Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


leo_santifaller

Leo Santifaller

Jaroslav Pažout

Přední rakouský archivář, historik, pedagog a organizátor vědeckého života, se narodil 24. července 1890 jako nejstarší syn notáře Michaela Santifallera v jihotyrolském Kastelruthu, ve městě, ve kterém jsou doloženy kořeny jedné z větví jeho rodiny až do 17. století.

Už od dětství se zajímal o historii, k prohloubení této záliby přispěli také dobří učitelé na františkánském gymnáziu v Bolzanu a na německém státním gymnáziu v Tridentu, která absolvoval. Je pozoruhodné, že před historií u něj nejprve převládal zájem o matematiku a fyziku. Tyto obory také nějaký čas ve Vídni studoval.

Pro vlastní studium historie se rozhodl až v jednadvaceti letech, kdy se setkal s Oswaldem Redlichem. Ten si svého mladého krajana velice oblíbil a Santifaller v něm našel učitele, kterému byl nejvíce zavázán za svůj profesní rozvoj. V jeho semináři vypracoval disertační práci o brixenské dómské kapitule.  Sám Santifaller toto dílo několikrát opakovaně označil za své nejlepší. Mimo Redlicha na něj působili také Alfons Dopsch, Hans von Volterini, další jeho rodák Emil von Ottenthal a v neposlední řadě i tehdy mladý soukromý docent Hans Hirsch, k jehož prvním žákům Santifaller patřil a s nímž ho později pojilo také dlouhodobé přátelství.

Léta studií ve Vídni  přispěly výraznou měrou k dotvoření Santifallerovy vědecké osobnosti a k profilování jeho zájmů. Celý život se zabýval regionálními dějinami své domoviny, problematikou dějin papežství a vztahu mezi státem a církví. Pokud jde o způsob jeho vědeckého myšlení, nebyl přítelem spekulací, vždy vycházel z nejpřísnějších a nejexaktnějších metod výzkumu. Svou roli zde jistě hrálo jeho přírodněvědné myšlení. Jak napsal Richard Blass, Santifaller „nebyl mužem oslnivých vizí a vytříbené řeči, nebyl přítelem smělých teorií“.  Své pole působnosti viděl vždy především v editorské práci, v zpřístupňování pramenů ukrytých v archivech. Nebyl příznivcem tzv. Geistesgeschichte, každý pokus o duševní rekonstrukci lidské minulosti podle něj představuje obrovské úsilí, především proto, že se nám dochovala jen zlomkovitá pramenná základna.

Vzdělání získané ve Vídni mělo být též doplněno studiem na německých říšských univerzitách. Alfons Dopsch mu zprostředkoval stipendium, díky kterému strávil letní semestr roku 1914 ve Freiburgu. Zde navštěvoval přednášky např. Georga von Belowa, Heinricha Finkeho a Friedricha Meineckeho. Finke mu doporučil, aby se specializoval na španělskou diplomatiku a paleografii, a sestavil pro něj i pracovní program, jenž však nebylo možno kvůli začátku první světové války naplnit. Rozhoření válečného konfliktu mu rovněž zabránilo studovat další semestr v Bonnu u Aloyse Schulteho a Ulricha Stutzeho. V létě roku 1914 se seznámil se svou budoucí manželkou Bertou Richterovou, dcerou štýrskohradeckého geografa Eduarda Richtera, která se stala jeho celoživotní družkou.

Válečná léta prožil u dělostřelectva. Zimní měsíce využíval k práci na své disertační práci, kterou po návratu do civilu rychle dovedl do konce. Po složení rigorózních zkoušek u Dopsche, Redlicha a Dvořáka získal v letním semestru roku 1919 doktorskou hodnost. Na podzim téhož roku začal studovat na vídeňském Ústavu pro rakouský dějezpyt, který dokončil roku 1921. Významné pro jeho budoucí vědeckou dráhu bylo to, že se zde zaobíral papežskými listinami a u Ottenthala zpracoval ve své domácí práci problematiku využívání formulářů v papežské kanceláři, konkrétně se zaměřil na papežskou formulářovou sbírku Liber diurnus pocházející z doby krátce po roce 800.

Podle mírových smluv připadlo jižní Tyrolsko Itálii a v Bolzanu byl zřízen  nový italský státní archiv, kam měly být přemístěny na základě provenienčního principu příslušné archiválie ze státních archivů ve Vídni a v Innsbrucku. Bolzanský archiv se stal na základě doporučení Oswalda Redlicha prvním působištěm rodilého Jihotyrolana Lea Santifallera. Redlich mu již předtím zajistil kratší praxi ve vídeňském Haus-, Hof-, und Staatsarchív. Santifaller přispěl velkou měrou ke zřízení, vedení a organizaci nového bolzanského archivu, k této náročné činnosti přibilo ještě řízení jihotyrolského úřadu pro umění a památky. Pět let (1921-1926), která strávil v čele bolzanského archivu, využil také pro svá bádání. K tisku zde v tomto čase připravil svou práci o brixenské dómské kapitule a  zaobíral se též historickými prameny svého regionu. Intenzivně zde pracoval na prvním svazku edice Urkunden der Brixener Hochstiefsarchive.

Uznáním jeho profesní kvality se stal tříměsíční stipendijní pobyt v Římě, po kterém začal roku 1927 působit jako spolupracovník Monumenta Germaniae Historica v Berlíně, kam byl povolán ředitelem tohoto velkého vědeckého podniku Paulem Kehrem. V oddělení Diplomata mohl pokračovat nerušeně v práci v oblasti svého největšího zájmu, kterou představoval výzkum listin. V prosinci 1928 se habilitoval v oboru středověkých a novějších dějin na berlínské univerzitě, kde také krátký čas vyučoval pomocné vědy historické.

V listopadu 1929 převzal Santifaller na univerzitě ve Vratislavi katedru historie, která musela být podle kabinetního listu Fridricha Viléma IV. obsazena katolíkem. Důraz kladl na výuku pomocných věd historických, které nazýval pro jejich důležitost pro historické bádání „základními vědami  historickými“. Vedl cyklus dvou až tříhodinových pomocněvědných přednášek, který napodoboval kurs Ústavu pro rakouský dějezpyt. Přednášky o středověkých politických dějinách pak organicky propojil s výkladem správních dějin. U studentů si získal velkou oblibu tím, že při výuce pomocněvědných disciplín a dějin správy přihlížel ve velké míře k problematice Slezska. Jeho kniha o brixenské dómské kapitule se stala podkladem pro vytváření celé řady historických monografií o kapitulách a klášterech ve Slezsku i jinde.

Velký Santifallerův přínos spočíval v tom, že inicioval vznik slezského diplomatáře, který též od roku 1934 vedl. Dějinám Slezska věnoval celou řadu svých studií, jeho zájem o tuto zemi neochabl ani po ukončení vratislavského působení, vydal mimo jiné kopiáře písaře Liebentala.  Spolupracoval též s nakladatelstvím Böhlau na řadě „Historisch-diplomatische Forschungen“. Vratislavský úsek  života byl nejplodnějším v celém jeho životě. Z jeho rozsáhlé vědecké činnosti tohoto období je možno zde zmínit např. práce o bolzanských písařích novověku,  papežských a benátských listinách, latinském patriarchátu v Konstantinopoli  nebo o úřednících papežské kanceláře od jejího vzniku do konce 11. století, nadále se vracel k Liber diurnus. V žádném případě nelze pominout jeho teoretickou práci o výzkumu listin, v níž probírá metody a úkoly této pro historiografii tak důležité oblasti.  Také Santifallerův osobní život byl šťastný. Se  svou manželkou trávil každoročně prázdniny v jižních Tyrolech. Tyto své pobyty využíval také ke sběru a vydávání historických pramenů své vlasti.

V roce 1943 byl Santifaller povolán na Ústav pro rakouský dějezpyt, který se změnil po obsazení Rakouska nacisty v říšskou instituci a byl přejmenován na Ústav pro dějezpyt a archivní vědu (Institut für Geschichtsforschung und Archivwissenschaft). Spolu s výukou středověkých dějin a pomocných věd historických na něj připadla ještě jedna povinnost, řízení vídeňského oddělení Diplomata Monumenta Germaniae Historica, kde především převzal edici starších štaufských pramenů. V témže roce se ocitl v čele komise, která měla připravit nové zpracování Regesta Imperii.

Mnoho dalších úkolů mu přinesl konec druhé světové války. V roce 1945 se ocitl v čele Ústavu pro rakouský dějezpyt a stal se také generálním ředitelem Rakouského státního archivu. K přijetí obou funkcí bylo zapotřebí notné dávky odvahy a pracovního elánu. Santifaller se musel potýkat s četnými problémy, bylo nutno odstranit škody napáchané na budovách i na inventáři obou institucí a obstarat ve velmi složité poválečné době prostředky na jejich rekonstrukci a provoz.

Na sklonku války zbyl na Ústavu pro rakouský dějezpyt z celého pedagogického sboru Santifaller prakticky sám. Brzy se mu ho podařilo doplnit a v červnu 1946 se tak mohly konat první ústavní zkoušky. Výuka probíhala dlouho za velmi drsných podmínek. V bombardováním těžce poškozených místnostech Ústavu nešlo dlouho zavírat dveře a okna byla bez skleněných výplní. Ovzduší bylo znečištěno prachem ze suti. V zimě 1945-1946 a 1946-1947 se vyučovalo i při 5° C. Poté však byla krize překonána. Došlo k opravení prostorů Ústavu a k navrácení během války přemístěné knihovny a zbylých učebních pomůcek. V letech 1950-1952 byla provedena celková přestavba, při níž byla vytvořena nová posluchárna, několik nových pracoven, vhodnější místnost pro knihovnu a též došlo ke zřízení temné komory. V dalších letech pak byla pod Santifallerovým vedením provedena další modernizaci vídeňského Ústavu.

Zdárně se rozvíjela i publikační činnost Ústavu pro rakouský dějezpyt, která dosáhla díky Santifallerovi nebývalého rozsahu. On sám vydal Sickelovy Římské vzpomínky,  roku 1948 Urkunden und Forschungen zur Geschichte des Trienter Domkapitels im Mittelalter aumožnil vznik dalších děl.

Po skončení bojů v dubnu 1945 se rakouské státní archivy nacházely v žalostném stavu. Organizačně byly roztříštěny, jejich budovy byly více či méně důsledkem války poškozeny, hodnotné archiválie se z větší části nacházely mimo Vídeň, především na jižní Moravě a v Dolním Rakousku, a jejich osud byl nejistý. Personální obsazení těchto archivů se zmenšilo na minimum. Jak náprava tohoto tristního stavu, tak celková reorganizace archivnictví druhé rakouské republiky se staly dalším úkolem pro Leo Santifallera, jenž byl 27. září 1945 jmenován prvním generálním ředitelem právě zřízeného Rakouského státního archivu.

Myšlenka na sjednocení všech státních archivů v jeden celek existovala již od roku 1710. Mezi překážky, pro které nemohla být dlouho realizována, patřil rakousko-uherský dualismus a zvláštní postavení, které měly Haus-, Hof- und Staatsarchiv a Kriegsarchiv. Příhodné podmínky se vytvořily až po skončení druhé světové války, kdy prozatímní rakouská vláda nařídila 14. května 1945 sjednocení státních archívů a vytvoření Rakouského státního archivu. Nové uspořádání rakouského archivnictví dostalo své právní zakotvení v zákoně z 20. července téhož roku. Od té doby je Rakouský státní archiv členěn na Haus-, Hof- und Staatsarchiv, Allgemeine Verwaltungsarchiv, Vehrkehrsarchiv, Finanz- und Hofkammerarchiv a Kriegsarchiv.

Santifaller stál v čele Rakouského státního archivu do roku 1955, tedy de facto po celé jeho zakladatelské období. Kromě již výše zmíněných zásluh se zasadil o to, aby došlo k obnovení funkce archivu jako vědeckovýzkumné instituce. K tomu přispěl velkou měrou časopis Mitteilungen des Ősterreichisches Staatsarchiv, jenž Santifaller založil roku 1948.

Neméně významná pro rakouské archivnictví byla realizace dalších Santifallerových podnětů. Z jeho impulsu se konají pravidelné archivní dny a konference ředitelů archivů. Obě akce slouží dodnes k navazování a udržování kontaktů a k výměně zkušeností, jejich význam je o to větší, že federativní struktura rakouského archivnictví sebou nese hrozbu izolace. Velkou pozornost věnoval Santifaller také archívu vídeňské univerzity, jejíž filozofická fakulta ho zvolila děkanem (1952-1953) a senátorem (1958-1961). Jeho zásluhy byly oceněny také tím, že byl jmenován prvním čestným členem Spolku rakouských archivářů (Verband Ősterreichischer Archivare) založeného roku 1967.

Velký zájem věnoval Santifaller po skončení druhé světové války obnovení Rakouského historického ústavu v Římě. Ten byl v souvislosti s otevřením vatikánského archivu založen Theodorem Sickelem roku 1883. Podle rakousko-italské kulturní dohody z roku 1935 došlo ke zřízení Rakouského kulturního ústavu v Římě (Österreichisches Kulturinstitut in Rom), ve kterém měl Rakouský historický ústav nadále bez omezení plnit své dosavadní úkoly. Po obsazení Rakouska byl v roce 1938 Rakouský historický ústav včleněn do Německého historického ústavu (Deutsches Historische Institut).

Santifaller se v celé řadě memorand, návrhů a osobních přímluv u státního kancléře a na spolkovém ministerstvu školství zasazoval o obnovení Rakouského historického ústavu. V dopise Rakouské akademii věd z 8. prosince 1945 navrhoval, aby byl podřízen přímo Ústavu pro rakouský dějezpyt jako jeho pobočka. Za předsedu vídeňského Ústavu pak měl řídit vlastní činnost římského Ústavu vědecký sekretář. Tímto návrhem, který Rakouská akademie věd podpořila, se Santifaller snažil čelit hrozbě rozmělnění vědecké činnosti Rakouského historického ústavu, které hrozilo při jeho splynutí s Kulturním ústavem.

I když konečné rozhodnutí nekorespondovalo zcela se Santifallerovým návrhem, bylo další působení této tradiční instituce zajištěno. Po delších jednáních bylo podle nového statutu ministerstva školství z roku 1956 rozhodnuto, že v rámci Rakouského kulturního ústavu bude existovat Oddělení pro historické studie (Abteilung fűr historische Studien) jako nástupce Rakouského historického ústavu. Bylo stanoveno, že jestliže nebude stát v čele Rakouského kulturního ústavu absolvent Ústavu pro rakouský dějezpyt nebo univerzitní profesor některé z disciplín na něm pěstovaných, bude přeneseno vědecké vedení Ústavu ministerstvem školství na návrh Rakouské akademie věd na rakouského univerzitního profesora historie. V červenci 1956 byl vědeckým ředitelem jmenován Leo Santifaller, když již od roku 1947 stál v čele subkomise řídící činnost Rakouského historického ústavu.

Ve funkci vědeckého ředitele působil do roku 1964. Pravidelně zajížděl do Říma, aby zde dohlížel na běh Ústavu, vydával příslušné instrukce a udržoval potřebné kontakty s vatikánskými a italskými institucemi. Z ústavní činnosti v době jeho působení je třeba se zmínit alespoň o založení časopisu Römischen Historischen Mitteilungen v roce 1958. Až do své smrti byl předsedou kuratoria Rakouské akademie věd pro římský Ústav.

Pole Santifallerova působení bylo opravdu velice široké. Roku 1945 se stal řádným členem Rakouské akademie věd, když již od roku 1943 byl jejím členem dopisujícím. Velkou měrou přispěl k znovuvytvoření ústředního ředitelství Monumenta Germanie Historica v Mnichově, kam od roku 1948 pravidelně dojížděl, stejně tak se postaral o obnovení vídeňského oddělení Diplomata téhož podniku. V roce 1946 byl zvolen předsedou Historické komise (Historische Kommission), s čímž byla spojena péče o Archiv für Ősterreichische Geschichte a Fontes Rerum Austriacarum. Energicky se zasazoval o vydání babenberského a burgunlandského diplomatáře a o vznik Ősterreichisches Biographische Lexikon.  Všechny tyto a  mnohé jiné aktivity ho zaměstnávaly i po roce 1962, kdy ze zdravotních důvodů opustil funkci předsedy Ústavu pro rakouský dějezpyt.

Přes všechnu námahu spojenou s organizační činností neustávala ani jeho vlastní vědecká práce. Napsal rozsáhlou biografii o Oswaldu Redlichovi avydal listiny spojené s tridentskou kapitulou. K jeho posledním velkým dílům patří práce o psacích látkách ve středověku , o ottonsko-sálském říšském církevním systému ataké vydání listin papeže Řehoře VII. Santifaller pokračoval ve své neúnavné činnosti až do své smrti, která nastala 5. září 1974 ve Vídni.

Literatura

Appelt, Heinrich: Leo Santifaller. Nachruf. MIÖG 82 (1974), s. 556-560

Blaas, Richard: Leo Santifaller (1890-1974). MÖStA 27 (1974). s. 575-580

Blaas, Richard: Leo Santifaller zum 80. Geburtstag. MÖStA 23 (1970), s. 467-469

Leo Santifaller zum 70. Geburtstag. MÖStA 12 (1959). s. 596

Lhotsky, Alfons: Geschichte des Institut fűr österreichische Geschichtforschung 1854-1954. MIÖG Erg. 17. Gratz-Köln 1954

Regele, Oskar: Das erste Jahrzehn des Ősterreichischen Staatsarchivs 1945-1955. MŐStA 8 (1955). s. 236-237

Schimidinger, Leo: Leo Santifaller und das Ősterreichische Institut in Rom. RHM 12 (1968-1969). s. 17-21

Verzeichnis der Wissenschaftlichen Publikationen Leo Santifallers. RHM 12 (1968-1969). s. 23-42

leo_santifaller.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:27 autor: jindrichmarek