. 1879-1893 v Berlíně vydal Diplomata od Konrada I. do Oty III. Ředitelem Institutu byl až do roku 1892, kdy se vzdal nejen jeho ředitelství, ale také profesury na vídeňské univerzitě. Načež mu byla svěřena správa římského Istituto Austriaco di studi storici, který roku 1881 založil. Roku 1901 se odebral na odpočinek a žil v Meranu. Zde také 21. dubna roku 1908 zemřel.

Z jeho prací, které mají epochální význam pro rozvoj pomocných věd historických, je třeba uvést alespoň tyto: Monumenta graphica medii aevi ex archivis et bibliothecis imperii Austriaci collecta (ve Vídni 1858-1882, 10 dílů); Beiträge zur Diplomatik (1861-1883, 8 svazků); Acta regum et imperatorum Carolinorum (1867, 2 svazky); Kaiserurkunden in Abbildungen (se Syblem, 1880-1891 11 dílů); Das Privilegium Ottos I. fur die rom. Kirche (Innsbruck 1883); Liber diurnus Romanorum pontificum (Vídeň, 1889); Prolegomena zum Liber diurnus I. a II. (Vídeň 1889) a Diplomi imperiali e reali delle cancellerie d´Italia (s Cipollou, Řím, 1892). Jako ředitel listinného oddělení při velkém díle - Monumenta Germaniae Historica vydal Theodor Sickel „Diplomata“ „německých“ panovníků od Konrada I. až do Oty III. (Hannover, 1879-1891). Již roku 1872 vydal důležitý spis pro dějiny tridentského koncilu: Zur Geschichte des Konzils von Trient (Vídeň, 1872). Poté, co se stal ředitelem Instituto Austriaco di studi storici v Římě, věnoval zvláštní pozornost pramenům k dějinám tridentského koncilu, jak dokazují jeho Römische Berichte (I. -V. , Vídeň, 1895-1901). Pod Sickelovým vedením bádali členové římského rakouského institutu v oboru papežské diplomatiky a církevních dějin, hlavně doby tridentského koncilu. Z jejich práce vzešly některé důležité a cenné práce. Bádali zde z našich také J. Teige a J. Šusta.

Karl August Friedrich Pertz

Karl August Friedrich Pertz se narodil 1. listopadu 1828. Teprve roku 1848 ukončil studium na gymnáziu. V letech 1844-1846 cestoval po Evropě. Již od počátku chtěl jeho otec, slavný Georg Heinrich Pertz, aby šel jeho syn v jeho šlépějích. O Georgu Heinrichovi Pertzovi zde za mým účelem nelze déle hovořiti, ale jistě je třeba alespoň říci, že to byl právě on, kdo stál u zrodu Monument, kdo roku 1824 vytvořil plán prací při vydávání jednotlivých pramenů v jejich rámci a kdo tento ohromný podnik vedl až do roku 1874. Lze říci, že s G. H. Pertzem Monumenta stála a padala. Již od roku 1840 se snažil vychovávat mladé spolupracovníky, kteří by byli schopni v edičních pracích pokračovat. Do roku 1871 vyšlo 24 svazků - ovšem pouze Schriftsteller a Gesetze. Další látka byla sice sbírána, ale zůstala nevydána. G. H. Pertz si vzal na starost vydávání merovejských a karolinských listin.

Podle Bresslaua byl Karl Pertz otci hodně podoben, ale nebyl tak důsledný a pečlivý jako on. Od roku 1848 studoval syn Georga Heinricha na univerzitě v Bonnu, potom ale pokračoval ve studiu na berlínské univerzitě. Z roku 1853 pochází jeho disertace De cosmographia Ethici etc. Již roku 1844 byl na studijní cestě v Anglii spolu s otcem, kde mu pomáhal ve všem možném. Roku 1853 zaměstnal Georg Heinrich Pertz svého syna v berlínském archivu karolinských císařských listin. Karl Pertz se stal „Mitarbeiterem“ Monument.

Syn Georga Heinricha Pertze, Karl Pertz se nejprve podílel na vydávání Scriptores, ale ještě roku 1853 byl určen , aby zpracoval listiny do roku 900. To samozřejmě nebyl úkol jednoduchý (Kromě toho pracoval Karl Pertz od roku 1861 v univerzitní knihovně v Greifswaldu). Byly do něho vkládány velké naděje. K. Pertz mohl především využít znalostí, zkušeností a práce svého předchůdce, učitele a otce G. H. Pertze, který již léta předtím opisoval v archivech mnoho listin.

Sickelova kritika Pertze

Nyní již k našemu tématu. Co se týče přípravných edičních prací, Theodor Sickel se domníval, že je třeba vše důkladně připravit a pečlivě probádat, že listiny musí být regestovány pečlivě. Požadoval, aby Pertzova edice byla edicí kritickou, jež by splňovala kritéria, kladená dle Theodora Sickela na edice současným stavem diplomatiky. Ve 40. a 50. letech 19. století skutečně diplomatická studia doznala značných změn - došlo především ke zdokonalení kritické metody při práci s pramenným materiálem. Sickel zdůrazňuje, že je třeba dnes (tj. roku 1873) klást jiné požadavky na listinnou edici než při počátcích Monument.

Sickel často opakuje svůj stesk nad tím, že ještě stále nejsou vypracovány závazné normy pro ediční práci. Říká, že je chyba, že Karl Pertz a J. F. Böhmer tato pravidla nestanovili. Také požaduje vypracování koncepce vydávání jednotlivých svazků Monument. Kritizuje též, že není vychováván nový vědecký dorost či jen velmi málo, a že je do národního díla málo zainteresován. Objektem jeho vcelku oprávněné kritiky byl také ten fakt, že ačkoli byly jednotlivé svazky Monument vydávány tak pomalu, přesto byly vydávány s mnohými chybami - hlavně řada Leges.

Skutečně stav Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde a Monument se stal předmětem debat i mezi členy společnosti. Členové Společnosti se dohodli, že reforma je již skutečně nezbytná. Ovšem problém byl dle Sickela v tom, že hlavní reprezentant Monument G. H. Pertz již byl příliš starý a nemající k takové reformě dost sil. Sickel zdůrazňuje, že jednotlivé svazky Monument nebyly vždy vědecky zpracovávány. Právě nové úkoly a reforma Monument byla svěřena do rukou synovi G. H. Pertze, Karl Pertzovi. Do Pertze byly vkládány veliké naděje.

I Sickel se domníval, že Pertzova edice merovejských listin (Diplomata regum Francorum e stirpe Merowingica. Diplomata maiorum domus regiae. Diplomata spuria. Herausgegeben von Karl Pertz 1872) bude již na vyspělé úrovni, což se ale bohužel nestalo, čehož velmi lituje. Sickel ke kritice Pertze byl oprávněn, neboť sám byl editorem listinných edic, diplomatikem a zkušeným paleografem. Také podnikl několik cest po francouzských archivech a velmi dobře znal diplomatický materiál, zde se nalézající.

Sickel vytýká Karl Pertzovi, že si nevzal k srdci jeho slova, jimiž se na něho obrátil v předmluvě k Acta Karolinorum S. VII. Zdůrazňuje, že nad ním při jeho pokusu nechce zlomit hůl, ale jenom ho varovat před jeho metodou. Sickelova nemilosrdná kritika je věcná, ovšem nemohu se ubránit dojmu, že Sickel se cítí dosti vyvýšen nad K. Pertze. Zdůrazňuje, že jeho metody kritiky pramenného materiálu jsou uznávány (neříká zde přímo, ale domnívám se, že z jeho slov je zřejmé, že požaduje po Pertzovi, aby si vzal příklad z jeho práce !!!).

Sickel říká, že nemůže brát ohled na osoby, když jde o záležitosti německé vědy a obecných zájmů. Pochopil-li jsem dobře, Sickel pravděpodobně požadoval, aby na edici pracovalo, resp. spolupracovalo více odborníků. Dále kritizuje, že nejenom se ediční práce pomalu vlekou, ale též nesplňují požadavky nejnovějšího výzkumu.

Roku 1853 dostal Karl Pertz úkol shromáždit merovejské a karolinské listiny, jimiž se již dříve zabýval též Sickel. Karl Pertz mohl navázat na práci svých předchůdců, mj. též svého otce, který se roku 1827 zabýval merovejskými listinami. Sbíral listinný materiál 17 let. Pertz v Prolegomeně dle Sickela také zkresluje práci Francouzů na merovejských listinách. Karl Pertz také přesně nevymezil období pro edici merovejských listin. Jinak mohl také vycházet z práce Francouzů (Pardessus a další) - někde tak skutečně činí, ale bohužel nezřídka tak důsledně, že opakuje i chyby svých předchůdců. Např. často se stávalo, že do edic merovejských listin byla zařazována též falza.

Pertz u některých vůbec nezkoumal pravost či nepravost (ale o tom podrobněji až později). Sickel kritizuje také to, že Pertz neuvádí různé čtení rukopisů a že jeho edice je nerovnoměrná, protože si předem nestanovil nějaký plán. Právem studoval Pertz „Überlieferung“ listin a jejich původní formu - v tomto ohledu je jeho edice dobrá. Ke své edici používal mj. : corbijský chartulář z Middle Hillu (dnes Cheltenham), chartularium Traiectense (dnes v British Museum), Liber donat. Traiect. v Utrechtu, dále Liber aureus Epternacensis in Gotha a Chartularium Stabulense v Bamberku.

Dle Sickela musí být u všech pramenů uvedeny tyto údaje: stav, stáří, místo, kde se nalézá, signatura, list rukopisu, odhad způsobu dochování, stupeň příbuznosti etc. Vídeňský profesor zdůrazňuje, že vydavatel edice musí více pojednat o pramenném materiálu. K. Pertz dle Sickela zanedbal rozmanitost případů. Tvrdí, že Pertzova práce není pečlivá, čistá a že způsob jeho práce vede k nerovnoměrným výsledkům, což je dle podle něho zřejmé na první pohled, dále že je často matoucí a vůbec velmi povrchní. Sickel vytýká Karl Pertzovi, že při svém postupu opomněl u jednotlivých listin přihlédnout k analogickým případům. Jemu a jiným badatelům tedy nezbývá než listiny, které jsou jim v Pertzově edici k dispozici, kus po kuse prozkoumat.

Dle Sickela také některé listiny označené v Pertzově edici jako deperdita, jimi nejsou, ale K. Pertz pouze např. nezaregistroval, že ta která listina, kterou za deperditum označuje (což třeba zjistil z Nouveau traité de diplomatique), byla pouze z místa původního uložení přemístěna jinam (je třeba si uvědomit, že Sickel znal velmi dobře francouzské archivy a měl zde také dosti kontaktů). Někdy zase naopak není vůbec informován o tom, že jistá listina již deperditem skutečně je a pokud to věděl, tak to neuvádí, což je ale dosti nelogické, protože lehce napadnutelné. Sickel zdůrazňuje, že je nezbytné znát, co již naši kolegové v cizině (tj. v tomto případě ve Francii) vykonali. Doufá, že Pertz prameny, které měl k dispozici důkladně prozkoumal (spíše ironie !!!!) a že některé chyby v jeho edici jsou jenom chybami tiskovými. V některých případech uvedl ve své edici Pertz menší počet opisů té které listiny než jich ve skutečnosti je. Sickel se snaží nalézt důkazy spolehlivosti a solidnosti Pertzovy edice.

Pertz si možná stanovil určitý plán před tím, než začal bádat ve francouzských archivech a bibliotékách, ovšem nebyl důsledný. Sickel uvádí mnohé konkrétní nedostatky jeho edice. Mj. např. Pertz vůbec nepoužil Chartularium s. Mauri, které se nalézá v pařížském archivu. Často se stává, že neuvádí u citovaného pramene místo jeho uložení. V jeho edici je mnoho chyb a dvojznačností (např. listina No. 75 - napříště zde ale tyto konkrétní údaje nebudu uvádět, neboť to zde není nyní možné a odkazuji zde na Sickelovo Diplomatum imperii. Tomus I. Berlin 1873, v němž skutečně detailně líčí konkrétní chyby Pertzovy edice). Pertz v některých případech používá pouze opis, ač originál je zachován (asi jej Pertz neznal). Spousta údajů v jeho edici je neúplná a ztrácí tak svou cenu. Někdy taktéž zanedbává výklad o zachování, stáří, místu nálezu apod.

Dle Sickela si Pertz, což je pro něho typické, odpustil podrobnější zkoumání vlastností jednotlivých pramenů, ač tato práce je nezbytná. Např. když používá nějaké staré sbírky listinného materiálu, zapomíná uvést odkud čerpá. Pertz také uvádí často velmi málo informací o opisech té které listiny - o jejich počtu apod. Sickel zpochybňuje některé jeho pramenné údaje. Ředitel vídeňského Institutu také zdůrazňuje, že roku 1872, kdy Pertzova edice vyšla, je již nezbytné uvádět nové číslování rukopisů pařížské knihovny. (Pertz užívá starší. ) Sickel má také jiný názor na filiaci opisů některých listin než Pertz. Podle Sickela Pertz také někdy špatně datoval kopiáře. Také nevyužil úplně ani vlastní archiv Společnosti (Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde), ve kterém již některé listinné práce k merovejskému období byly zpracovány.

Pokud odsud čerpal, tak si údaje většinou neověřoval, jak by bylo nutné. Pertzova listinná edice není ani rovnoměrná ani svědomitá. Pro takovou edici je podle Sickela třeba hlubšího základu - tedy ne tak povrchního jako u Karl Pertze. Toto je ostatně typické pro celá tehdejší Monumenta. Špatná organizace výzkumu znemožňuje úspěšné zvládnutí pramenného materiálu velkého množství a značné variability. Sickel říká, že některá místa v několika listinách Pertzovy edice zkomolená se dají korigovat pomocí jejich opisů. Pertz nepřihlížel při svém bádání příliš na tu skutečnost, že listiny se v průběhu času často přemisťovaly a i v jeho současnosti se tomu tak dálo, a často se tedy stalo, „ut supra rettulimus“, že nějakou listinu považoval již za deperditum, ale ona pouze byla přemístěna.

Sickel je jinak velmi rád liberálnějšímu přístupu německé vlády k bádání v archivech, kterého je třeba využít a skutečně všechen pramenný materiál, jenž je nám k dispozici, probádat. Uvědomuje si ale, že je nedostatek odborníků a proto i když je přístup do archivů nyní (tj. 1872) lepší, není toho často možné plně využít. Co se týče ediční práce „Společnosti“ (viz výše), je třeba při ní použít nejnovějších metod pramenné kritiky. Sickel nejenom stál za požadavkem vysoce náročné vědecké edice, ale také si uvědomoval její určité limity - podle něho povinnost editora přestává tam, kde i pro nejpilnějšího a nejšikovnějšího badatele končí možnost plánovaného a účelného bádání.

Dříve než přistoupí editor k vlastní práci musí plně ovládnout pramenný materiál. Sickel si váží zásluh starších členů „Společnosti“, kteří probádali „německé“ archivy a umožnili tak práci svým následníkům. Z výsledků jejich práce je možné dosud čerpat. Ale podle něho je chyba, že podnik „Společnosti“ (tedy MGH) má stále privátní charakter. Stále není (tj. roku 1872) ve větší míře proveden výzkum „starých“ listin, ač se jich v archivech mnoho nenalézá. Sickel zdůrazňuje, že pro německé historiky, diplomatiky nejen merovejského období je nezbytné znát francouzské archivy, knihovny, ale také práce francouzských odborníků. Požaduje, aby se členové „Společnosti“ věnovali více také studiu archivnictví, dějin správy, církevním dějinám apod.

Sickel říká, že Francouzi pokud se týče listinných edic a vůbec listinného výzkumu Němce značně předběhli. Podle něho je možno vykonat spoustu práce i v archivu „Společnosti“ či v „Monumentazimmer“ berlínské knihovny a také více využívat práce předchůdců, ač ta samozřejmě není dokonalá. Co se týče Scriptores, je situace již lepší. Poslední jejich svazky jsou (tj. v 70. letech 19. století) již na vyšší úrovni než ty předešlé. V těchto nových jsou již úplnější a správnější údaje o rukopisu pramene, z jaké je doby, o originálech, o opisech (zda jsou, jaké množství etc. ), o příbuznosti materiálu apod. Sickel navrhuje, aby se u řady Diplomata použil obdobný aparát jako u Scriptores.

Pertzovými předchůdci v ediční práci merovejských listin byli např. Francouzi Latronne, Chabrier a další. Latronne vydal některé merovejské listiny ve sbírce faksimilovaných listin roku 1848. Lepší je pařížská Chabrierova sbírka merovejských listin z roku 1866, tu však Karl Pertz nepoužil (asi ji neznal ?), ale použil starší práci Latronneho. Sickel mj. také zkoumá , do jaké míry Karl Pertz správně rozluštil některá pro čtení obtížná místa originálů merovejských listin a jak věrně je použil ve své edici.

Karl Pertzovi byl jistě otec dobrým učitelem paleografie, ale podle Sickela paleograf musí být především trpělivý, pečlivý a svědomitý. Sickel uvádí mnoho konkrétních míst, která Pertz špatně rozluštil. Sporné je často také rozluštění abreviatur Pertzem. Samozřejmě mnohé originály listin byly silně poškozeny, ale i tak je podle vídeňského profesora často možné poškozené místa listiny správně rozluštit buď použitím opisu téže listiny, s přihlédnutím k častým „Urkundenformel“ či pomocí analogických míst v jiných listinách apod. Ovšemže někdy se ani tomu nejlepšímu paleografovi a diplomatikovi nemůže podařit rozluštit všechno, byť by se sebevíce snažil. Podle Sickela všude, kde nestačí znalosti a dovednosti paleografa a kde se má ukázat diplomatik, Pertz na svou práci nestačí. Kde na to nestačí jeho znalosti a dovednosti, nevypomáhá si ani znalostí literatury. Dále Pertz také často v edici neuvádí marginální a dorzální poznámky listin.

Co se týče údajů o pečetích Pertz často podává velmi málo informací, někdy žádné - např. často neuvádí zda-li je zachována celá či jen fragment apod. Není také schopen dobře rozluštit tirónské noty a ač si toho musel být vědom, nepožádal známé odborníky na tirónské noty (např. Schmitze v Kolíně nad Rýnem), aby mu s nimi pomohli.

Karl Pertz je velmi často ve své edici nepřesný - např. nerozlišuje, zda-li je v listině v nějakém slově koncovka -ti či -ci, nebo nerozlišuje „servus“ a „seruus“ či „sue“ a „suae“ apod. V listinné edici je třeba pečlivá reprodukce a to ve všech případech. Pokud se vyskytnout ortografické diference např. v textu originálu a opisu, je třeba to v edici uvést. Samozřejmě v edici merovejských listin je třeba přihlédnout k zvláštnostem latiny merovejské doby. Karl Pertz často svévolně emenduje chyby v listině. Sickel se také zabývá jeho způsobem pramenné kritiky. Podle něho Pertz v některých případech např. nepoznal, že se u té které listiny jedná o falzum. Vůbec nedokázal podle něho dobře zvládnout látku merovejských listin a není tak na jeho edici spolehnutí, jak se bohužel přesvědčil.

Sickel je především zklamán z Pertzovy edice z toho důvodu, neboť jak přiznává, očekával, jako mnoho jiných, od něho více a doufal, že se jeho edice stane jakýmsi vzorem, dle něhož by další edice mohly být zpracovávány a konečně by se splnila Sickelova touha po jednotných německých pravidlech na vydávání listinných edic a takto by se zlepšila úroveň Monument. Ale bohužel Pertzova edice není kvalitní, nikterak nevybočuje z řady dosavadních listinných edic a nemůže být proto takovým základem (příkladem) pro další práci a následování. Sickel tedy roku 1873 navrhuje setkání předních odborníků - historiků, diplomatiků, kteří by měli stanovit již nezbytná obecně závazná pravidla pro vydávání listinných edic.

Závěrem

Pokud se týče mého názoru na Pertzovu edici merovejských listin, protože jsem sám merovejské listiny nestudoval, necítím se způsobilý v tuto chvíli být soudcem K. Pertze - diplomatika, K. Pertze - paleografa, ale Sickel má v mnoha případech pravdu, že Karl Pertz je nepřesný, nepečlivý a že mnohé potřebné údaje v jeho edici chybí.

Použitá literatura a prameny:

BRESSLAU, Harry: Geschichte des Monumenta Germaniae Historica. Hannover 1921. Nachdruck 1976

DER GROßE BROCKHAUS XIV. + XVII. Leipzig 1934

LHOTSKY, A. : Geschichte des Instituts für österreichische Geschichtsforschung 1854-1954. Graz - Köln

MEYERS LEXICON IX. + XI. Leipzig 1929

PERTZ, Karl: Diplomata regum Francorum e stirpe Merowingica. Diplomata maiorum domus regiae. Diplomata spuria. 1872

SICKEL, Theodor von: Diplomatum imperii. Tomus I. Berlin 1873

theodor_von_sickel_kritika_pertze.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:26 autor: jindrichmarek