Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


ladislav_klicman

Ladislav Klicman

Irena Prokopová

Narodil se 5.září 1867 ve Velkém Újezdě u Rakovníka. Záhy se však s rodiči, jeho otec byl řídícím učitelem, přestěhoval do Nové Huti u Křivoklátu. Po absolvování gymnázia v Praze nastoupil roku 1886 na tehdejší českou Karlo-Ferdinandovu univerzitu, kde se stal žákem J. Emlera a J. Golla. V Gollově semináři také vznikla Klicmanova první vědecká práce, která pak byla otištěna pod názvem Studie o Milíčovi z Kroměříže (Listy filologické, 1890). Po ukončení studia na filozofické fakultě odešel na vídeňský Ústav pro rakouský dějezpyt, který absolvoval roku 1893. I zde pokračoval ve svých husitských studiích shromažďováním materiálu k dějinám tzv. Husových předchůdců. Ve Věstníku České akademie (1893) otiskl zprávu o své cestě po německých a rakouských knihovnách, která přinesla množství nových dat zejména o Konrádu Waldhauserovi, Milíčovi z Kroměříže a Štěknovi. K rozsáhlejšímu zpracování látky ovšem Klicman nedospěl a trosky rozsáhlého plánu byly částečně zachráněny v jednotlivých článcích. Ty napsal Klicman především pro Ottův slovník naučný (Matěj z Janova, Konrád Waldhauser, Milíč z Kroměříže, koncil Kostnický aj.).

Po absolvování rakouského institutu roku 1893 byl od zemského výboru Českého království vyslán do Říma, aby zde ve vatikánských archivech shromažďoval látku pro vydání edice papežských listin. Již dříve plánovaná edice s názvem Monumenta Vaticana res gestas bohemicas illustrantia vstoupila v život teprve roku 1894 a Klicman byl pověřen zpracováním prvního svazku. Klicman vyvinul velké pracovní tempo a již roku 1896 předložil historické komisi první díl svého rukopisu s titulem Acta Clementis VI. pontificis Romani 1342 - 1352. Ačkoli se sazbou se započalo již v prosinci 1896, vyšel Klicmanův svazek teprve roku 1903 (mezitím byl předstižen V. svazkem). Se studijním pobytem v Římě souvisí také Klicmanův instruktivní článek Z Vatikánu (ČČH I.), který podává stručný, ale výstižný a poutavě psaný přehled o jednotlivých fondech Vatikánského archivu, předkládá i jeho dějiny a informuje o organizaci vědeckého bádání (zejména od zpřístupnění archivu za Lva III.). S přípravami k vydání I. sv. Monument souvisí také několik studií uveřejněných v ČČH r. III. a V., které opravovaly omyly dosavadní historické literatury o některých osobách časového období mezi lety 1342-1352. Klicman dále vydal důležitou edici vyšetřovacího protokolu Processus iudicarius contra Jeronimum de Praga habitus Viennae 1410-1412 (Historický archiv České akademie 1898) . V této době vznikla také Klicmanova studie o počátcích doubravnického kláštera na Moravě (ČČH IV.), která však zůstala pouze v počátečním stadiu.

Po návratu z Říma byl Ladislav Klicman 11. července 1896 jmenován koncipistou Místodržitelského archivu. Čekala jej zde v té době mimořádně rychlá archivní kariéra: již roku 1899 byl jmenován státním archivářem (když mezitím roku 1897 dosáhl na pražské univerzitě hodnosti doktora), roku 1904 archivním ředitelem a r. 1909 ředitelem státního archivu II. třídy. Tento skvělý vzestup ovšem kalila dusná atmosféra v Místodržitelském archivu i Klicmanův nepříznivý osobní poměr k šéfovi dr.Köplovi.

Hned v prvních dnech po převratu 28. října 1918 byl ale ředitel Köpl nejprve suspendován a poté penzionován a správou archivu byl pověřen právě Klicman. Budoucnost archivu byla ovšem nejistá, neboť již dříve se vynořila myšlenka na zřízení Národního archivu, který měl vzniknout sloučením Místodržitelského a Zemského archivu, a který měl soustředit všechen písemný materiál až do 28. 10. 1918. Klicman byl zásadním odpůrcem tohoto záměru. Myšlenka historického archivu mu byla naprosto cizí a navíc byl přesvědčen, že archiv má hlavně poslání úřední, neboli správní - tj. sloužit svým materiálem svému majiteli a státní správě vůbec. Klicmanovi, jenž proti myšlence národního archivu nekompromisně pracoval, se podařilo dosáhnout toho, že ministerstvo vnitra místodržitelský archiv převzalo (výnosem prezidenta republiky č. 589 z 18. 1. 1919). Zřízením tohoto archivu byla položena nejvážnější překážka vzniku Národního archivu, nastal dobře známý zápas mezi ministerstvem vnitra a ministerstvem školství a národní osvěty, ve kterém se na obou stranách uplatňovaly vedle motivů věcných i motivy osobní, které byly také z velké části příčinou, že plán Národního archivu zůstal pouze plánem. Klicman sám se myšlence vybudovat u nás státní ústřední archiv nevzpíral, avšak byl toho názoru, že naše archivy byly ponejvíce archivy správními - tzn. - vznikaly z činnosti správních úřadů a ty je zase potřebují ke své činnosti - podle jeho názoru se to týká i starých spisů a ani pod záminkou, že jde o historický materiál nemohou být z těchto archivů vytrhávány. Navrhoval nově organizovat archivnictví tak, aby u ministerstva vnitra a resortních úřadů byly zřízeny resortní archivy oboru jejich působnosti a v zemích, v souladu se župním zřízením, župní archivy. Z archivu ministerstva vnitra ovšem nechtěl učinit pouhý resortní archiv. Tím nebyl ani archiv místodržitelský, který již fakticky byl ústředním archivem Českého království. Tato věcná funkce měla archivu zůstat a působnost se měla pouze rozšířit na celé území Československé republiky. Tuto formu pokládal Klicman za základ budoucího ústředního státního archivu, jehož uskutečnění si představoval klidným a postupným vývojem .

Jedním z nových úkolů, které připadly Archivu ministerstva vnitra bylo i provádění archivní a spisové rozluky na základě archivní úmluvy z 18. 5. 1920. Na jednání se intenzivně podílel i Ladislav Klicman. Archiv se účastnil jednak přímo rozlukových prací expedicemi svých úředníků do Vídně, jednak organizoval přejímání a rozdělování archivního a spisového materiálu, neboť Klicman byl jmenován tajemníkem komise pro přijímání písemného materiálu z Vídně. Archiv byl sice zatížen agendou navíc, ale na druhou stranu získal mnohé cenné archiválie - mezi jinými jmenujme fond Česká dvorská kancelář. V polovině 20.let nával úředních a mimořádných prací polevoval a bylo možno obrátit pozornost k vlastním záležitostem. Velký význam mělo založení vlastní revue - Sborníku archivu ministerstva vnitra - 1926, které bylo dílem a zásluhou dr. Klicmana. Ten sborníku určil tento program: uveřejňovat: pojednání o dějinách Archivu ministerstva vnitra a o osudu jeho fondů; pojednání o dějinách státních úřadů Zemí koruny české; inventáře archivních fondů; pojednání o rozličných historických otázkách, jimiž se musel archiv zabývat; zprávy o činnosti archivu. Studie uveřejněné ve Sborníku měly předcházet rozsáhlým katalogizačním pracím v archivních fondech. Klicman byl přesvědčen, že vědecká činnost archivářů zvýší i úroveň jejich práce, a že je tedy ku prospěchu ministerstva vnitra i státní správy vůbec. Vědeckou činnost podřízených zaměstnanců podporoval a archiv se stal uznávaným střediskem vědecké práce a kromě úlohy správního archivu plnil i funkci vědeckého ústavu. Do roku 1940 vyšlo 13 svazků Sborníku.

Za Klicmanovy správy byla velká pozornost věnována i budování odborné knihovny, při čemž byl kladen zřetel na úkoly, které archiv plnil, i na zde uložené dokumenty. Pouze pro ilustraci - na začátku Klicmanova ředitelování měla knihovna 3  000 svazků, v době, kdy z archivu odcházel o 25  000 více. Co se týká nárůstu archivního a spisového materiálu, roku 1921 bylo v archivu uloženo 30  000 kartonů, roku 1934 již kolem 100 000. Velmi potřebné nové budovy se ale získat nepodařilo, a tak byly adaptovány různé stáje a vozovny, které byly dosud považovány pro uskladnění archivního materiálu za nevhodné. Hlavní Klicmanův význam leží ovšem v tom, že určil Archivu ministerstva vnitra, který je po stránce vnější organizace především jeho dílem, určitou vývojovou směrnici, zachovávající organickou kontinuitu s předchozím, staletým vývojem archivu. Když v polovině roku 1934 archiv opouštěl, zanechal jej ve značně zlepšeném stavu, v porovnání se stavem z konce října 1918, kdy funkci ředitele přebíral. Klicmanovým nástupcem se stal jeho dosavadní zástupce dr. Jaroslav Prokeš. Ladislav Klicman zemřel uprostřed druhé světové války 22. 5. 1943.

Literatura:

  • Beneš, F.: Sbírka opisů z vatikánských a italských archivů v SÚA v Praze, SAP XVI, 1966, s. 519 - 537.
  • Kutnar, F. - Marek, J.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, 2.vyd., Praha 1997.
  • Novotný, V.: Ladislav Klicman šedesátníkem, ČAŠ V, Praha 1927, s.186 - 189.
  • Prokeš, J.: Archiv ministerstva vnitra v Praze v létech 1918 - 1934, SAMV 8, 1935.
  • Průvodce po archivních fondech a sbírkách Státního ústředního archivu, Díl I/sv. I, Praha 1997.
  • Masarykův slovník naučný
  • Ottův slovník naučný - dodatky
ladislav_klicman.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:24 autor: jindrichmarek