Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


pocatky_institutu_pro_rakousky_dejezpyt

Počátky Institutu pro rakouský dějezpyt a Theodor Sickel

Vlasta Mádlová

Pro vývoj a rozvoj pomocných věd historických i řady speciálních disciplín, především pro diplomatiku, správní dějiny a dějiny umění, se stal Ústav pro rakouský dějezpyt ve Vídni jedním z vedoucích evropských center a brzy se vyrovnal i svému vzoru - pařížské Ecole des chartes, která vznikla již roku 1821.

Význam Institutu spočíval také od počátku na souladu úkolů pedagogických i vědeckých a v neposlední řadě i na mezinárodním složení jeho posluchačů.

Počátky vídeňského Institutu jsou spojeny se jmény ministra hraběte Thuna , jeho státního podsekretáře Josepha Helferta a Alberta Jägra , který byl pro Thuna tím pravým člověkem, který mohl vytvořit základ rakouského dějepisu a vychovávat rakouské historické badatele a profesory dějin na rakouských universitách.

Prvním úkolem Jägrovým bylo zřízení historického semináře, v němž měl vzdělávat učitele dějepisu pro střední školy.

Na základě rozmluvy ministra hraběte Thuna s císařem Františkem Josefem I. 14. září roku 1853 o nutnosti založení rakouské historické školy, rozhodl se císař zřídit Školu pro rakouský dějezpyt a zplnomocnil ministra kultu a vyučování pro rozhodováno o návrzích stipendií pro tuto školu.

Během studia na Institutu bylo studování na jiné škole zakázáno, studenti si však mohli přivydělávat privátním vyučováním.

První stanovy Školy pro rakouský dějezpyt sepsal Albert Jäger roku 1854, inspiruje se i zde vzorem pařížské Ecole des chartes. Mimo jiné je v nich stanoveno, že cílem školy je výchova mladých lidí pro výzkum rakouských dějin porozuměním a využíváním pramenů, seznámení se s potřebným historickým materiálem (archivní a knihovní prameny) a pomocnými historickými vědami nutnými k jejich pochopení, dále položení základů metody vědeckého dějezpytu, které lze využít pro formulování nových závěrů.

Institut měl vzdělávat nové archiváře, učitele historie na vysokých školách, knihovníky, muzejní pracovníky a konzervátory.

Studující absolvoval ve škole tříletý kurs, jehož každý tzv. běh odpovídal jednomu školnímu roku na universitě (tj. dvěma semestrům). První kurs byl jakýmsi úvodem do studia („přípravkou“), druhý a třetí potom znalosti prohlubovaly.

Vyučování bylo rozděleno na teoretickou a praktickou část, které byly rozmístěny v průběhu tříletého studijního plánu tímto způsobem:

I. BĚH

- rakouské dějiny - nejstarší doba

- čtení listin a kodexů z různých století, jejich určování podle vnějších znaků (psací potřeby, druh písma, formule a zkratky)

- studium jazyků (středověká latina, starohornoněmčina, středohornoněmčina, staroslověnština, popř. italština nebo francouzština)

- praktická cvičení v písemných pracích, diskuse v přednáškách

II. BĚH

- rakouské dějiny středověké

- čtení a určování listin a kodexů z různých století s ohledem na jejich vnitřní znaky

- vyučování o pečetích, erbech, mincích a chronologie

- literatura (tištěné prameny)

- pokračování ve studiu jazyků

- dějiny umění

- dějiny práva

- praktická cvičení (vypracování úloh, komentáře a výklady listin, kodexů, diskuse v přednáškách

III. BĚH

- rakouské dějiny novověké

- literatura netištěných pramenů (zhotovování soupisů)

- politická a církevní geografie Rakouska

- dějiny umění

- numismatika a nauka o pečetích

- církevní právo a lenní právo

- praktická cvičení, pojednání, přednášky, diskuse

Předměty, jejichž studium se ukládalo členům Institutu, se neměly však vesměs vyučovat v něm samém. Pouze v případě, že o ně nebylo postaráno na universitě.

Uchazeč, který neměl být starší dvaceti čtyř let, musel také samozřejmě projít přijímacím řízením, při němž bylo vyžadováno maturitní vysvědčení z gymnázia, předchozí absolvování nejméně jednoho roku studia všeobecné historie na universitě, znalost obecných dějin, němčiny a latiny a dalšího jazyka (italštiny nebo francouzštiny).

Přijímací řízení se konalo každé dva roky a z počtu vyzkoušených uchazečů bylo vybráno devět nejúspěšnějších, aby navštěvovali první přípravný kurs. Škola užívala šest řádných a dvě mimořádná stipendia. Na konci prvního kursu se všech devět studentů mohlo o řádné stipendium ucházet.

O jeho udělení rozhodovala zkušební komise ministra kultu a vyučování na základě zkoušek a prací studentů. Dvě mimořádná stipendia sloužila jako odměna dvěma nejlepším studentům z prvního kursu.

V nových stanovách z roku 1898 byl počet platných předmětů redukován a byly rozděleny mezi obligátní a doporučované. Mezi ně patřily slovanské jazyky, rakouské dějiny patřily mezi obligátní jako dějiny ústavy a správy.

Vyučování na škole začalo v letním běhu roku 1855 a prozatím jej obstarával Jäger sám. Pro výuku pomocných věd historických měl být povolán paleograf Birk, úředník dvorské knihovny. Ředitelství knihovny mu to však nechtělo dovolit.

Mezi první členy Institutu patřili mimo jiné Franz Krones, který pod vedením Jägra zpracovával dvě velká témata - Das Reich des Samo a Jiří z Poděbrad a císař Fridrich. Později byl znám jako velký znalec maďarské literatury. Ottokar Lorenz patřil také jeden rok na Institut. Habilitoval se pro rakouské dějiny a roku 1857 byl jmenován oficiálem ve vídeňském Haus-Hof- und Staatsarchivu a roku 1861 získal řádnou profesuru na vídeňské universitě.

Tyrolan Peter Perkmann byl Jägrovým oblíbencem. Zabýval se chronologií a uměleckohistorickými studiemi. Konrad Roesler získal stipendium na studium rakouských dějin, roku 1860 se habilitoval na vídeňské universitě, kde potom vedl přednášky o starších dějinách. Roesler je znám svou spoluprací se štýrským egyptologem Leo Reinischem. Byl jeho spolupracovníkem při přepracování kanopských dekretů.

Již ve třetím kursu (v letech 1859 až 1861) byli z pěti členů tři z Čech: Josef Emler, Matthias Pangerl a Moriz Thausing. V letech 1877 až 1879 studoval ve Vídni pozdější třeboňský archivář Mareš a za dalších několik let zde byli i Václav Kratochvíl, úředník dvorského a státního archivu ve Vídni, Ladislav Klicman, ředitel místodržitelského archivu v Praze, Josef Teige, adjunkt pražského městského archivu, Josef Šusta, Max Dvořák, Jan Bedřich Novák, Gustav Friedrich, či Kamil Krofta.

Institut byl rovněž velice významným místem pro rozvoj diplomatiky a diplomatické metody, což doložím alespoň dvěma nejvýznamnějšími jmény - Sickel a Redlich.

Albert Jäger zůstal v čele ústavu do roku 1869, po něm se ředitelem stal Theodor Sickel, který působil na Institutu již od roku 1856 jako docent. Svými vědeckými pracemi i učitelskou činností pozvedl školu na vysokou vědeckou úroveň.

Theodor Sickel

Theodor Sickel pocházel z Akenu v Prusku, kde se roku 1828 narodil. V letech 1850 až 1852 studoval na pařížské Ecole des chartes a od francouzského ministerstva vyučování přijal úkol zpracovat dějiny politických vztahů Francie s renesanční Itálií.

Roku 1856 získal Jäger Sickela pro vídeňský Institut a ten zde začal přednášet paleografii. Od roku 1859 vydával Sickel „Monumenta graphica medii aevi ex archivis et bibliothecis imperii Austriaci collecta“, v níž užil k reprodukci nové fotografické techniky, která urychlila vývoj paleografie.

Největší zásluhy však má Sickel na poli diplomatiky středověkých listin. Zabýval se studiem královských a císařských listin karolinských - „Beiträge zur Diplomatik“, „Acta regum et imperatorum Carolinum“.

Mezi další Sicklova díla patří „Kaiserurkunden in Abbildungen“, „Das Privilegium Ottos I. für die römische Kirche“, „Liber diurnus Romanorum pontificum“, „Prolegomena zum Liber diurnus I., II.“. Jako ředitel listinného oddělení při Monumentech Germaniae vydal „Diplomata“ německých panovníků od Konráda I. až po Otu III. V letech 1870 až 1872 vydal důležité dílo pro dějiny tridentského koncilu „Zur Geschichte des Konzils von Trident“.

Sickel zůstal jako ředitel Institutu pro rakouský dějezpyt až do roku 1891, kdy odešel do Říma jako ředitel tamějšího ústavu.

pocatky_institutu_pro_rakousky_dejezpyt.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:26 autor: jindrichmarek