Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


julius_ficker_a_regesta_imperii

Julius Ficker a Regesta imperii

Irena Veselá

Ficker a spolupracovníci

Edici Regesta imperii založil Johann Friedrich Böhmer. Roku 1865, téměř dva roky po jeho smrti, se Böhmerovi spolupracovníci dohodli na dokončení úkolů, které Böhmer stihl realizovat jen zčásti, a na vydání Böhmerových děl. Janssen se ujal veškeré Böhmerovy korespondence a připravoval ji k vydání. W. Arnold převzal Mainzer Regesten (Mohučská regesta) a konečně Fickerovi připadlo mimo jiné i dokončení díla Regesta imperii.

Ficker však Regesta prozatím odložil, neboť byl zavalen jednak jinou prací již z dřívější doby, navíc také pokračováním v Böhmerově odkazu. S odložením Regest na pozdější dobu nebyl Ficker příliš spokojen; starost o ně podle něj měla být někomu svěřena, aby byly nepřetržitě udržovány v dobrém stavu . Sám se jim začal věnovat až koncem října roku 1877, kdy dokončil svou práci na knize „Beiträge zur Urkundenlehre“ (Innsbruck 1877-1878, 2 sv.).

Ficker osobně zpracoval období pozdních Štaufů. Na ostatních obdobích se podíleli jeho spolupracovníci: Eduard Winkelmann, Engelbert Mühlbacher, Otto von Zallinger (období 1273-1313), Oswald Redlich; a Emil von Ottenthal. Dále se na Regestech podepsali ještě Alfons Huber, Wilhelm Altmann a další.

Na těchto Regestech měl Ficker velký zájem. Podle Böhmerova záměru mělo jít o pouhý svazek dodatků, ale Ficker během shromažďování dalšího materiálu zjišťoval, že pouhé dodatky nebudou stačit. Kvůli tomu se samozřejmě posunoval i předpokládaný termín vydání. Pro nový svazek bylo potřeba pečlivé přípravy.

Ficker vycházel z toho, co již Böhmer napsal k pozdně štaufskému období, to však neznamená, že nepřistupoval k těmto poznámkám nekriticky. Böhmerovou zásadou bylo uvádění přehledu a charakteristiky vlády jednotlivých panovníků. Ficker tuto úvodní studii použil, protože je podle něj vynikajícím dílem . I když v některých záležitostech se svým předchůdcem nesouhlasí, spokojil se jen s poznámkami, které mají čtenáři vše osvětlit. Navíc měl zájem na tom, aby na Regestech byla i nadále patrná Böhmerova autorská ruka.

V svém úvodu k Regestem imperii se Ficker obsáhle rozepisuje o úpravách, které činil v Böhmerově rukopise. Veškeré změny se snažil zřetelně označit. Pokud se mu podařilo nalézt regest, který neodpovídal správnosti, sám se vyjádřil v tom smyslu, že různé změny je skutečně nutno provést.

Právě u tohoto dílu Regest se však Böhmer omezil na pouhé zaregistrování jednotlivých písemností a své poznámky opatřil jen velmi stručnou charakteristikou podmínek vzniku, pravosti atd., které podle něj byly podstatné pro další využití.

Jednou z věcí, které Ficker kritizoval, byl jednostranný Böhmerův pohled na vládu Friedriecha II. Böhmer zastával názor, že Friedrichova politika směřovala pouze k osobním cílům, a kritizoval jeho boj s papežem. Fickerovým cílem bylo zhodnotit Friedrichovu vládu poněkud z jiného úhlu. Ficker oceňoval Friedrichovu snahu o mír s církví, nastolení klidu a práva v říši, i když někdy Friedrich užíval i nečestných postupů k dosažení svého cíle.

Problémy s písemnostmi

Poměrně značné potíže měl Ficker při seřazování nedatovaných listů. Nejprve si tedy vypracoval podrobný panovníkův itinerář, aby podle něj mohl písemnosti datovat. To se však ukázalo nakonec složitější, než jak to na první pohled vypadá. Ficker narazil totiž na nesrovnalosti mezi datem a místem vzniku i u přesně datovaných a místně určených listin. Neprohlašoval ihned tyto listiny za falza, ale snažil se racionálně vysvětlit příčinu rozporů mezi oběma údaji. Dospěl k názoru, že důvodů mohlo být více. Jedním z nich je i případ, kdy císař musel náhle opustit příslušné místo pobytu, ale jeho kancelář se tam zdržela a vydala panovníkovým jménem některé listiny. Jindy, jako je dokázáno v případě vlády Ludvíka Bavora, mohla mezi napsáním konceptu a skutečným vydáním listiny uplynout značná časová prodleva, takže se později při psaní čistopisu ke správnému datu doplnilo zcela libovolné místo.

Jak Ficker zjistil, za vlády Jana Lucemburského zase docházelo k jinému jevu. Kancelář vydávala jeho jménem listiny, i když vůbec nebyl přítomen. Hlavně však nemuselo být vždy doplněno správné datum - z toho je vidět, že kanceláře byly nedbalé. Ficker nadále přišel na to, že někdy sice dal podnět k napsání listiny určitý panovník, ale ke skutečnému vydání došlo až za jeho nástupce.

Pro názornost uvedu příklad těchto rozporů a jejich uspokojivého vysvětlení, jak ho popisuje Richard Rosenmund. Jedná se o listinu Friedricha II., nalezenou v Kolíně a datovanou 11. listopadu 1241. Místem vydání má být podle ní Vídeň. Dochovaná svědectví však tvrdí, že císař byl tou dobou ve Foggii. Ficker si tedy vzal několik listin, kde se nacházejí podobné rozpory a zkoumáním obsahu zjistil, že jsou staršího data, než jaké je na nich uvedeno, ale přesto se nejedná o falza. Podrobnou analýzou dospěl k názoru, že jde o listiny vydané v kanceláři krále Konráda IV., ovšem jménem Friedricha II.

Ficker musel řešit i jiné závažné otázky. Svůj zájem zaměřil na problém intervenientů, kteří byli v listině uvedeni. Byli skutečně přítomni jednání či zlistinění, nebo ne? Dále svědkové na listině mohli být svědky jednání nebo přímo zlistinění. Co se týče samotného data na písemnosti, to někdy představovalo den jednání, jindy den zlistinění. V případě této listiny Friedricha II. došlo k jistým nesrovnalostem i v textu. Například na začátku je jmenován určitý biskup jako žijící, na konci se však uvádí již jeho nástupce. Podobných rozporů v textu samozřejmě Ficker nalezl více, takže se nutně musel zabývat otázkou pravosti. Obecně vytyčit hranici, za níž lze písemnost prohlásit za falzum, se mu nepodařilo. Snažil se tedy všechny nesrovnalosti logicky vysvětlit dříve, než listinu začal považovat za falzum. Toto se stalo jednou z hlavních zásad Fickerovy kritiky listin.

Porovnáním mnoha listin jednoho vydavatele adresovaných různým příjemcům Ficker zjistil, že různé nesprávné údaje se opakují; např. osoby dávno mrtvé jsou nadále jmenovány mezi žijícími, atd. Postupným dopracováváním těchto myšlenek dospěl k názoru, jenž se naprosto lišil od Böhmerova, totiž že „předpoklad, že se jedná o falzum, je nedostatečný k tomu, aby vysvětlil všechny rozpory v nauce o listinách“ a k teoretickým závěrům, které formuloval ve svém známém díle „Beiträge zur Urkundenlehre“. Datum podle něj udávalo pouze období vydání listiny, ale už nehovořilo o okamžiku stvrzení, o přítomnosti svědků atd. Proto se potom „pokusil uvědomit si celý průběh zlistinění, aby získal přehled o všech okamžicích, které možná mohly být rozhodující pro různé údaje“. Tuto zásadu Ficker vztahoval na velké množství písemností císařské, papežské i soukromé provenience.

Dále Ficker oddělil proces jednání a samotného zlistinění. Zkoumal též, jaký vliv měly na zlistinění současné poznámky o průběhu, svědcích, času a místu jednání. Podrobným studiem dosáhl detailního porozumění procesu tvorby listin a byl schopen odlišit jednotlivá stadia vzniku. Nakonec se mu tedy podařilo osvětlit různé nesrovnalosti a odchylky, které by dříve vedly k jednoznačnému odsouzení listin jakožto falzifikátů.

Ficker a Sickel

Další významný historik, Theodor Sickel, studoval Fickerovy závěry o kritice písemností. Nadále však metody zdokonaloval. Zpočátku zkoumal, jestli jsou Fickerovy závěry správné a použitelné i v případě jednotlivých ottonských listin. Uvažoval nad tím, zda by bylo možné objasňovat nesrovnalosti a nejasná místa v písemnostech jinak, než jak činil Ficker. Samozřejmě dospěl k novým metodám, které se ukázaly jako správné. Nejdůležitější pro něj bylo srovnávání písma a stylu u jednotlivých písemností. Na tomto základě je potom dělil na příjemecké a vydavatelské. Kromě toho je sledoval jako produkt doby, prostředí a jednotlivých osob. Samotné právní ceně listin již nevěnoval takovou pozornost. Například špatná data zdůvodňoval chybujícími úředníky, potížemi při jejich vypočítávání a různými nedbalostmi jednotlivých písařů. Sickel se zaměřil při detailním zkoumání hlavně na středověké písemnosti, u nichž byla metoda srovnávací dostatečná pro zjišťování falz. Sám se ale nespokojil s tím, aby diplomatika i nadále pouze zjišťovala pravost písemností, ale byl přesvědčen, že může existovat jako samostatná věda a je schopna odpovědět na otázku, jakou cenu má listina jako historický pramen. Podrobnější zhodnocení díla Theodora Sickela by ovšem vyžadovalo více prostoru, než mu zde můžeme věnovat.

Grafická stránka díla

Typografická úprava Regest je ve všech svazcích jednotná. Stránky jsou rozděleny na tři sloupce, z nichž ten poslední je nejširší. V prvním sloupci je uvedeno datum konkrétní písemnosti, ve druhém místo jejího vydání a ve třetím samotný regest. Každý vydavatel ke zkrácenému textu připojil ještě informace o vnějších znacích písemnosti, o tiscích a literatuře, vysvětlivky k různým údajům v dokumentu a vlastní kritické připomínky.

Použitá literatura:

Jung, Julius: Julius Ficker (1826-1902). Ein Beitrag zur deutschen Gelehrtengeschichte, Innsbruck, 1907

Rosenmund, Richard: Die Fortschritte der Diplomatik seit Mabillon vornehmlich in Deutschland- Österreich, München-Leipzig 1897

Ficker, Julius: Regesta imperii V/1, Innsbruck 1881

Vojtíšek, Václav: O vývoji methody diplomatické a jejích potřebách, in: Sborník historický II, Praha 1954, s. 5-38

julius_ficker_a_regesta_imperii.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:26 autor: jindrichmarek