Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


philipp_jaffe

Jaffé

Jan Boublík

Jaffého začátky

Philipp Jaffé, historik, filolog a Pertzův spolupracovník při vydávání rozsáhlého edičního podniku Monumenta Germaniae Historica, autor Regest pontificum Romanorum a šestisvazkové Bibliotheca rerum Germanicarum, se narodil 17. února 1819 ve Schwersenzu u Poznaně. Po absolvování gymnázia v Poznani vstoupil tento syn židovského obchodníka na přání svého otce, v devatenácti letech, o velikonocích roku 1838 jako učeň do bankovního a obilního závodu v Berlině. K zaměstnání, které mu vybral otec, pociťoval velkou nelibost. Zjistil totiž, že ho čím dál tím více přitahuje věda, zejména historie, které by se rád plně věnoval, nebýt toho, že mu již bylo vybráno životní povolání. O poledních přestávkách navštěvoval posluchárny univerzity a tak už bylo jen otázkou času, kdy si prosadí svůj zájem.Roku 1840 se Jaffému podařilo přemoci otcův odpor a zanechat práce v závodě. Tehdy započal studium historie na berlínské univerzitě, kde na něj mimořádným dojmem zapůsobila cvičení Rankeho semináře. Čtyři semestry se u Rankeho učil metodám kritického bádání a jako mnoho jiných historiků zde dostal rozhodující podnět pro svou budoucí práci.

Pud ke studiu nabyl u Jaffého takové intenzity, že si pilného žáka oblíbil sám Ranke, který o něm prohlásil, že u nikoho jiného nepostřehl tak „brennenden Eifer “1. Není proto divu, že Jaffé vyhrál v roce 1842 cenu berlínské univerzity za dílo, které vyšlo o rok později pod názvem Geschichte des Deutschen Reichs unter Lothar dem Sachsen.

Jaffého Dějiny vynikají důkladným shromážděním přístupného materiálu, pečlivým zkoumáním pramenů v celku i v jednotlivostech, přesným zjištěním skutečností a jejich vztahu, prostou jasností v analyticky uspořádaném vyprávění. V nechuti před nejnepatrnějším falešným pragmatismem šel ještě dále než jeho předchůdci: zřekl se nejen skvělosti vylíčení, ale i jakéhokoliv řečnického vzletu v pojetí ( „… er nicht nur auf allen Schmuck der Darstellung, sondern auch auf jeglichen Schwung der Auffassung verzichtete.“2). Potlačil dříve tak živé přání po estetickém prožitku a vložil své schopnosti do služeb kritického chápání. Přesto však Jaffého spis Geschichte des Deutschen Reichs unter Lothar dem Sachsen nebyl tak příznivě přijat, jak autor očekával, dokonce se mu dostalo kritiky ze strany Rudolfa Köpkeho. Ten v dosti dlouhém pohovoru sice uznal píli, učenost a určitý důvtip Jaffého, zároveň ale vznesl mnoho výtek proti obsahu a formě. Jaffé se odhodlal k antikritice a s velkým sebevědomím vyvrátil všechny Köpkeho námitky.

Pochopení a podpory se Jaffému dostalo až od Georga Heinricha Pertze, poté, co v roce 1844 ukončil bez promoce historická studia a svou prvotinu rozvedl v Geschichte des Deutschen Reichs unter Conrad dem Dritten. Pertz v roce 1845 přiměl Hahnovo knihkupectví, aby převzalo vydání Dějin. Tak začala dlouhá a plodná spolupráce obou mužů, která však jednoho dne měla náhle skončit.

Regesta pontificum Romanorum

Pertz, který se již dlouho zabýval myšlenkou vydat podle vzoru císařských regest Böhmerových zpracování regest papežských listin, dal Jaffého vlohám nový směr. Již dříve se bezúspěšně snažil přimět berlínskou akademii, aby pro tento úkol vypsala cenu. Ve svých přednáškách v roce 1846, kterých se Jaffé účastnil, znovu poukázal na význam papežských regest. Jaffé se Pertzovi sám nabídl, že se tohoto podniku ujme.Ten poskytl mladému vědci všechnu myslitelnou pomoc: přesvědčil Moritze Veita, majitele knihkupectví Veit und Kompanie, aby převzal vydání a aby byla autorovi schválena smlouva, která by ho finančně zajistila na tři roky. Nejen, že Jaffému ulehčil využívání berlínské knihovny, ale zpřístupnil mu i v širším rozsahu tak úzkostlivě střežené sbírky Monument.

Po asi pětiletém snažení se objevilo v roce 1851 dílo, které znamená pro historické bádání o středověku snad ještě více než Böhmerova Regesta imperii. Regesta pontificum Romanorum ab condita ecclesia ad annum p. CHr. n. MCXCVIII, která zajistila svému tvůrci slávu, obsahují 11000 papežských listin, dopisů, bul, dekretů. Byl to první pokus sestavit pro delší časový úsek ve zkrácené formě diplomatické texty, vzniklé z činnosti papežské kanceláře. Písemnosti byly zpracovány podle chronologického pořádku a jejich obsah byl zřetelně regestován. V kritické přípravě, věcném znění a v uspořádání předstihla Jaffého Regesta Böhmerovo dílo. V první polovině 80. let 19. století vyšla s podporou pruského Ministerstva kultury opravená a doplněná Regesta pod vedením prof. Wilhelma Wattenbacha. Mimo vlastní listinné sbírky, soupis papežů a vzdoropapežů a Index initiorum, obsahovala Concordantia numerorum primae et secundae editionis. Wattenbachovými spolupracovníky, kteří se podíleli na zveřejnění celého podniku byli S.Löwenfeld, F.Kaltenbrunner a R.Ewald.

Na začátku 50. let zvážil Pertz možnost získat papeže k tomu, aby byl Jaffé povolán do Říma a ve vatikánském archivu pokračoval ve své práci. „So hatte Jaffé mit 32 Jahren im Schweisse seines Angesichts einen hohen wissenschaftlichen Rang erworben; selbst Pius IX. nahm von dem jüdischen Manne Notiz, der den welthistorischen Spuren der Hierarchie so aufmerksam nachgegangen.“3 Toto snažení však vzalo za své. Papež Pius IX. sice vyslovil ve zdvořilém dopisu z 31.3. 1852 Jaffému svůj dík a uznání, ale papežská kurie zavrhla myšlenku pověřit nekatolíka sestavením papežských regest. I přes to, že byl odmítnut, pokusil se Jaffé svoje dílo doplnit. V roce 1852 mu povolila berlínská akademie za tímto účelem, na naléhání Pertze, příspěvek 200 tolarů. Ve svém děkovném dopisu Pertzovi píše Jaffé, že připravuje doplňující sešit k Regestům a zvažuje možnost pokračování. Zároveň ale vyslovuje oprávněné pochybnosti o tom, zdali mu vůbec bude umožněn přístup do papežského archivu.

Práce pro Monumenta a rozchod s Pertzem

I přes uznání, které mu jeho Regesta pontificum Romanorum zajistila, si Jaffé uvědomoval, že nemá žádné stálé zaměstnání a dosti citelně pocítil nutnost shánět si obživu jiným způsobem ( „ … er stand noch immer vor der Notwendigkeit, sich die Mittel zum notdürftigen Lebensunterhalt zu beschaffen.“4). Jako žid neměl na získání profesorského křesla nebo místa v archivu žádnou naději. Vždyť v Berlíně byl poprvé v roce 1823 připuštěn student židovského vyznání k promoci. Proto se Jaffé rozhodl vstoupit na lékařskou fakultu. Pouze dveře medicíny byly Jaffého souvěrcům doširoka otevřeny: Berlín měl na konci 18. století 12 židovských lékařů z celkového počtu 49.

V letech 1850-1852 studoval Jaffé v Berlíně, který se však ukázal pro studium medicíny příliš drahý a tak ho roku 1852 vyměnil za Vídeň. O rok později se do Berlína vrátil a získal tu za svoji disertaci „ De arte medica saeculi XIII. “ doktorát. Po absolvování medicíny se pokusil vyhledat vhodné zaměstnání, kde by mohl nově nabyté vědomosti uplatnit. Bezúspěšně. Z nejvyšší nouze ho nakonec vysvobodil Pertz, který Jaffému, po Wattenbachově odchodu, nabídl práci pro Monumenta Germaniae Historica, v době, kdy se již Jaffé chystal odcestovat za svou lékařskou praxí do Poznaně. Tak vstoupil Pertzův chráněnec 1. června 1854 s ročním platem 500 tolarů do řad stálých spolupracovníků Monument.

Jaffého přijetí, který své čerstvé síly vložil do rozsáhlého edičního podniku, znamenalo pro Monumenta velký přínos. Spolu s Wattenbachem, Waitzem a Holder-Eggerem je Jaffé pokládán za jejich nejlepšího vydavatele. Jemu vděčí Monumenta, do kterých přispíval svým kritickým ostrovtipem a rozsáhlými vědomostmi, mimo jiné, za celou řadu odborných komentářů a důkladných filologických a literárněhistorických úvodů. Měl rozhodující podíl na sestavení 12., 16., 17., 18., 19. a 20. svazku Scriptores. Jeho jméno však nenajdeme ani na jediném titulním listu. Pozoruhodné jsou především Jaffého edice alsaských, bavorských a hornoitalských análů, kvůli nimž podnikl roku 1858 cestu na jih Německa a kvůli nimž také o dva roky později navštívil knihovny v Lombardii, Benátsku, Emílii a Toskánsku. Kromě toho navštívíl i jiná místa, kde se v knihovnách a archivech věnoval studiu písemných památek: v roce 1857 Vídeň a Mnichov a v roce 1859 Pommersfelden, Erlangen, Bamberg a Würzburg. 7. června 1861 nastoupil druhou cestu do Itálie - poté co navštívil Böhmera ve Frankfurtu, odjel přes Solothurn, Neuenburg, St.Maurice, Sitten a po čtrnáctidenním zdržení v Miláně dále pokračoval do Turína. V Turínu onemocněl a musel se proto co nejrychleji vrátit do Švýcarska. Když se v Ženevě zotavil, nastoupil zpáteční cestu do Berlína.

Jaffého příspěvky k 17. dílu Scriptores došly takového ohlasu, že začal být považován za největší oporu Monument („… dass er unbestritten als die wichtigste Stütze der Monumenta angesehen werden musste“5).Jeho rozchod s Pertzem po otevřené roztržce měl proto kritické následky pro další osud této edice. S Jaffém odešla jedna z nejvýraznějších osobností, která se zasadila o znovuoživení dávné historie. Co vedlo oba muže k jejich odcizení se nedá tak jednoznačně říci. Až do roku 1861 se zdálo, že je vztah nejvýznačnějších spolupracovníků Monument k jejich nadřízenému nezkalený. Výrazně se však změnil poté, co se Pertz znovu oženil. Vznešená Angličanka Leonora Horner, která měla na svého muže velký vliv, se ani v nejmenším nechovala k Pertzovým kolegům tak přátelsky jako jeho první žena. Další příčinou mohl být stále více se projevující věkový rozdíl mezi Pertzem a jeho podřízenými. Jeho jednání bylo sice zdvořilé, ale upjaté a formální a k Jaffému se choval Pertz snad ještě zdrženlivěji. Je pravda, že Jaffému pomohl při vydání Geschichte des Deutschen Reichs unter Conrad dem Dritten, že ho zaměstnal a že ho v jeho práci podporoval, za což mu Jaffé vyjádřil dík v předmluvě k Regestům a věnoval svého Konráda. Na druhou stranu je však pravda, že k nabídce spolupráce přistoupil pouze proto, že byl v nesnázích. Snad určitou roli ve zhoršení jejich vztahu sehrála chyba v rejstříku k 16. svazku Scriptores, díky které byla jedna práce připsána synovi Pertze, Karlu Pertzovi, ačkoli se na ní podílel i Jaffé. Sepsáním tohoto příspěvku byl původně pověřen Karel Pertz. Ten však postupoval velmi pomalu a než stačil příspěvek dokončit, byl v souvislosti s mobilizací povolán ke svému pluku. Nedokončený manuskript poslal Jaffé mu, který v práci pokračoval. Vydání svazku se tak zpozdilo o několik měsíců a v důsledku všeobecného zmatku tak došlo k vytisknutí falešného údaje.

Daleko pravděpodobnějším se ale zdá být vysvětlení, že rozkol způsobil Pertz svým nerozvážným zásahem ohledně otázky Jaffého přestupu do florentského archivu ( „ Die Zusammenarbeit dauerte von 1854 bis 1863, bis Jaffé erfuhr, dass ein an ihn gerichtetes verlockendes Angebot aus Florenz von Pertz hintertrieben worden war.“6). Na začátku roku 1860 kontaktoval vedoucí archivu ve Florencii, Francesco Bonaini, Jaffého, aby mu nabídl důvěrnické místo a přiměl ho k zpracování regest jednotlivých částí archivu. Jaffé byl této myšlence nakloněn. Nejen že toužil získat pevné životní postavení, ale také v zájmu svého zdraví přesídlit do jižnějších oblastí Evropy. Mimo to se těšil vyhlídkou na bohatou a nezávislou vědeckou činnost, a věděl, jak velké poklady byly tehdy uschovány v tak málo vytěženém archivu Toskánska. Jednání se však dostala do slepé uličky a v červenci už bylo zřejmé, že nepovedou k cíli. Prostředkovatel mezi Bonainim a Jaffém, Alfred Reumont, se totiž obrátil na Pertze a ne na jeho podřízeného, který za nevyjasněných okolností přivodil přerušení styků. Zdali přitom hrálo roli, že měl Pertz přání podržet si schopného spolupracovníka při Monumentech, není zřejmé. Jisté však je, že pro Pertze bylo rozhodující politické myšlení. Domníval se, že by Jaffého přestup mohl v Berlíně a ve Vídni škodit: Byl to přeci rakouský arcivévoda, kterého revoluce svrhla z trůnu a v Berlíně tehdy nebylo příznivé ovzduší pro uznání připojení velkovévodství do Italského království, které proběhlo na základě plebiscitu z března 1860. Jaffé v této době ještě nevěděl, co přivodilo ochladnutí vztahů mezi ním a Bonainim. Teprve za dva roky zjistil, že Pertz zmařil jeho kontakty s vedoucím florentského archivu. 8. srpna 1862 zaslal Jaffé svému nadřízenému krátký dopis, v kterém napsal, že „ nach reiflicher Erwägung aller Verhältnisse “7 je rozhodnut ukončit veškerou činnost v Monumentech a že je na něm, jestli využije půlroční výpovědní lhůty. Tento rázný krok podnikl Jaffé poté, co byl na Rankeho žádost 9. května 1862, jako první židovský občan v Prusku, jmenován mimořádným profesorem na berlínské univerzitě.

Poslední dekáda Jaffého života

Ve svých přednáškách, které vedl od podzimu 1862 až do své smrti v roce 1870, se Jaffé věnoval okruhu pomocných věd historických: v zimě a v létě střídal latinskou paleografii s římskou a středověkou chronologií. V praktických cvičeních, pro která připravoval rukopisné tabulky, listinné tisky a ostatní aparát, probíral, mimo již zmíněných disciplín, textovou kritiku, diplomatiku a nauku o pramenech. „ Auch für die reizlosesten, wie die wunderlichsten Seiten dieser Studien wusste Jaffé die höchste Theilnahme seiner Schüler zu erregen durch die Schärfe seiner Auffassung und die Lebendigkeit seines Vortrags. Er selbst aber steigerte so durch beständige theoretische Vergegenwärtigung natürlich auch die eigene Virtuosität, die ihm mehr und mehr den Ruf des vornehmsten Sachverständigen in allen Fragen der äusseren Kritik verschaffte.“8

O prázdninách v letech 1863-1869 podnikal Jaffé pravidelně studijní cesty, které ho mnohokrát zavedly do archivů a knihoven v jižním a západním Německu, Rakousku, Švýcarsku, Belgii, Francii a Anglii. S mimořádnou ochotou mu tyto instituce půjčovaly rukopisné památky, které pak Jaffé při svém bádání využil: Při své návštěvě Anglie roku 1868 se chopil zpracování cambridgeských písní, které vydal ve 14. svazku Hauptova časopisu. Kromě toho stojí z posledních let Jaffého vědecké činnosti za zmínku poznámka k staršímu Matyldinu životopisu v 9. a pojednání k chronologii Bonifácových dopisů a synod, již se zjevným nádechem hořké ironie, v 10. svazku Forschungen zur deutschen Geschichte.

I po svém odchodu od Monument se Jaffé toužil zabývat pramennými edicemi. Nyní se mohl věnovat svému zájmu zcela samostatně. Jako protipól drahých a neskladných Pertzových foliantů, začal vydávat v osmerkovém formátu Bibliotheca rerum Germanicarum, jejichž šest svazků se stalo vzorovým příkladem kritického edičního umění. Theodor Mommsen umožnil Jaffému uskutečnění jeho plánu, když přiměl Hanse Reimera, vedoucího Weidmannova nakladatelství, aby převzal vydání. Již v roce 1864 vyšel první díl, následovaný většinou v ročních přestávkách dalšími. Roku 1873 vyšel péčí Ernsta Dümmlera a Wilhelma Wattenbacha poslední, posmrtný svazek.

Bibliotheca rerum Germanicarum se nesoustřeďovala na okrajové anály, ale na ústřední texty. Obsah každého svazku se seskupoval okolo význačné historické postavy, např. Řehoř VII., Karel Veliký, Alkuin nebo okolo významného místa církevní, politické nebo literární kultury - Corvei, Mohuč, Bamberk. Předmluvy a poznámky, které jsou v latině, podávají celou řadu věcných a literárněhistorických vysvětlení. Vzhled spojuje účelnost s elegancí - osmerkový formát představuje velký pokrok oproti obřím svazkům Monument. Stručnost věcného komentáře, přísně filologické zpracování textu a ušlechtilá úprava způsobily, že byla Bibliotheca vědeckou veřejností příznivě přijata a stala se konkurenčním podnikem k Pertzovým Monumentům, jejichž některé menší úseky v lepším vydání opakovala. Dokonce se ukázalo, jak řekli později Jaffého přátelé „ dass dieser eine Mann in 6-7 Jahren mehr leisten konnte, als die Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde mit allen ihren ungeheuren Mitteln“9.

Jaffého úspěch se Pertz pokusil zničit nečestnými prostředky, když se postaral o to, že by prameny, které Jaffé vydal, měly být citovány podle zastaralých edic( „ Quellen, die er ediert hatte, sollten nicht nach den Ausgaben in der Bibliotheca rerum Germanicarum, sondern nur nach alten und veralteten Drucken zitiert werden.“10). Ve vydání CHronicon Eberspergense vsunul Pertz poznámku, podle které se měl Jaffé dopustit chyby ve čtení, kterou pak opakoval na jiném místě ještě jednou. V předmluvě k svému vydání CHronicon Laureshamense pak sdělil, že Jaffé pouze nedbale srovnal mnichovský rukopis, který použil pro Monumenta. Po odborné kritice na Pertzovo vydání Einhardova Vita Caroli, od Jaffého, se Pertz pokusil svému někdejšímu spolupracovníkovi zamezit vstup do královské knihovny v Berlíně a rozšiřoval pomlouvačné zprávy, že byl Jaffé ve 30. letech jako špion ve službě politické policie. I přes to, že dopis pruského ministra kultury, Heinricha von Mühlera, ze 7. července 1868 Jaffého plně očistil a potvrdil jeho bezúhonnost a že se vážení učenci, jako např.Theodor Mommsen postavili na jeho stranu, zanechala tato křivá obvinění v Jaffém hluboké stopy. Jaffého už v této době nemohla vytrhnout z chmurných myšlenek ani okolnost, že mu Bonaini nabídl profesuru paleografie a diplomatiky při florentském archivu. Od roku 1869 na něm přátelé pozorovali hypochondrii, trudnomyslnost a sebevražedné sklony. O velikonocích 1870 uprostřed práce na Alkuinovi, opustil Jaffé Berlín a spáchal v jednom hostinci ve Wittenbergu sebevraždu.

Příčin, které vedly Jaffého k tak zoufalému činu bylo jistě víc. Nebyla tu jen ona roztržka s Pertzem, ke kterému zprvu pociťoval hlubokou vděčnost a náklonnost, jak ukazuje jeho dopis rodičům z 23. prosince 1859 - „ Weh thut es mir aber besonders, wenn man Pertz verunglimpft. Erinnern Sie sich, wie viel ich diesem Manne verdanke. Um nur Eins hervorzuheben, wer hat mir die rettende Hand gereicht, als ich 1854 halb verzweifelt Berlin verlassen wollte?“11 - a která proto musela být pro Jaffého ještě bolestnější, ale i velká osamělost, jež ho v posledních letech života tížila. Jaffé se totiž nikdy neoženil. V první polovině 60. let se pokusil tento stav změnit a poprosil matku, aby mu pomohla najít nevěstu. Nejen, že se hledání případné Jaffého manželky protahovalo a nakonec vzalo za své, ale i do vztahu mezi ním a rodiči, s kterými si dříve tak často dopisoval, se promítlo odcizení. Když se pak roku 1868 nechal pokřtít a přestoupil k protestantismu, přerušili s Jaffém spojení i jeho četní židovští příbuzní. Společenský styk s přáteli a žáky omezil Jaffé na vědecké diskuse. Zůstal úplně sám a v první polovině roku 1870 podlehl tlaku temných představ, které ho už dlouho nahlodávaly.

„Bessere Jahreszeit und zerstreuende Reisen, neue Aufgaben und freundlicher Zuspruch gewannen ihm noch einmal einen Waffenstillstand mit seinen düsteren Vorstellungen ab. Als der Kampf in seinem Inneren dennoch wieder ausbrach, erlag er; ohne zu ermessen … welcher Zierde, welcher Hoffnungen sein Untergang die deutsche Geschichtsforschung beraubte.“12

Poznámky

1/ Fuhrmann, s. 108.

2/ Allgemeine deutsche Biographie, s. 637.

3/ Tamtéž, s. 638.

4/ Bresslau, s. 328.

5/ Týž, s. 378.

6/ Fuhrmann, s. 109.

7/ Bresslau, s. 383.

8/ Allgemeine deutsche Biographie, s. 639.

9/ Fuhrmann, s. 109.

10/ Bresslau, s. 463.

11/ Fuhrmann, s. 113.

12/ Allgemeine deutsche Biographie, s. 641.

Literatura

Allgemeine deutsche Biographie, Bd. 13, Leipzig 1881.

H. Bresslau, Geschichte der Monumenta germaniae historica, Hannover 1976.

H. Fuhrmann, „Sind eben alles Menschen gewesen“. Gelehrten Leben im 19. und 20. Jahrhundert, München 1996.

Neue deutsche Biographie, Bd. 10, Berlin 1974.

Regesta pontificum Romanorum ab condita ecclesia ad annum p. Chr. n. MCXCVIII in: Historische Zeitschrift II, 1885.

philipp_jaffe.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:27 autor: jindrichmarek