Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


karel_jaromir_erben

Karel Jaromír Erben

Život

Jen málokdo z význačných osobností a velikánů národních dějin se může pochlubit takovou šíří zájmů jako Karel Jaromír Erben. Byl básníkem, historikem, folkloristou, publicistou, politikem, překladatelem, sekretářem Českého musea a archivářem města Prahy. Zasloužil se o důkladnější poznání české středověké a humanistické literatury edicemi významných literárních památek, kronik, legend, cestopisů, dopisů a českých spisů Jana Husa.

Erben se narodil 7. listopadu 1811 v městečku Miletín ležícím východně od Jičína jako syn obuvnického mistra Jana Erbana a jeho ženy Anny, rozené Žábové. Erbenova matka často churavěla a vratké zdraví po ní zdědil i syn Karel, který byl od dětství náchylný k souchotinám. Protože sedm z devíti dětí Anny Erbanové zemřelo většinou brzy po narození, dožil se dospělého věku jen Karel a jeho o pět let mladší sestra Josefka.

Karel projevoval už od počátku nadání pro hudbu. Naučil se hrát na klavír a později dokonce dával hodiny v zámožnějších rodinách. Jeho matka si přála, aby byl učitelem. Její sen se však nikdy neuskutečnil, protože se Karel stranil vystupování na veřejnosti, měl slabý hlas a nadto se při řeči zajíkal. Nejdříve navštěvoval tzv. normální školu v Hradci Králové a od 14 let hradecké gymnázium. Když se vrátil do rodného Miletína, ujali se ho nečekaně vrchnostenští úředníci ze zámku a dali chudému studentu menší obnos na cestu do Prahy, aby tam mohl studovat. V hlavním městě se Erben podobně jako v Hradci Králové potýkal s bídou a vyučoval proto soukromě hudbě, aby si alespoň trochu přivydělal. Nejprve absolvoval jako všichni tehdejší vysokoškoláci dva ročníky filosofie, aby si pak vybral odbornou čtyřletou fakultu; v Erbenově případě to byla fakulta právnická. V druhém ročníku studií na právnické fakultě poslouchal přednášky o diplomatice a heraldice, které měly velký význam pro jeho budoucí badatelskou činnost. Jako školený právník získal odborné vědomosti, které později uplatnil jako spolutvůrce české právní terminologie. Shon za nejnutnějším výdělkem a současně studijní vytíženost se podepsaly na jeho zdraví, když v roce 1835 dostal prudké chrlení krve a musel proto na několik týdnů opustit Prahu, aby se v Miletíně trochu zotavil.

Po dokončení studia práv vstoupil šestadvacetiletý Erben roku 1837 ke kriminálnímu soudu v Praze jako bezplatný kancelářský praktikant. Počátkem března 1839 přešel k fiskálnímu úřadu s titulem konceptního praktikanta, opět bez platu. Kancelářská práce Erbena nijak netěšila a tak počátkem roku 1843 vystoupil ze státní služby. Rok před tím se Erben oženil s Betynkou Mečířovou a v letech 1844 a 1846 se mu narodily dcery Blažena a Ladislava.

Velký význam pro něj měla spolupráce s Františkem Palackým, s kterým se seznámil už na právnické fakultě a pro kterého tehdy spolu s Karlem Havlíkem, bývalým žákem Josefa Jungmanna opisoval důležitý pramen k Palackého Dějinám - čtyřsvazkovou Historii církevní Pavla Skály ze Zhoře. Na popud Palackého byli roku 1842 Erben a Václav Vladivoj Tomek, bývalý vychovatel v Palackého rodině, pověřeni shromážděním materiálu pro dějiny stavů. Na tomto úkolu měli pracovat 6 let s platem 300 zlatých ročně. Za pečlivé shromažďování archivního materiálu byl Erben roku 1846 jmenován asistentem Vlasteneckého musea.

Dosti komplikovaně se vyvíjel Erbenův vztah k Rusku, ruské literatuře a vědě. Počátkem 30. let jako stoupenec Máchova romantického okruhu sympatizoval s polským bojem za svobodu, uvědomoval si, jak citlivé jsou vzájemné vztahy mezi Poláky, Ukrajinci a Rusy. Ve své první satirické próze Dobrodružství cestujících z roku 1834 dokonce zaútočil proti Čelakovskému - autoru Ohlasů písní ruských. Stále větší vliv však na něj měla ruská věda, která tehdy podporovala etnografii a sběratelské úsilí. Erbenovo dřívější protiruské zaujetí tak postupně ustoupilo rostoucímu zájmu o ruskou odbornou literaturu a lidovou slovesnost v širším slovanském rámci.

Významnou úlohu sehrál Erben za revoluce v roce 1848: 10. dubna 1848 byl zvolen, v té době již člen Matice české, mimořádný člen Královské české společnosti nauk a člen Archeologického sboru Národního musea, do stočlenného Národního výboru, který vznikl z původního Svatováclavského výboru na shromáždění lidu ve Svatováclavských lázních. Koncem dubna 1848 byl jako člen Slovanského sjezdu v Praze jmenován pokladníkem výboru. Spolupodepsal sjezdové svolávací provolání mezi dvaceti nejvýznačnějšími českými, slovenskými, polskými a jihoslovanskými prominenty. V provolání se zdůrazňovalo, že se dorozumívají a sjednocují všechny evropské národy. Připomínala se tu jednota Rakouska jako záruka národní samostatnosti rakouských Slovanů. Erben se však Slovanského sjezdu v Praze nezúčastnil. Koncem května ho totiž pověřil Sjezdový výbor, aby spolu s mladým spisovatelem Vilémem Dušanem Lamblem, později vynikajícím patologem, zastupoval český národ na slavnostech v Záhřebu. Erbenovi se tak splnil dávný sen podívat se do tohoto města. V Záhřebu se zdržel déle než dva týdny. Jménem Čechů pozdravil charvátského bána Jelačiče a blahopřál mu k nově nabyté hodnosti. Zároveň si ale všiml, jak se přiostřují vzájemné vztahy mezi Charváty a Maďary.

Zatímco se Lambl v Záhřebu ještě zdržel, vydal se Erben na cestu domů. Dostal zde nabídku, aby se ujal redakce Pražských novin a funkce úředního překladatele při guberniu. Přesto, že neměl na novinářskou práci vůbec chuť, nakonec souhlasil. Plat, který totiž dostával šest let z pověření šlechtických členů Národního musea na studium venkovských archivů, měl roku 1848 končit. Pražské noviny vedl necelých 8 měsíců - od 20. července 1848 do března 1849. Tím, že se v první čtvrtině roku 1849 vzdal redakce Pražských novin, oslabila se jeho existenční základna.

Od září 1848 do poloviny února 1849 si přivydělával při místodržitelství přek lady důležitějších zákonů a nařízení. Jednalo se nejisté místo, a proto si Erben podal žádost o provizorní stolici češtiny při stavovské reálce v Praze. Novou organizací středních škol z plánovaného místa sešlo a Erbena provázela nejistá budoucnost po více než dva roky (1848 - 1851). Tu mu ještě ztrpčovala bolest nad smrtí syna Jaromíra v březnu 1849.

V letech 1849 - 1850 působil Erben jako člen terminologické komise, která připravovala překlad říšského zákoníku do jazyků všech národů Rakouska.

Roku 1850 se mu narodila třetí dcera Bohuslava. V témže roce jmenoval výbor Národního musea Erbena sekretářem s platem 400 zlatých ročně; ze stavovské pokladny dostával od Palackého dočasně ještě 400 zlatých.

Významnou událostí byla pro Erbena jeho volba za archiváře města Prahy, Erben položil základy k vybudování městského archivu a vytvořil systém, jakým se měly třídit archiválie. Erbenova archivářská práce bude podrobněji rozvedena v kapitole K. J. Erben archivářem města Prahy.

Těžkou ránu znamenalo pro Erbena úmrtí jeho manželky 20. srpna 1857. O rok později se jako sedmačtyřicetiletý na naléhání příbuzných rozhodl, že se znovu ožení. Svatbu slavil uprostřed února 1859 se čtyřiadvacetiletou Žofií Mastnou, dcerou kupce z Lomnice n. Popelkou.

V 60. letech trápily Erbena stále více souchotiny, které měl od dětství. K tomu se ještě přidala bolest nad ztrátou dvou dětí z druhého manželství - Vladimíra a Marie. V únoru 1868 byl za svou badatelskou práci v oblasti české a slovanské lidové poezie zvolen členem Imperátorské společnosti milovníků přírodovědy, antropologie a národopisu při moskevské univerzitě, poté co byl v říjnu 1867 vyznamenán rytířským křížem Danilova řádu třetího stupně od černohorského knížete Nikoly.

Vzhledem k slabé tělesné konstituci a pracovnímu vypětí - práce v archivu, činnost překladatelská, ediční, sběratelská a umělecká - se Erbenův zdravotní stav znovu zhoršil. Zemřel 21. listopadu 1870 a ještě o tři dny později se mu dostalo dalšího ocenění: 24. listopadu byl zvolen za čestného člena Jihoslovanské akademie věd a umění v Záhřebu.

Vědecká činnost

Od čtyřicátých let věnoval K. J. Erben zvýšenou pozornost památkám z české minulosti. Využíval svých studijních cest po Čechách, které konal z podnětu Palackého a z pověření šlechtických členů Národního musea. Léto roku 1843 ztrávil např. ve Frýdlantě, roku 1844 navštívil Domažlice a Chodsko, odkud se potom vydal do jižních Čech přes Klatovy, Horažďovice a Strakonice do Třeboně, Jindřichova Hradce a Českých Budějovic. Kromě jiných míst poznal také Český Krumlov, Tábor, Soběslav, Trutnov, Hradec Králové a Plzeň. Zde studoval archivy a jejich listinné bohatství. Zvláště cenné rukopisy opatřil v Českých Budějovicích: Kosmovu kroniku, Husovu Postilu, Věci památné Sixta z Ottersdorfu.

Na přání Palackého se Erben v letech 1844 - 1845 ujal namáhavé redakční práce prvního dílu Výboru literatury české, který byl vydán v roce 1845. V této době se Erben také pustil do překládání Řádu soudního a konkursního, poté co se na něj obrátili čeští právníci dr. Frič, Neubauer a Havlík, protože věděli, že nejlépe ovládá staročeskou právnickou terminologii. Takového choulostivého úkolu se mohl zhostit jen odborník, který znal dokonale příslušnou starší českou literaturu z dob před Bílou Horou. Na Řádu pracoval Erben tři roky, v letech 1843 - 1846. Byla to úmorná práce - z celého Řádu bylo třeba rozepsat všechny odborné termíny, kterých bylo kolem 20 000, na zvláštní lístky a podle nich pak jednotně upravil překlad Řádu. Ten vyšel tiskem teprve roku 1848.

Při studiu jednoho ze základních děl německé historiografie - Monumenta Germaniae historica, redigované proslulým Georgem Heinrichem Pertzem - našel Erben mnoho míst, která se vztahovala k české historiografii. Začal shromažďovat látku k edici zpráv cizích kronikářů o nejstarším období českých dějin a rozhodl se vydat dílo Scriptores rerum Bohemicarum extranei. K uskutečnění tohoto plánu přistoupil až před koncem života, ale smrt mu nedovolila práci dokončit. Podobně dopadla i Erbenem zamýšlená Historie Polabských Slovanů podle původních pramenů. Z detailního průzkumu českých venkovských archivů vzniklo ve 40. letech několik drobnějších studií a článků, jako např. pojednání o vpádu Pasovských do Čech, o daních v hradeckém kraji roku 1652, o rukopisu Kosmových letopisů a jeho pokračovatelů.

Jako člen terminologické komise, která připravovala překlad říšského zákoníku do jazyků všech národů Rakouska, se Erben spolupodílel na zavedení celé řady nových slov do spisovné češtiny. Od počátku roku 1850 pracoval na překladech Obecního řádu města Prahy a Trestního řádu a zákona vydaných roku 1852.

Z pověření Matice české vydal roku 1851 Bartošovu Kroniku českou z let 1524 - 1530. K tomuto vydání opatřil Erben obsáhlou studii o Bartoši Písaři, v níž objasnil na základě nového materiálu jeho život, dílo, dobu a historii textu jeho kroniky. Další významnou edicí byly roku 1852 Tomáše ze Štítného Knížky šestery o obecných věcech křesťanských. Tato ediční a překladatelská práce Erbena zmáhala natolik, že se mu roku 1851 dostavily prudké záchvaty chrlení krve.

V Erbenově práci 50. let zřetelně převažuje nauková tvorba nad tvorbou uměleckou. Jeho zájem se soustřeďoval na několik vědních oborů - historii, literární historii, jazykozpyt a národopis. Už počátkem srpna 1851, tedy ihned po svém jmenování archivářem, oznamuje příteli Rybičkovi, že chystá do tisku první díl Regest.

Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae vyšla až téměř za čtyři roky v květnu 1855. Regesta jsou sbírkou listinných výtahů, kterou Erben připravil z listinného materiálu Františka Palackého, z diplomatáře Bočkova, ze sbírek rakouských a bavorských i z vlastního archivního průzkumu. Edice přinesla 1358 rukopisných a tištěných listin z let 600 - 1253 v takřka úplném znění, podrobila jej kritice a nahradila tak v českých poměrech dosud scházející úplný kritický diplomatář.

Jako znalec archivního materiálu si Erben vytvořil základnu pro historické studie, např. Sasové v Praze v roce 1631, Paměť o založení špitálu sv. Pavla za branou Poříčskou, Kaple v radnici Starého města Pražského, Die Primatoren der königlichen Altstadt Prag, Dějiny cís. král. výs. měšťanských ostrostřelců Pražských. V dvouměsíčníku Obzor, který vycházel v letech 1855 - 1856 a který redigoval jeho přítel K. B. Štorch, vyšly Erbenovy Náčrtky z obecného života v Čechách a zvláště v Praze v 16. století. Sestavil tu 16 obrázků vybraných hlavně ze starých svědeckých zápisů a soudních rozepří mezi měšťany na sklonku vlády Jagellonců. Kupci, šenkýři, pokrývači, bakaláři, sladovníci, rukavičkáři, jircháři a kožešníci tu podávají svědectví o událostech všedního dne. Podobný ráz má Mlýn způsobu nového v Jičíně. Roku 1853 připravil pro Matici českou edici Cesta do Svaté země Kryštofa Haranta z Polžic. Ta vyšla ve dvou svazcích v letech 1854 a 1855. Do prvního z nich zařadil obsáhlou předmluvu o Kryštofu Harantu z Polžic. Roku 1858 požádal gymnazijní profesor Josef Pečírka Erbena o pomoc při vydávání legendy o sv. Kateřině, kterou před několika lety objevil v Královské knihovně ve Stockholmu. Erben napsal jazykový rozbor, sestavil slovníček, přidal literárněhistorickou předmluvu a Legenda vyšla v roce 1860 s názvem Život sv. Kateřiny.

Od podzimu 1858 se rozpoutala na podnět Bachovy policie veřejná kampaň proti Rukopisu královédvorskému. Útoky proti této domnělé památce vedl pražský německý časopis Tagesbote, redigovaný Davidem Kuhem. Erben věřil ve starobylost rukopisu a záleželo mu na tom, aby spolu s Palackým obhájili jeho pravost. Uvítal proto když ho na konci roku 1858 požádal pražský nakladatel Bellmann, aby zrevidoval text básní Rukopisu královédvorského. Vydání se však protahovalo, a tak vyšel jen první sešit datovaný 1861. Celou publikaci vydala až za několik let po Erbenově smrti Umělecká beseda roku 1876 s názvem Staročeské zpěvy milostné.

Přesto, že Erben v 60. letech prodělal nové záchvaty chrlení krve a vyrovnával se se smrtí dětí Vladimíra a Marie, pracoval soustavně a s nemenší intenzitou jako přední znalec starší české literatury na Výboru z literatury české, jehož první díl byl vydán v roce 1845. První svazek druhého dílu vyšel už v roce 1857 a další svazky následovaly v letech 1861, 1864 a 1868. Pro litomyšlského knihkupce Antonína Augustu pořídil nové vydání Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. Edice vyšla v roce 1862 bez udání Erbenova jména.

Při studiu archivních památek zaujala Erbena dvě díla mylně připisovaná mistru svobodných umění Křišťanovi z Prachatic. Jednalo se o spisy slavných středověkých lékařů - orientálního polyhistora Razího, známého pod latinským jménem Rhazes, a italského chirurga Viléma Salicettiho. Erbenovou péčí tak vyšlo roku 1864 Rhazesovo Ranné lékařství a o tři roky později Saličetova Ranná lékařství.

Už ve 40. letech si Erben za studijních cest oblíbil Chodsko. Ze sympatií k Chodům napsal roku 1868 pro Květy Dějiny Chodů. Spolu s knížetem Thurn-Taxisem a Janem Jeřábkem, doktory práv řídil vydávání časopisu Právník, který začal vycházet v roce 1861. Erben vedl jeho historickoliterární část. Do prvního ročníku napsal pojednání o Svatováclavské smlouvě, kde objasňuje její význam a podává historický rozbor. V 60. letech vydal Erben několik drobných studií o Staroměstské radnici: Síň primátorů a radnice Starého města Pražského, Stará radní síň v radnici Staroměstské v Praze a Měsíčník hodin staročeských na Staroměstské radnici. V tomto desetiletí obrátil Erben pozornost k ruským dějinám a literatuře. Roku 1867 vyšel jeho překlad Nestorova Letopisu ruského. Na závěr připojil ještě Erben překlad Vladimíra Monomacha, knížete Ruského, naučení, list k Olegovi a modlitbu. Závažnějším Erbenovým počinem byl překlad Slova o pluku Igorově a Zádonštiny. Dílo vyšlo ve dvojí úpravě. Jednak ho vydala Královská česká společnost nauk ve svých Aktech, jednak vyšel spis nákladem Edv. Grégra.

Erbenovým největším edičním dílem z 60. let zůstávají bezesporu Mistra Jana Husi Sebrané spisy české, jejichž tři svazky vyšly v letech 1865, 1866 a 1868. Erben tu podal co nejvěrněji text všech Husových spisů podle zásad ediční praxe. Vydáním Sebraných spisů českých Mistra Jana Husa dosáhl vrcholu své ediční práce.

K. J. Erben prvním archivářem města Prahy

V polovině roku 1851 byl vypsán konkurs na stálé místo městského archiváře v Praze s platem 1000 zlatých ročně. O založení městského archivu se významně zasadil František Palacký, který doporučoval, aby „archivář byl vzdělaný muž, zájmem puzený k povolání, a proto aby nebyl vybrán z praktického úřadnictva, nýbrž z učenců. “[1] Dále pronesl, že titul translatora, který měl archivář dostat, má odpadnout, protože by se archivář mohl domnívat, že má být spíše dobrým překladatelem, a ne schopným správcem archivu. Požadavky kladené na archiváře byly tedy nakonec zformulovány takto: archivář neboli „listovní“ měl prokázat znalost obou zemských řečí, latinského jazyka, „zběhlost v starších písmenech a způsobech psaní v řečech těch, pak dějěpisné, konceptní a registraturní vědomosti, “ s poznámkou, že „ostatní znalost jazyků bude milá“.[2] Jednalo se o podmínky dosti neurčité, a tak se v konkursu, do kterého se přihlásil i Karel Jaromír Erben objevilo více kandidátů, kteří tyto schopnosti neměli. Žádost si podali: Vojtěch Kurka (provizorní pokladní kancelista), MUDr. Josef Pichl (translator), Filip Podzimek (c. k. účetní oficiál na odpočinku), Václav Davídek (prov. ředitel úřadu libeňského statku), Jan Hulakovský (c. k. guberniální kancelista), František Wischek (druhý obecní pokladník), Josef Neiml (prov. registrant), Tomáš Hofman (registrant) a K. J. Erben. Ze všech kandidátů přicházeli v úvahu jen Erben, Pichl a Hulakovský.

Nezanedbatelnou pomoc tehdy prokázal Erbenovi Pavel Josef Šafařík, který na něj upozornil ministra Thuna. Ten se obrátil na pražského purkmistra a volba K. J. Erbena za archiváře města Prahy 29. července 1851 tak prošla hladce. Erben se vzdal funkce sekretáře Národního muzea a 1. srpna nastoupil do nového úřadu. Konečně tedy získal trvalé zabezpečení pro rodinu, které už dlouho hledal.

Archiv převzal Erben od jeho dosavadního správce - magistrátního rady Josefa Rokose za přítomnosti městského radního Františka Jaroše. Musel si ho však nejprve vybudovat, protože obsahoval neuspořádaná městská privilegia, některé městské právní listiny, rukopisy, knihy a plány. Kromě toho byl archiv skladištěm různých památek, s nimiž si nikdo nevěděl rady, např. oltáře z radniční kaple, obrazů panovníků a svatých, soch, praporců, štítů, zbraní a klíčů.

Archivní instrukcí, kterou Erben vypracoval a kterou mu městská rada 30. září potvrdila, určil, co se má stát obsahem archivu. Stanovil, aby byly pergamenové listiny odděleny od papírových, pergamenové sestaveny chronologicky a papírové rozděleny do čtyř skupin: do první měly přijít dokumenty vydané českými panovníky, do druhé nařízení a výnosy zeměpanských úřadů, do třetí pražské listiny a spisy a do čtvrté listiny a dopisy cizích právnických a fyzických osob. Poslední dvě skupiny měly být rozděleny v pododdělení. Všechny tyto zásady měly určitý vztah k provenienční teorii.

Archivář Erben chtěl založit lístková regesta k listinám a knihám, sbírky opatřit seznamem a opatřit k němu osobní i věcné alfabetické rejstříky. Vše se mu však nepodařilo uskutečnit. Archivní materiál přenesl do nových místností v prvním poschodí Staroměstské radnice, v jejím jižním traktu, tam, kde bývala magistrátní ingrosatura a registratura. Byl to malý pokojík, přiléhající velký pokoj, osvětlený trojdílným renesančním oknem, a dvě místnosti se dvěma malými vedlejšími pokojíky. Do prvního pokojíku, který užíval za kancelář i pracovnu, umístil knihovnu a vzácné a důležité rukopisy. Velký sál měl pojmout rukopisy a pergamenové a papírové listiny. Do dalších pokojů uložil spisy přenesené ze svatomikulášského kostela poté, co roku 1856 městská rada rozhodla, aby byl kostel od spisů vyprázdněn. Erben třídil materiál v kostele sv. Mikuláše nejprve sám, ale kvůli vážným zdravotním problémům - následek práce v prašném prostředí - zažádal později o pomocníka. Byl mu přidělen čtyřiadvacetiletý Josef Rank.

Erben a Rank se v letech 1857 - 1860 zasloužili o to, že byly všechny neregistrované spisy, účty a knihy srovnány a sepsány. Městské radě pak byly předloženy jejich seznamy s odůvodněnými návrhy, co může být zrušeno a co by se mělo uchovat. Bylo tak prodáno 436 centů nepotřebného papíru ze starší registratury, k nimž přibylo 12 centů spisů a knih, které byly roku 1860 vyloučeny z libeňské spisovny. V kostele zbylo ze starší registratury kolem 8000 velkých svazků. Erben navrhl, aby z nich byly prodány spisy živnostenské, berniční, tax, vojenské a popisní, těžkých policejních přestupků a různé účetní přílohy z let 1784 - 1848, již dříve probrané. Městská rada redy rozhodla, aby bylo prodáno do papírny 557, 5 centu papíru a stará registratura se tak zmenšila asi na 3000 svazků, které byly přeneseny do Staroměstské radnice.

Archiv mimo jiné obstarával překlady veřejných vyhlášek programů k schůzím sboru obecních starších z němčiny do češtiny a vedl pamětní knihu pražské obce. V pravomoci archiváře bylo také zkoušet některé obecní a magistrátní úředníky z češtiny, k prokázání její znalosti.

21. prosince 1864 byl K. J. Erben zvolen ve sboru obecních starších 79 hlasy na nově zřízené místo přednosty pomocných úřadů s platem 1600 zlatých. Protože byl Rank přeložen z archivu a ustanoven adjunktem městské spisovny, dostal Erben o šest dní později jako náhradu Josefa Emlera, který se stal adjunktem pomocných úřadů. Byl to mladý doktor filosofie a první český absolvent vídeňského institutu pro rakouský dějezpyt. V Josefu Emlerovi získal Erben vynikajícího spolupracovníka, který po jeho smrti pokračoval ve vydávání regest, jež vykazují proti Erbenovým počátkům vyšší vědeckou úroveň.

Na závěr citujme slova předního českého archiváře Václava Vojtíška: Karel Jaromír Erben „nebyl z těch, kdo by měli ustláno na růžích, těžce se musil probíjeti a sám mnoho byl a často churav. Nedbal toho, vášnivě byl oddán práci. Vírou v ni dovedl přemáhati slabosti těla . . . Základy, které dal K. J. Erben městskému archivu, rozvedli jeho nástupci: Josef Emler, s nímž byl spjat upřímným přátelstvím, Jaromír Čelakovský, Josef Teige. Ale K. J. Erben, jenž podivuhodně dovedl spojiti sny básníka s realitou učence a úředníka, stojí a bude státi neumírajícím vzorem a chloubou. . . “[3]

Poznámky:

 

[1] Božena Kubíčková, Archiv města Prahy (separát), s. 37.

[2] Táž, tamtéž.

[3] Václav Vojtíšek, K. J. Erben archivářem města Prahy, in: Věstník obec. m. Prahy, XVIII, č. 21, s. 448.

Literatura:

J. Dolanský, K. J. Erben, Praha 1970.

A. Grund, K. J. Erben, Praha 1935.

B. Kubíčková, Archiv města Prahy (separát, knihovna PVH).

F. Kutnar, J. Marek, Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, Praha 1997, s. 239-241.

V. Vojtíšek, K. J. Erben archivářem m. Prahy, in: Věst. obec. m. Prahy XVIII, č. 21, s. 446- 448.

Týž, K. J. Erben, první archivář hl. m. Prahy, in: Věst. hlav. m. Prahy XXXVII, s. 1097-1099.

karel_jaromir_erben.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:23 autor: jindrichmarek