Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


karl_fiedrich_august_stumpf-brentano

Karl Friedrich August Stumpf-Brentano

Jan Vandas

Karl Friedrich August Stumpf se narodil 13. srpna 1829 ve Vídni. Záhy osiřel a byl vychováván svými pěstouny, svobodnými pány von Lilien. Své dětství strávil ve Vídni a v Pešti. Protože prodělal těžkou chorobu a jeho tělesná konstituce byla oslabena, absolvoval gymnaziální studia v letech 1839 - 1845 v piaristickém konviktu v Totisu v Uhrách. Po ukončení gymnázia začal studovat práva. Nejprve v Olomouci, později ve Vídni. Protože měl maďarské vzdělání, musel se nejprve znovu naučit německy. V hlavním městě monarchie však změnil své úmysly stran životního poslání, jal se studovati dějiny a vstoupil do nově otevřeného historicko - filologického semináře, kde tehdy pedagogicky působili Bonitz, Grauert a Jäger. Tento krok učinil do značné míry pod vlivem svého pedagoga - a záhy přítele - Dr. Karla Tomascheka, který s ním podnikal již skutečná vědecká bádání. V tom je oba podporoval jejich tehdejší profesor historie Adolph Ficker. Mocným impulsem se v tomto směru stala i Thunova školská reforma z roku 1849. Monarchie potřebovala množství mladých nadějných učenců a podařilo se jí zlákat Stumpfa i Tomascheka.

V červnu 1852 úspěšně vykonal závěrečné zkoušky z dějin a geografie a stal se úředníkem vídeňské univerzitní knihovny. Tuto práci však vykonával pouhé dva roky, poté nastoupil coby suplující profesor dějepisu do Olomouce. Roku 1854 odešel dík stipendiu rakouské vlády do Berlína, kde si rozšiřoval své vědomosti pod skvělým vedením Rankeovým a Jaffého. Seznámil se tam rovněž s Pertzem, Köpkem a dalšími velikány oboru. Již v pruském hlavním městě se zabýval problematikou privilegií německých měst a dějinami mohučského arcibiskupství ve 12. století. A plán sestavit dle listinných údajů seznam říšských kancléřů - tedy základní myšlenku na své zásadní dílo - pojal dokonce ještě před odjezdem do Pruska. V létě 1856 poprvé navštívil Frankfurt nad Mohanem, kde se seznámil s Böhmerem a Fickerem. Město i oba učenci později výrazně ovlivní Stumpfovu dráhu badatelskou. V Böhmerovi viděl Stumpf ideál vědce, který nadšeně a bez ohledu na oběti slouží pouze vědě. Svěřil se mu proto se svým záměrem sestavit seznam říšských kancléřů od 10. do 12. století a informoval jej o svých studiích v tomto směru. Dostalo se mu zato od Böhmera vřelé pomoci radou i skutkem. Velký vědec prožíval tehdy krizi. Trápily jej depresivní nálady a neuskutečnil ani žádnou badatelskou cestu, jak bylo jeho téměř každoročním zvykem. Stěží navštívil své příbuzné v Koblenci a přátele v Kolíně. Koppovi psal, že už patří do starého železa a že hodlá rezignovat na rozsáhlejší samostatnou činnost. „Přesto mě jeden milý mladý Rakušan (Stumpf - pozn. J. V.), který byl nedávno jmenován profesorem dějin v Bratislavě, naplnil v létě radostí.“ Böhmer si rychle vytvořil k Stumpfovi otcovský vztah. Dosvědčují to i opakovaná pozvání k  sobě do Frankfurtu. V listech třetím osobám psal o Stumpfovi vždy jako o „mě milém mladém Rakušanovi“.

Stumpf u Böhmera pracoval na Martyrium Arnoldi jakožto příspěvku k dějinám Mohuče ve 12. století. Práci však musel přerušit, neboť od října 1856 do června 1857 působil coby profesor dějepisu na právnické akademii v Bratislavě (respektive Prešpurku). V té době procestoval Rakousko, Německo, Francii, Belgii, Švýcarsko a Itálii, aby se důkladně seznámil s tamními archivy a bibliotékami. Od prosince 1858 do dubna 1860 opět pobýval u Böhmera.

Hostitelovy vztahy k němu rozhodně neochladly. Neboť 22. března 1858 psal o Stumpfovi Stülzovi do Sv. Floriánu: „Je mi osobně velmi milý, tím spíše vkládám naději v jeho skvělé uvažování, nadšení a genialitu.“ (Janssen III.,s.243)

V listopadu 1861 dostalo se Stumpfovi uznání jeho vědeckých kvalit, neboť byl jmenován profesorem dějin a pomocných věd historických na univerzitě v Innsbrucku. Zde profesně zakotvil již natrvalo. Město plně vyhovovalo jeho mentalitě, neboť zde nebylo tak upjaté prostředí jako ve Vídni a Stumpf zde měl větší svobodu jednání. Innsbrucké univerzitě zůstal věrný i přes lákavou možnost profesury na berlínské respektive vídeňské univerzitě, která mu byla nabídnuta roku 1873. Jako povzbuzující a poutavý pedagog působil v tyrolské metropoli téměř až do své smrti, milován a ctěn svými žáky, k nimž měl nezřídka až otcovský vztah a jejichž badatelský vývoj podporoval a sledoval i mimo posluchárny.

Hned od počátku své vědecké dráhy přitom Stumpf proslul i jako nesmírně pilný badatel, který nelitoval času ani námahy, aby si opatřil příslušné texty dokumentů. Jeho píle postavila pevný základ pro badatele královských listin 10. - 12. století, přičemž nutno podotknout, že ve svém stěžejním díle o říšských kancléřích zdaleka nevyčerpal již připravený materiál. Přesto zůstal Stumpf velmi skromným, o sobě a svém díle téměř nehovořil a neprojevoval naprosto žádné nadšení, když tak činili jiní. Svým přátelům to dokonce zakazoval.

Se zveřejňováním svých prací začal roku 1860, kdy vydal ve výročních zprávách vídeňské akademie kritiku dvou městských privilegií z 12. století „Zur Kritik deutscher Städte - Privilegien im XII. Jahrhundert“.

Roku 1862 pojal za manželku dceru Louise Brentana Marii. ( Pročež od roku 1873 připojil jméno tchána ku svému.) Porodila mu jednoho syna a jednu dceru. Protože Stumpfova manželka špatně snášela tyrolské klima, stěhovala se rodina každé léto do Rödelheimu u Frankfurtu nad Mohanem a v zimě zase zpátky do Innsbrucku.

Böhmer Stumpfovi předal již k tisku připravená regesta císaře Karla IV., regesta mohučských arcibiskupů a dále doplňkový sešit k regestům Wittelsbachů jakož i doplňky a opravy ke svým regestům pro léta 911 - 1198. Posledně jmenované měl Stumpf vydat jako dodatek k Böhmerovým již vydaným regestům. Na základě průzkumu do té doby neznámých listin dospěl Stumpf, dík jejich charakteru a množství, k závěru, že je nelze zpracovat jen jako dodatek k Böhmerovým regestům, ale že bude nucen tato regesta pro 10. - 12. století přepracovat.

Ačkoliv zmíněný materiál shromáždil v obdivuhodně krátkém čase a s nevšední pílí, nebyl ochoten jej za Böhmerova života zpracovat. Nechtěl tím totiž vrhnout stín na dílo svého velkého učitele. Proto se načas ponořil do studia merovejských a karolinských listin, aby získal základ pro výzkum praxe saské kanceláře. Své závěry publikoval v článku „Zur Kritik der Karolinger Urkunden“ ve „Wochenschrift für Wissenschaft und Kunst“ (VIII., 1862) a o jedenáct let později v článku „Ueber die Merovinger Diplome“ v „Historische Zeitschrift“ (XXIX, 1873).

Roku 1863 vydal Stumpf v Innsbrucku „Acta Moguntina seculi XII. - Urkunden zur Geschichte des Erzbistums Mainz im XII. Jahrhundert. Aus den Archiven und Bibliotheken Deutschlands zum ersten Male herausgegeben“. Navázal tak na práci svého velkého učitele, neboť to byl Böhmer, kdo původně zamýšlel Moguntina vydat (srov. Jannsen III., 407), avšak předal regesta mohučských arcibiskupů Stumpfovi, jak jsem zmínil výše. A viděli jsme již, že Stumpf s touto prací jistým způsobem započal již za svého prvního pobytu ve Frankfurtu a pod Böhmerovým vedením. Proto také na Stumpfa nikterak nežárlil: „Soudím, že mé práce o Mohuči započaté již před léty jsou samostatné. A že vedle Stumpfovy práce obstojí.“ (Srov. Böhmerův list Fickerovi z 13. 10. 1862, Jannsen III., 395.) Acta Moguntina měla být jen předehrou k obsáhlým dějinám mohučského arcibiskupství, které, žel, již Stumpf nenapsal.

Neboť 22. října 1863 Böhmer zemřel, a tak se mohl Stumpf vrhnout do revize jeho díla. Již v listopadu následujícího roku vydal první sešit prvního svazku své nejznámější knihy „Die Reichskanzler vornehmlich des X., XI. und XII. Jahrhunderts, nebst einem Beitrage zu den Regesten und zur Kritik der Kaiserurkunden dieser Zeit“. V prvním sešitu poskytl všeobecný úvod do problematiky a fragment stati o merovejských a karolinských listinách, jejich charakteristických znacích, jejich vzhledu, invokaci, intitulaci, koroboraci, dataci etc. Dále měla následovat listinná kritika a dějiny kanceláří této doby. K tomu však nedošlo a dílo zůstalo torzem. Přesto bylo přínosné, dík publikovanému seznamu faksimilií zmíněných listin. V prosinci vyšel první díl druhého svazku obsahující seznam říšských kancléřů sestavený na základě register a regesta císařů saské dynastie. V roce 1865 vydal další díl s regesty franckého období a o tři roky později následovala nově zpracovaná regesta Jindřicha IV., Jindřicha V., Lothara III., Konráda III., Friedricha I. a Jindřicha VI. Ovšem bez rejstříku a poznámkového aparátu. Poslední sešit tohoto svazku s rejstříkem a poznámkovým aparátem vyšel až po Stumpfově smrti zásluhou Fickerovou.

Jak již řečeno, přinášel druhý svazek přepracovaná Böhmerova regesta. Stumpf je doplnil seznamem listin a revidoval Böhmerův seznam panovníků. Stanovil místa vzniku jednotlivých listin a převedl jejich dataci na současného datování, načež listiny chronologicky seřadil.Poté následují jednotliví panovníci a seznam arcikancléřů a kancléřů s jejich funkčním obdobím. A na ně navazují samotná regesta.

Stumpf při své práci setrval v úzké vazbě na starší diplomatiku, především na Mabillona, jehož dílo a zásady často citoval, přestože byl dobře obeznámen i s moderní diplomatickou literaturou. Již roku 1860 mu bylo jasné, že pouhá historická kritika listin je nedostatečná. Souhlasil s Mabillonem, že listina je pramenem zvláštního druhu, který si žádá specifické postupy bádání. Krátce poté se dostal pod vliv Sickelovy první práce o karolínské diplomatice (Die Urkuden Ludwigs des Deutschen bis zum Jahre 859. Erster Beitrag zur Diplomatik, Wien 1861), kde autor zdůrazňuje, že jen originály listin mohou tvořit základ pro určení charakteristických znaků listiny. Pod vlivem dalších Sickelových prací dospěl k zásadě pro ratione temporum. Byl si rovněž vědom požadavků filologicko-historické metody.

To ovšem neznamená, že by tyto teoretické postuláty prakticky sám uplatnil ve své diplomatické práci. Jeho soudy stran pravosti té či oné listiny či o chronologickém zařazení jiné, tedy soudy vyslovené na základě diplomatických metod, kolísají stejně jako závěry jiných badatelů učiněné o identických listinách na základě metody historické.

Vůbec celé Stumpfovo dílo diplomatické je polovičaté a nedostatečné. Je to proto, že po celý život zůstal pod vlivem Böhmera, který mu kdysi doporučil především zvětšovat listinný fond a nově získaný materiál co nejdříve předložit badatelské veřejnosti. Vedle toho měl provádět diplomatickou kritiku. Ale právě tu kvůli preferování sběru listin opomíjel. Nepochybně k tomu přispěl i časový rozsah jeho práce, která se zabývá listinami tří staletí a jako prefaci pojme listiny dalších čtyř století. To je pro opravdovou diplomatickou kritiku postavenou na solidním základě poněkud velké sousto. Další důvod, proč nemohl podepřít své teze, tkví v tom, že měl k dispozici jen malý počet originálů. Měl rovněž značné rezervy v určování písma a výpočtu respektive převodu chronologických údajů.

Mnohem závažnější je skutečnost, že Stumpf si vytvořil naprosto chybný názor stran kancléřského úřadu. Projevilo se to již v prvním sešitě Reichskanzler a autor ve svém bludu setrval i o šestnáct let později v práci o würzburských imunitách. Říšští kancléři, soudil, byly osobnosti, které v období rozkvětu říše měly - protože stály blízko císaře - jistý vliv na osudy impéria. Jako držitelé panovníkovy pečeti byli, dle Stumpfa, pověřováni provedením všech králových rozkazů. Byli prý zprostředkovateli panovníkovy vůle a jako vedoucí říšské kanceláře se stávali osobami, které ve svých rukou soustředily nitky rozvětvené vládní moci. Stumpf dále soudil, že říšská kancelář byla nejvlastnější jejich doménou, a že říšské listiny jsou tedy vždy svědectvím o kancléřích a zároveň jejich autografem. Kancléř byl vyhotovitelem každé císařské listiny a každou prohlédl. Všechny vlastnosti listiny, různé charakteristické značky a znamení poukazují na kancléře. Kancléři museli být velmi nadaní a dostávalo se jim nejlepšího vzdělání. Svým působením vtiskli kancelářské činnosti pevný řád a pravidelnost. Proto nemůže být u listin desátého století vůbec řeči o nahodilosti či libovůli. Pokud něco takového nalezeme, jedná se dle Stumpfa buď o výjimku, písařskou chybu nebo falzum.

Stumpf se tak dopouští závažné chyby, když není schopen odlišit politické postavení kancléře od jeho činnosti jakožto královského úředníka. Z několika poznámek u Řehoře Tourského či z listin Jindřicha IV. o tom, že kancléř dostal listinu k revizi, nelze jistě usuzovat, že se tak dělo vždy a do nejmenších detailů. Avšak právě teze o takové účasti kancléře na vzniku listin se stala základem Stumpfovy listinné kritiky, což mělo nežádoucí následky. Jistě, již Mabillon považoval za kriterium pravosti celé listiny srovnání kancléřova podpisu a datovací formule. Avšak přisuzovat kancléřům vliv na charakter jednotlivých formulářů a jmenovitě na užití datování , a navíc o nich soudit, že tyto pevně zachovávali a že měli skvělé znalosti datování, to byla Stumpfova novinka. Následkem toho je v jeho registrech nejisté chronologické určení jednotlivých listin. Je nepochybně nesmírně závažné, že historikové specializující se na příslušné období Stumpfovo pojetí říšské kanceláře a kancléřů plně akceptovali.

Nutno na jeho obranu uvést, že nebyl dostatečně historicky vzdělán, postrádal kritického ducha a talentu. Nemohl proto dosáhnout kvality kritických prací Waitze, Dümmlera či Gieselbrechta, ani se vymanit z područí Mabillonova. Tak musel přijít Theodor Sickel, kterému se dostalo potřebného vzdělání i nadání a který se začal věnovat listinám ve stejné době jako Stumpf, aby postavil diplomatiku na nový vědecký základ.

V letech 1865 - 1881 vydal Stumpf jako součást předchozího díla „Acta imperii inde ab Henrici I. ad Henricum VI. usque adhuc inedita“, kde zveřejnil 365 do té doby neznámých listin. Tím ovšem porušil nepsanou Pertzovu zásadu, která stanovila, že dříve než budou v Monumentech zveřejněny dotud neznámé dokumenty, mají být vyhrazeny pro účely bádání jiným učencům. Nutno ovšem přiznat, že Stumpf nebyl sám (př. Ernst Dümmler a jeho Geschichte des ostfränkischen Reiches či Waitz se svými Verfassungsgeschichte). Ve svých publikacích částečně předběhl kvalitu i kvantitu tehdejší publikační činnosti Monument, pročež právem obviňoval jejich vedení z nečinnosti a zpátečnictví. Tato kritika snad byla jedním z důvodů, proč se mu později dostalo příležitosti přispět k zlepšení úrovně zmíněného edičního podniku.

Jak je jinde zdůrazněno, nevydal Stumpf veškerý materiál, který shromáždil. Obrovské množství materiálu však obdařil jen letmými poznámkami. Nenamáhal se sebraný materiál třídit a řadit a, alespoň předběžně, písemně fixovat výsledky, nýbrž co nejdříve jej předával k edici. Teprve po letech dospěl k závěru, že dřívější zběžné poznámky nedostačují a že je nutné velkou část přípravných prací přepracovat. K tomu se, žel, již nedostal. Protože jeho přípravné práce tím pádem postrádají důkladné zpracování, je pro ostatní badatele značně obtížné realizovat edici jím zamýšlených děl. (Jak bude dále ukázáno na práci Fickerově.) I Stumpfem vytvořený poznámkový aparát zůstává neroztříděn a je poměrně skrovný respektive nedostatečný. Ač tedy vytvořil na poli sběratelském obrovský kus práce, nemá tato díky jeho postupu a metodám přílišnou cenu.

Když se v polovině šedesátých let ve Frankfurtu zdálo, že Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde zmírá na úbytě, rozhodl se Pertz vlít jí do žil novou krev. Pročež v únoru a březnu 1866 zaslal členský diplom Stumpfovi a Fickerovi do Innsbrucku (Arnethovi a Meillerovi do Vídně, Stülzovi do Sv. Floriánu, Döllingerovi a Löherovi do Mnichova, Hegelovi do Erlangen, Wegelovi do Würzburku, Röpellovi do Vratislavi, Richthofenovi do Damsdorfu, Grotefendovi do Hannoveru, Lacombletovi do Düsseldorfu, Bucheggerovi do Sv.Havla, von Steigerovi do Bernu, Bonainimu do Florencie a Valentinellimu do Benátek. - Jak vidno, byl Stumpf počítán do mladé a nadějné generace vědců, z nichž se mnozí již brzy měli významně zapsat do dějin oboru).

Ve stejné době se stal členem - korespondentem mnichovské akademie věd, od roku 1869 sienské a od roku 1874 göttingenské.

Stumpf byl ovšem využíván i k účelům velice prozaickým. Finanční situace společnosti přiměla roku 1869 Pertze, aby se obrátil na Bismarcka s žádostí o finanční dotaci ze strany států Severoněmeckého spolku. (Získal příslib 3164 zlatých roční podpory, od roku 1871 zvýšené na 2800 tolarů.) Zároveň požádal Stumpfa, aby ve stejném smyslu promluvil s rakouským ministrem výuky von Hasnerem. Stumpf projevil i zde značné nadání, a tak Monumenta obdržela od rakouské vlády 1940 zlatých rakouské měny ročně.

Roku 1873 zvolila vídeňská akademie Stumpfa svým zástupcem v ředitelství Monumenta Germaniae Historica. (Členem - korespondentem vídeňské akademie se stal roku 1872.)

V souvislosti se změnami po vzniku německého císařství došlo roku 1873 i k reorganizaci Monument. Pertz byl nucen rezignovat na vedoucí funkci. Ke spolupráci při řízení Monument byli přizváni Bluhme, Euler a Stälin jakožto členové dosavadního ústředního vedení a Grotefend jako stávající korektor. Kromě nich se členy vedení stali Dümmler, Ficker, Giesebrecht, Sickel, Waitz, Wattenbach a Stumpf. Spolu s členy akademické komise Droysenem, Dunckerem, Hauptem a Pertzem utvořili šestnáctičlennou konferenci. Protože Ficker dopisem berlínské akademii ze 7.září členství odmítl, neboť se obával příliš velké role Pruska na staronovou instituci, očekávalo se, že odmítne i jeho věrný přítel a souputník Stumpf. K tomu však nedošlo. A tak se 7.dubna 1875 v budově berlínské akademie poprvé sešlo nové ústřední vedení Monument. Zasedlo zde i šest zástupců tří německých akademií zvolených v únoru a březnu téhož roku. Za vídeňskou akademii to byl Sickel a Stumpf, za Mnichov Gieselbrecht a Hegel a za Berlín Waitz a Mommsen.

O dva roky později se stal Stumpf členem správního výboru Germánského muzea.V Monumentech i v muzeu podporoval jejich vazby na rodné Rakousko. Neboť kromě svého hluboce katolického smýšlení záhy proslul i jako nadšený vlastenec. Události roku 1866 těžce nesl, a snažil se proto při své činnosti v různých institucích ignorovat německo-rakouské hranice ve smyslu svého velkoněmeckého ideálu jednoty. Ostatně v předmluvě ke svým Reichskanzler to vyjádřil jasně: „Zveřejněním této práce hodlám přispět k vlasteneckému dějepisectví. Zároveň i k posílení vazeb a vztahů mezi mou vlastí a naší společnou velkou otčinou.“ Císař František Josef jej za jeho zásluhy 10. dubna 1874 dekoroval Řádem Železné koruny III. třídy.

Stumpf významně přispěl k německým právním dějinám. V letech 1874 - 1876 publikoval ve dvou sešitech statě „ Die Würzburger Immunität - Urkunden des X. und XI. Jahrhunderts. Ein Beitrag zur Diplomatik“. Na základě nepravidelností ve způsobu datování a dle jistých vnějších a vnitřních znaků listin dospěl k závěru, že listiny až do té doby považované za pravé bylo lze prohlásit za falza. Dal tak podnět k tomu, aby listiny byly napříště zkoumány co nejpečlivěji a s maximálním nasazením všech pomocných prostředků.

12. ledna 1881 Karl Stumpf v Innsbrucku zemřel. Po smrti byl dle svého přání převezen do milovaného Frankfurtu, který tak výrazně ovlivnil jeho badatelskou dráhu, kde pobýval jeho velký učitel a kde našel i svou celoživotní družku.

Protože řada materiálů zůstala nevydána, rozhodl se je Stumpfův přítel Ficker vydat. Poznámky a výpisky zemřelého se přitom nacházely v chaotickém stavu. Z pomůcek měl Ficker k dispozici seznam dodatků z prosince 1870, který však obsahoval jen jejich menší část, navíc se omezoval jen na dataci a příjemce. Spousta „kusů“ tak zůstala neoznačena. Fickerovi proto pomohl rukopis regest, kde byly in margine označeny připojené dokumenty s označením místa, kam měly být vřazeny. Řada jich ovšem chyběla. Ficker je naštěstí nalezl v materiále rukopisu určeném pro doplnění či opravy. I zde se Stumpf omezil na udání datace, příjemce a původu listiny. Ficker byl proto nucen podniknout jistě nelehký výzkum - především v Dvorní knihovně v Mnichově, ale i dalších knihovnách, - aby za vydatné pomoci Stumpfova žáka Ottenthala z Vídně získal potřebné údaje.

Mnohem větší problémy působily Fickerovi Stumpfovy poznámky, psané obyčejnou tužkou a drobným písmem na okraje. Postupně si na písmo a zkratky svého zesnulého přítele zvykl. Již jsem zmínil, že Stumpf učinil nemálo chyb při datování listin. Proto musel Ficker provést revizi datování, doplnit itinerář a tím pádem i změnit řazení listin v textu.

Vedle výše řečeného měl Ficker k dispozici i obrovské množství zpráv a posudků, které přátelé a odborníci Stumpfovi v průběhu let na příslušné téma zasílali. Přepsaných Stumpfem, a tedy nečitelných. Šlo především o poznámky v opravách Böhmerových regest. Jen díky tomu, že některé citáty již předtím viděl v rukopise Stumpfových regest, byl schopen i tyto poznámky v opravách řádně zpracovat. Jak Ficker zjistil, staly se Stumpfovy poznámky pro autora samého časem nečitelnými. O tom svědčily číslice, několikrát v rukopisu Stumpfem opravované, které si sice poznamenal správně ale nečitelně.

I přesto, že si Ficker po čase vcelku dobře osvojil rukopis svého přítele, byl nucen v řadě případů požádat o pomoc Stumpfovy žáky a přátele.

Velké potíže působil Fickerovi i Stumpfův poznámkový aparát. Kromě typické nečitelnosti nebylo u mnoha poznámek jasné, kam vlastně patří. Řadu z nich proto Ficker nemohl publikovat.

Ficker byl nucen svému zesnulému příteli vytknout i to, že ignoroval intervence kancléřů, ačkoliv pro 12. století podobná svědectví o jiných osobách v kanceláři vzal v úvahu. Pro předchozí staletí tyto intervence a další svědectví pominul Stumpf i pro tyto osoby. (Přitom těmto osobám mohl věnovat celou novou knihu.) Výtka se týká i jen zběžného zachycení místních jmen. Kdyby zde postupoval Stumpf důkladně, mohly se stát základem pro kvalitní itinerář. Obojí Stumpfa patrně ani nenapadlo.

Ficker na druhou stranu nikdy nepopíral, že dílo jeho dlouholetého přítele a kolegy mu významně pomohlo při jeho vlastní pozdější práci na tomto poli. Ba co více, tato by dle Fickera nebyla bez Stumpfova přínosu možná. K tomu, že Ficker vyvrátil řadu Stumpfových domněnek, mohlo dojít jenom proto, že mu k tomu Stumpf sám poskytl dostatečné pramenné podklady.

Použité články a literatura:

BRESSLAU, H., Geschichte der MGH, Hannover 1921, 1976

GIESELBRECHT, Nekrolog auf Karl Friedrich Stumpf - Brentano, in: Sitzungsberichte der philosophisch - philologischen und historischen Classe der k.b.Akademie der Wissenschaften zu München, München 1882 , s. 417 - 421

JANSSEN, J., J. F. Boehmers Leben, Briefe und kleinere Schriften I.-III.,Freiburg im Breisgau 1868

KARL FRIEDRICH STUMPF - BRENTANO, in: Beilage zur Allgemeinen Zeitung 88, 1882, s.1296 - 1297 (autor ani šifra neudány)

ROSENMUND, R., Die Fortschritte der Diplomatik seit Mabillon, vornehmlich in Deutschland - Oesterreich, München, Leipzig 1897

SIEGEL, H., Karl Stumpf, in: Almanach der kaiserlichen Akademie der Wissenschaften 32, Wien 1882,s. 169 - 172

STUMPF - BRENTANO, K. F., Die Reichskanzler vornehmlich des X., XI. und XII. Jahrhunderts, Innsbruck 1865 - 1883 (zde především Fickerovy poznámky s.696 - 723)

karl_fiedrich_august_stumpf-brentano.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:27 autor: jindrichmarek