Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


josef_emler

Josef Emler (1836-1899)

Irena Veselá

Josef Emler se narodil 10. 1. 1836 v Libáni nedaleko Jičína. Roku 1848 začal navštěvovat jičínské gymnázium. Díky výnosu zemského prezídia č. 9216 z 10. 10. 1848 mohl absolvovat výuku některých předmětů v češtině místo v němčině. Bohužel byla čeština jako vyučovací jazyk po pěti letech omezena. Již tehdy se mladý Emler zajímal o historii, přírodopis a matematiku. Profesorem dějepisu a zeměpisu byl Antonín Maloch, se kterým se Emler později setkal jako s konkurentem na místo v českém zemském archivu. Mezi Emlerovy přátele z gymnázia patřil František Jeřábek, pozdější spisovatel a poslanec a Jan Novák, budoucí vychovatel v rodině Schwarzenbergů, otec historika a archiváře Jana Bedřicha Nováka. Po maturitě se rozhodl dále pokračovat ve studiu. Odešel tedy do Vídně ke svému zámožnějšímu strýci z matčiny strany, staviteli Janu Adamcovi. Na přání strýce se zapsal i na vídeňský polytechnický ústav, ale již brzy ho opustil a plně se věnoval historii na univerzitě. Po dvou letech, tj. roku 1858, se přihlásil do přípravného kurzu Institutu für österreichische Geschichtsforschung. Studia na Institutu byla tříletá, po prvním roce přípravného kurzu se student stal členem. Institut tehdy vedl Albert Jägr, jehož pomocníkem byl Theodor Sickel. Škola však nebyla ukončena žádnou zkouškou, absolventi tedy nedostali žádné vysvědčení o studiu. Proto Emler ještě s několika kolegy požádal o zavedení závěrečné státní zkoušky, což bylo kladně vyřízeno.

Roku 1861, po složení písemné i ústní závěrečné zkoušky (skládal ji společně s M. Pangerlem, L. Doublierem, H. Tauschinskim a M. Thausingem), se Emler snažil uspět v konkursu na volné místo archiváře moravského zemského archivu. Na doporučení Petra rytíře Chlumeckého však nakonec zemský moravský výbor jmenoval Vincence Brandla, učitele starobrněnské reálky.

Po tomto neúspěchu se Emler zaměřil na získání místa v Praze. Nastoupil brzy na první českou reálku v Ječné ulici jako suplující učitel němčiny, dějepisu, zeměpisu a češtiny. Na reálce se sešlo několik velmi činných osob, Petr Mužák, manžel Karolíny Světlé, Antonín Gindely (i když ten vyučoval pouze jeden rok a poté byl učitelem na škole jen formálně) a Karel Vladislav Zap. Zap byl členem Archeologického sboru Společnosti Národního muzea, kam také Emlera uvedl. Emler své působení na reálce zakončil v dubnu 1864, protože byl tehdy již rok zaměstnán v zemském archivu.

Český zemský archiv

Po zřízení samostatného českého zemského archivu v polovině roku 1862 se do jeho čela dostal dr. Antonín Gindely. Archiv měl jednak shromažďovat a registrovat, ale i zpřístupňovat prameny pro badatele, a proto začal pracovat na edici Monumenta historiae Bohemica. Brzy však zjistil, že na to sám nestačí, a proto mu v prosinci téhož roku zemský sněm dovolil zaměstnat ještě adjunkta. V úvahu přicházeli dva muži: Emler a Antonín Maloch, jehož kladem byla znalost topografie a desk zemských. Pro Emlera mluvilo jeho vzdělání na Institutu. 1. 1. 1863 byl prozatimním adjunktem jmenován Emler. Za úkol dostal převzetí a uspořádání fondu ze zemské spisovny. Podílel se i na edici Monumenta historiae Bohemica, na zpracování části Dekrety Jednoty bratrské.

Přes léto se s Gindelym vydali na studijní cestu po archivech. Zatímco Gindely odjel do Wolfenbüttelu, Drážďan, Děčína a Roudnice, Emler zamířil nejprve do jižních Čech. Zde navštívil mnoho archivů, ovšem zmínku zaslouží hlavně Třeboň, kde pořídil 118 opisů a 86 regestů, a Jindřichův Hradec, kde studoval materiál do období Jagellonců a vyhotovil 132 opisů. Potom odcestoval do východních Čech, do želivského kláštera, Ledče, Kutné Hory, Čáslavi a Kolína. Celkem Emler pořídil kolem 400 opisů a více než 150 regestů.

Emler se v té době na popud Františka Palackého začal věnovat pozůstatkům zemských desek, s úmyslem je i vydat, neboť Palacký přednesl na valné hromadě Společnosti Národního muzea svůj příspěvek o zásadním významu desek zemských. Na tomto úkolu pracoval Emler i později, v době, kdy již nebyl zaměstnán v zemském archivu.

V létě r. 1864 absolvoval další studijní cestu, tentokrát po západních Čechách. Nejdéle se zdržel v Plzni a v Chebu. V Chebu dokonce kromě opisů pořizoval i otisky pečetí, které věnoval do sbírky Archeologického sboru Národního muzea. V jiných archivech zase žádal o zapůjčení materiálu do Prahy.

Nejisté postavení pomocného adjunkta s nízkým platem však Emlerovi přestávalo vyhovovat, neboť se chystal v nejbližší době oženit s Kateřinou Dlabačovou, jejíž otec, MUDr. Jan Dlabač, byl dopisujícím členem Archeologického sboru Národního muzea, takže ho Emler znal poměrně dobře. Z tohoto důvodu se rozhodl ucházet o místo adjunkta archivu hlavního města Prahy.

Archiv hlavního města Prahy

Na začátku roku 1865 nastoupil Emler na pozici adjunkta. Ředitelem pomocných městských úřadů (tj. archiv, podatelna, spisovna, výpravna) byl tehdy Karel Jaromír Erben. Ten však koncem roku 1870 zemřel, a tak obecní zastupitelstvo jednalo o nástupci, jímž se stal Emler. Jeho pomocníkem byl vzápětí jmenován dr. Jaromír Čelakovský.

Emler se v archivu zasloužil o novou inventarizaci městských knih, zvýšení dotací na knihovnu. Právě knihovně se soustavně věnoval po celou dobu svého působení v archivu, jelikož dbal na její rozšiřování a také na opravu poškozených knih. Mezi jeho povinnosti patřilo vést knihu měšťanských práv, matriku obecních starších, psal pamětní knihu, pamětní spisy atd. Poté, co byl r. 1878 Čelakovský zvolen poslancem, převzal Emler i některé jeho povinnosti, což je poněkud kuriózní, neboť byl jeho nadřízeným.

V době, kdy vyučoval pomocné vědy historické na univerzitě, vytvořil z archivu hl. města Prahy jakési centrum, skutečný historický seminář, kde se studenti učili praktickým dovednostem a kde se často objevovali přední historikové (např. Václav Vladivoj Tomek, Zikmund Winter, Jaroslav Goll, Václav Novotný a Gustav Friedrich).

Později se stal iniciátorem předání starších městských knih (do r. 1700) a pozemkových knih od soudů, které se tam dostaly roku 1850 z úřadu desk zemských, právě do archivu hl. města Prahy. Faktického převzetí knih se však již neúčastnil.

Z přílišného pracovního vytížení se v 90. letech u Emlera projevila nervová choroba, a proto sám r. 1896 požádal obecní starší o propuštění z úřadu.

Národní muzeum

Po celou dobu působení v archivu hlavního města Prahy se Emler angažoval také v Muzeu království českého. Roku 1862 se na návrh K. V. Zapa stal jednatelem Archeologického sboru, v jehož čele stál Jan Erazim Vocel. O dva roky později, po smrti Vocela, byl zvolen předsedou Emler. Jeho předsednictví však bylo spíše formální, protože byl současně členem správního výboru Společnosti Muzea království českého a od r. 1877 i jednatelem Společnosti. Posledně zmíněná funkce s sebou přinášela mnoho povinností, protože jednatel fakticky Společnost řídil. Od 80. let Společnost věnovala hodně času jednání o nové budově Muzea. Ta stávající se nacházela Na Příkopech, v paláci od Jana hraběte Nostice, ovšem brzy se stala nevyhovující z prostorových důvodů, takže bylo r. 1883 rozhodnuto postavit budovu na Václavském náměstí. Emler byl jmenován členem poroty na posouzení soutěžních návrhů a sledoval vlastně celou stavbu i vlastní stěhování sbírek.

Byl ještě členem rozpočtové komise, komise na nákup sbírky mincí, komise pro organizování muzejní práce a mnoha dalších. Dále dohlížel na muzejní knihovnu a stejně jako v případě knihovny archivu hl. města Prahy, i zde organizoval nákup knih. Zajímal se ovšem i o jiné než historické sbírky - např. r. 1884 přebíral paleontologickou sbírku a knihovnu zesnulého vědce Joachima Barranda. Roku 1880 byl zvolen inspektorem archeologické sbírky, archivu a muzejního diplomatáře. Iniciátorem diplomatáře byl Palacký a podílelo se na něm mnoho osobností. Kromě Emlera, který vydal II., III. a IV. díl Regest Bohemiae et Moraviae, to byli Karel Jaromír Erben, jenž vydal I. díl, Václav Vladivoj Tomek, August Sedláček, Antonín Rezek a další, mezi nimiž figuruje dokonce i Zdeněk Nejedlý.

Emler spolupracoval i s Maticí českou, která se zabývala vydáváním českých knih. Po dvacet let, do r. 1890, byl redaktorem Časopisu Muzea království českého, jenž Matice vydávala. Po jistou dobu také pomáhal redigovat Památky archeologické a místopisné.

V momentu, kdy Muzeum přesídlilo do nové budovy, rezignoval na většinu svých funkcí v Muzeu. Rezignace byla přijata na počátku roku 1894. Přesto nadále zastával post člena správního výboru, který vykonával, dokud mu to dovolilo zdraví. O Emlerových zásluhách v Muzeu dostatečně vypovídá fakt, že na jeho pohřbu uctil jeho památku samotný prezident Společnosti Národního muzea Jan Harrach.

Královská česká společnost nauk

Koncem roku 1867 byl Emler navržen Tomkem a Palackým jako mimořádný člen Královské české společnosti nauk. O tři roky později byl zvolen za řádného člena. Společnost, jakási „nadstavba“ pro vědeckou činnost, se dělila na dvě třídy - přírodovědnou a „humanitní“, která sdružovala filosofii, historii a filologii. Emler se pochopitelně stal jedním z významných členů druhé třídy. Pod záštitou Společnosti publikoval, přednášel, účastnil se nejrůznějších schůzí. Měl také velký vliv na jmenování nových členů Společnosti, doporučil řadu osobností, jako byli Josef a Hermenegild Jirečkové, Václav Bolemír Nebeský, Jaromír Čelakovský nebo August Sedláček. V té době probíhaly ve Společnosti spory mezi českými a německými členy o přijímání nových osob, které se odrazily i v jiných oblastech působení. Emler se zasazoval o to, aby byl vždy brán zřetel více na odbornost než na národnost, což bylo v rozporu s jednáním německých členů Společnosti. Snažil se také o napojení Společnosti na české národní společenství.

Významnou roli sehrál ve Společnosti spor o pravost Rukopisů královedvorského a zelenohorského. Emler je sice prohlašoval za pravé, ovšem držel se stranou veškerých konfliktů a nebyl si úplně jist. Možná bral ohledy na Palackého, a tak se na veřejnosti nevyjadřoval kriticky. Je také pravdou, že při množství funkcí, které zastával, mu ani nezbývalo moc času na důkladné prozkoumání obou rukopisů.

Rukověť chronologie

Co se týče chronologických příruček, jejich nedostatek byl velmi pociťován. V 18. století vyšla u nás dvě díla zaměřená na slovanská území - práce Mikuláše Adaukta Voigta a Franze Carla Altera, obě v němčině. Palacký si byl vědom chybějící literatury, a proto napsal Staročeský všeobecný kalendář, který vyšel v Časopisu společnosti vlasteneckého muzea v Čechách roku 1829. Kalendář však obsahoval pouze výklad těch nejzákladnějších pojmů a několik málo tabulek. Bylo jasné i Palackému, že tato práce nebude dostačovat a že se někdo další bude muset ujmout vypracování podrobnější příručky. Oním pokračovatelem se stal Emler, který tak vydal první jazykově českou práci o chronologii. Rukověť chronologie křesťanské, zvláště české vydal Spolek historický roku 1876 a byla dedikována dlouholetému Emlerovu příteli, V. V. Tomkovi.

Za základ mu posloužily přednášky, jež navštěvoval na Institutu ve Vídni, kde získal první teoretické a praktické znalosti. Pro teoretický úvod vycházel ze starších cizích prací, hlavně z Hermanna Grotefenda a jeho Zeitrechnung des deutschen Mittelalters und der Neuzeit, pro tabulky z domácích pramenů a vlastních bohatých zkušeností z převádění dat. Velkým přínosem je proto zaměření na českou problematiku, doplnil do tabulek například celou řadu svátků podle misálů pražské arcidiecéze. Dále připojil seznam panovníků a biskupů významných pro naše prostředí. To, že Emler vyšel vstříc potřebám českého badatele, ocenil i Gustav Friedrich ve své Rukověti křesťanské chronologie, kde se ujal podobného úkolu jako jeho „učitel a otcovský přítel“.

Pedagogická činnost

Po příchodu z Vídně do Prahy Emler dál pokračoval ve studiu. Roku 1864 mu byl udělen doktorát filozofie. Později jako člen Královské české společnosti nauk získal oprávnění vyučovat na univerzitě, čehož hojně využíval. Toto právo měl každý řádný člen. Proti se ovšem stavěli němečtí profesoři a nakonec se jim podařilo dosáhnout roku 1872 zrušení tohoto privilegia. Aby se však nezdálo, že opatření je namířeno proti Emlerovi osobně, byla poměrně rychle vyřízena jeho habilitace pro obor pomocných věd historických. Roku 1879 se Emler s dobrozdáním od Theodora Sickela stal mimořádným, roku 1887 pak řádným profesorem. S kandidaturou na profesora měl ovšem problémy. Roku 1874 mu v úspěchu zabránil nepříznivý posudek pražského policejního ředitelství, kde se uvádělo, že je sice dobrým historikem, ale k vládě nechová patrně přátelské city. Tehdy byl zvolen profesorem Matyáš Pangerl, Emlerův bývalý spolužák z Institutu. Pangerl již za pět let zemřel, a proto bylo rozhodnuto jmenovat nového profesora. Tentokrát Emler uspěl, částečně i díky tomu, že policejní zpráva nezněla tak přísně.

Jeho přednášky byly dvojího druhu. Jednak historické, kde se zaměřoval i na výklad pramenů a jednak zaměřené na pomocné vědy a archivnictví. V přednáškách, které se zabývaly archivnictvím, se snažil podat i dějiny oboru u nás a v zahraničí už od nejstarších dob. Jeho definice archivu se poněkud liší od té současné: „Archiv je sbírka písemných památek, hlavně obsahu úředního, nejvíce právního a dějepisného, jenž se věkům budoucím zachovati mají a které k tomu konci pod zvláštním dozorem a správou se chovají“. Nezajímaly ho však pouze teoretické úvahy, nýbrž uvažoval i nad záležitostmi, jak v archivech snižovat vlhkost, odstraňovat prach atd. Sám doporučoval k řazení způsob chronologický místo pertinenčního.

Do pomocných věd historických počítal třeba i zeměpis, jazykozpyt a archeologii. Těm se tolik nevěnoval při svých výkladech, kladl důraz na pomocné vědy v užším slova smyslu, především na paleografii, diplomatiku a chronologii. V paleografii se nevěnoval vůbec vývoji latinského písma, ale jen znalosti čtení jednotlivých typů. Naopak v diplomatice se široce zaobíral historií oboru, přičemž hlavní důraz kladl na svůj oblíbený středověk. Kromě teoretických znalostí vyžadoval od svých žáků i ty praktické. Proto vodil studenty do archivu hl. města Prahy, kde pracovali s prameny, učili se regestovat listiny atd.

Podle dochovaných zápisů Emler nijak neoslňoval svým řečnickým talentem, jeho přednášky prý byly velmi monotónní na rozdíl od J. Golla či A. Rezka. Přesto patřil k oblíbeným profesorům. Mezi jeho studenty patřili např. Zikmund Winter, Alois Jirásek, Ladislav Klicman a Josef Šusta.

Ediční činnost

Sporadicky Emler vydával prameny k novodobým českým dějinám (šlo o korespondenci Josefa Jungmanna a Antonína Marka). Jeho hlavním zájmem byl středověk, o čemž svědčí doslova záplava titulů. Jedna z nejdůležitějších je edice narativních pramenů Fontes rerum Bohemicarum. Emler se podílel již na prvním díle, ale sám edičně připravil II., III., IV. svazek. V nich byl zároveň hlavním překladatelem z latiny do češtiny. Začal pracovat i na dalších svazcích, ovšem již s pomocí dalších historiků (Jana Gebauera, J. Golla).

Diplomatické prameny vydával v několika edicích. Asi nejzávažnějšího dosahu jsou Českomoravská regesta, která inicioval Palacký. Emler vlastně navázal na Erbena, který došel do roku 1253, ovšem Erbenův díl byl zatížen padělky prvního moravského zemského historiografa a archiváře Bočka. Bohužel pro značný spěch se nepodařilo vyhnout nepřesnostem, špatným citacím, naopak kladem je připojení souboru formulářových textů. Českomoravská regesta je možno jejich charakterem přirovnat k německé řadě Regesta imperii. V obou případech práci na edici zahájili „diletanti“ a teprve druhá generace vydavatelů (tj. Emler pro Českomoravská regesta a Julius Ficker pro Regesta imperii) měla řádnou kvalifikaci, takže mohla lépe splnit požadavky vědecké edice. Emler zde přináší nejdůležitější listiny a záznamy o městských záležitostech 1. poloviny 14. století. Palacký předem stanovil plán, podle kterého měl být vydán veškerý listinný materiál do roku 1310 a vybrané exempláře z období 1310-1346. Emler si stanovil ještě smělejší cíl. Chtěl skončit rokem 1378, ale pro přílišné zaneprázdnění to nemohl uskutečnit.

Další diplomatickou edicí jsou Pozůstatky desk zemských království českého roku 1541 pohořelých. Ty začaly vycházet roku 1870, zase z popudu Palackého, přičemž některé dodatky a rejstříky nevyšly dodnes. Edici konfirmačních knih pražské diecéze založil František Antonín Tingl, který stihl vydat pouze část zamýšleného celku, tj. první část 1. knihy, 2. a 5. knihu. Po jeho smrti se i tohoto podniku chopil Emler, převedl ho do kompetence Historického spolku, jehož byl členem, a pod jeho záštitou se objevily další díly až do 10. svazku. Tyto konfirmační knihy založil první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic za účelem vnést pořádek do obsazování farních úřadů.

Dále Emler vydával Deset urbářů českých z doby před válkami husitskými, stará česká nekrologia staroanenského, doksanského, českokrumlovského a zlatokorunského kláštera, účastnil se na edicích Sněmů českých a Regesta imperii. Zamýšlel také vydat Český diplomatář. Inicioval dále převedení Archivu českého do pravomoci Historického spolku.

Napsal ještě řadu dalších publikací, kromě Rukověti chronologie křesťanské to byly např. Průvodce po radnici staroměstské a Die Kanzlei der böhmischen Könige Přemysl Ottokars II. und Wenzels II. und die aus derselben hervorgegangenen Formelbücher. Druhá zmíněná práce jako vůbec první shrnula historii české dvorské kanceláře za Přemyslovců a zvlášť cenné jsou autorovy závěry v otázkách formulářových sbírek.

Kromě těchto aktivit byl ještě i redaktorem Muzejníku, přispíval do novin, Ottova a Riegrova slovníku. Angažoval se přes deset let i ve Svatoboru, byl jednatelem výboru pro postavení pomníku Josefu Jungmanna. Společně s V. V. Tomkem byl v komisi pro oslavu 500. výročí úmrtí Karla IV. Udržoval četné kontakty se zahraničními vědci - Josefem Fiedlerem, archivářem rodinného, dvorního a státního archivu ve Vídni, Josefem Aschbachem a Heinrichem Zeissbergem, profesory na vídeňské univerzitě, Michalem Hórnikem, představitelem lužickosrbské kultury. Dostalo se mu také různých veřejných poct. Roku 1876 byl zvolen dopisujícím členem Císařské peterburské akademie věd, o sedm let poté i vídeňské K. K. Central- Kommission für Kunst- und historische Denkmäler. Roku 1890 se také stal členem Spolku pro slezské dějiny a starožitnosti ve Vratislavi. Přestože se stranil politického života, dostal od rakouských úřadů nálepku ne zcela spolehlivého člověka. Ta později sehrála nezanedbatelnou roli při první, neúspěšné Emlerově kandidatuře na profesora. Z jeho postojů pak vyplývá, že se klonil spíše k mladočešství.

Od roku 1896 byl na vlastní žádosti zprošťován funkcí. Ještě věřil, že se uzdraví a bude moci pokračovat ve své práci, ale 10. 2. 1899 zemřel. Je pochován na Vyšehradě. Jeho pozůstalost se nachází ve třech archívech: Ústředním archívu ČSAV, Literárním archívu Památníku národního písemnictví a v Ústavu československých a světových dějin ČSAV (tam je i zbytek jeho knihovny).

Použitá literatura:

Josef Emler (1836-1899) - Příspěvky k jeho učitelské, vědecké a organizátorské činnosti, Praha 1989

Památník Josefa Emlera k stému výročí narození, Praha 1936

josef_emler.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:23 autor: jindrichmarek