Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


johann_friedrich_boehmer_a_regesta_imperii

Johann Friedrich Böhmer a Regesta imperii

Martin Jiřinec

S dnes hessenským městem Frankfurtem nad Mohanem je spjata osobnost Johanna Friedricha Böhmera, jednoho z hlavních tvůrců edice pramenů k německým dějinám „Monumenta Germaniae Historica“ a zakladatele pro historiografii Německa nepostradatelné sbírky regest listin německých králů a císařů Říše římské do 14. století, sbírky posléze rozšířené, známé pod názvem Regesta Imperii.

Cesta k Regestům Imperii.Mládí. Vzory. Zájmy dějepisné, uměnímilovné, politické a široce kulturní. Vlastenectví. (úvod)

Johann Friedrich Böhmer se narodil 22. 4. 1795 ve Frankfurtu n. M. z manželství Karla Ludwiga Böhmera a Juliany Wilhelminy von Hofmann. Rodina pocházela z otcovy strany z falckého Zweibrückenu a z matčiny rovněž z Falce. Otec, doktor práv, působil ve stavovskopanské úřední službě v postavení dvorního rady rýnského falckrabího. Po přestěhování do Frankfurtu byl činný jako ředitel kanceláře tohoto svobodného říšského města.

Čtyřem sourozencům se dostalo přísné otcovy výchovy. Vedl je k šetrnosti a k životní zásadě, že jedině tvrdou prací a nadšením pro věc mohou v životě něčeho dosáhnout. Ostatně velká píle byla pro zadluženou rodinu nutností. V podobném směru měl na Johanna Friedricha velký výchovný vliv matčin otec Kaspar Friedrich v. Hofmann, prokurátor říšského komorního soudu ve Wetzlaru. Probudil vnukův zájem o společenské dění a historii. V atmosféře kolem zániku říše se s obdivem vyslovoval o někdejší slávě císařství. Zdůrazňoval, že je potřeba znát přesně data a místa důležitých událostí, chce-li vědět o dějinách cokoli s určitostí. Sám vyhledával listiny k minulosti rodu.

Způsob Böhmerovy výchovy vypěstoval jeho smysl pro důslednost a zřejmě značně ovlivnil jeho představy o budoucích životních cílech a nesporně ho motivoval k plnému soustředění při každé práci.

V osmém roce věku Johanna Friedricha se otec rozhodl poskytnout jemu, nejstaršímu synovi, školní vzdělání. Vybral k tomu nedaleký Hadermannův institut. Zde se syn učil po tři roky (1804-07) jako hlavní předmět i francouzštinu. V roce 1809 přešel na městské gymnázium, kde měl štěstí na učitele vysokých odborných kvalit. Vyučovali tu historik světových dějin Friedrich Christoph Schlosser, nebo luštitel klínového písma Grotefend, či Karl Ritter, jeden ze zakladatelů historické geografie. Během gymnaziálního studia Böhmera zaujaly dějiny, především starého Frankfurtu. S oblibou četl např. Lersnerovu kroniku města. Dozvídal se o minulém významu Frankfurtu jako střediska Římskoněmecké říše a místa voleb jejích králů. Oproti tomu vývoj událostí své doby nahlížel spíše negativně, zvláště v souvislosti s osobou Napoleona a francouzskou nadvládou v oblasti.

Frankfurtští uchazeči o univerzitní studium povinně absolvovali nejdříve dvouletou přípravu ve zřízeném „Lyceu Carolinu“. Mezi jeho první a nejlepší žáky patřil v l. 1812-13 Böhmer. Lyceum rozšiřovalo gymnaziální vzdělání v humanitních i exaktních předmětech a přednášeli tu také učitelé z gymnázia. Bude s vděkem vzpomínat na Grotefenda a F. Chr. Schlossera, i když proti celkovému luteránskému charakteru výuky měl výhrady.

Bezprostředně po ukončení lycea pokračoval Böhmer ve svých studiích na univerzitě v Heidelbergu. Na otcovo přání se zapsal na práva. Čilá korespondence s domovem vypovídá o Böhmerově názorové vyhraněnosti a přesahuje rámec pouhých osobních sdělení. Svoji nezávislou kritickou individualitu projevoval i v jednání s profesory. Mimo nezbytné hodiny práva si volil lekce klasických jazyků, neboť jejich znalost, jak si uvědomoval, je předpokladem k bádání na poli humanitních věd. Ovzduší heidelberského studentského života bylo dosud prosyceno dechem romantismu, který sem před několika málo lety (1806-08) přinesla generace vrcholného romantismu, jmenovitě Achim von Arnim a Clemens Brentano. Jejich díla často s historickou tématikou a laděná vlastenecky Böhmera přitahovala. O vlastním pobytu v Heidelbergu (1814-17) hovořil jako o „líbezném čase“.

Naopak klima kolem univerzity v Göttingenu, čili posledního zastavení na studiích, se zdálo poněkud strohé. Böhmer pomýšlel na budoucí zajištění, a proto chtěl dokončit práva, ale pokračoval i v obecném vzdělávání. Ku prospěchu se tu setkal s učitelem správních dějin Georgem Sartoriem, historikem, a především váženým politikem. Zaujalo ho Sartoriovo pojetí sociálních reforem bez nutnosti krvavého zvratu. Böhmera samotného bychom patrně mohli označit za umírněného liberála. Získával také rozhled ve filozofii, vstřebával myšlenky Fichteho a Hegela.

Další sféra, která se tehdy mladému Böhmerovi otevřela, bylo umění. Zvlášť silný dojem zanechaly výklady o italské renesanci (učitel Fiorillo), zdroji tolik inspirativním pro Böhmera a jeho generační druhy. Zmiňme ještě Böhmerovo jisté básnické nadání.

Při bilancování nad dosavadním životem cítil, že sice má široké znalosti a upřímný zájem o ledacos, ale ničeho obecněji přínosného že zatím nedokázal.

Dvaadvacetiletý promoval s neurčitými představami o svém uplatnění. Zcela bezpečně však pokládal práva za „duchapustá“ a založil by juristickou praxi jen v nouzi. A právě nyní byl nucen se ujmout řízení vlastního osudu, když v téže době umírá otec. Pečlivě nastřádané rodinné jmění, které mu později dovolilo stát se soukromým badatelem, dává aspoň nějakou jistotu. V domovském Frankfurtu Böhmer postrádá pevné kontakty. Nedostává se mu opory zkušenějšího přítele nebo nějaké vlídné autority. Zauvažuje dokonce o cestě do Ameriky. Jednoznačně se přiklání k poznávání výtvarného umění. Navštěvuje mj. vyhledávanou heidelberskou sbírku starých německých obrazů u bří. Boisserée.

Naděje rozjasnila výzva kolegy na hodinách kunsthistorie za göttingenských let, Struckmanna: Tendimus in Latium! Návrh na cestu po italských pamětihodnostech Böhmer uvítal. Vždyť v mládí i krajan Goethe kdysi podobnou podnikl. Jejich kroky vedly předně do Říma. V Římě navázal trvalé přátelství se zde působící skupinou německých umělců, výtvarníků nazarénů (J. D. Passavant, Barth, Cornelius, Amsler, Schnorr). V této společnosti uzrálo Böhmerovo rozhodnutí angažovat se pro kulturu. Idejemi se podílel na úmyslu vytvořit obrazovou Bibli. Zvažoval i další smělý záměr, sestavit soupis středověkých stavebních památek Německa, jakási „umělecká regesta“ po vzoru Pausániova průvodce po Řecku ze 2.století. Postřehy ze svého prvního italského putování (1818-19) zapsal do deníku. Itálie Böhmera okouzlila a později se do ní vypravil ještě třikrát.

Po návratu ve Frankfurtu rozvinul svoji kulturní činnost spoluprací na listě „Kunstblatt“ a aktivitami při městském muzeu a Staedelově kulturním institutu. Publikoval články, přednášel a vzápětí se pohyboval mezi intelektuální elitou města. Zásadního významu pro Böhmerovu příští profesní orientaci byl blízký kontakt s vynikajícími učenci, dějepiscem a radním města Frankfurtu Johannem Karlem Fichardem a se spisovatelem a politikem Johannem Friedrichem (Fritzem) Heinrichem Schlosserem. Kulturní instituce města sdružovaly tehdy řadu celebrit, i starostu Johanna Gerharda Christiana Thomase, taktéž přítele Böhmera. Tito starší přátelé představovali velký vzor. Fichard upřednostňoval místo filozofického výkladu dějin, jako toho času např. Schiller, výklad na základě rozboru písemných dokumentů, zvláště pak listin. (I Fichte přikládal listinám značnou váhu.) Fichard byl spoluzakladatelem Frankfurtského archivu pro starší německou literaturu a dějiny (r. 1811). Tento počin byl jedním z mnoha projevů dobového patriotismu jak lokálního, tak i široce národního, jenž se ve Frankfurtu jako středisku sjednocovacích snah uvnitř Německého spolku odvíjel samozřejmě v úzké vazbě na politické koncepce a jehož nositeli byli také často lidé politicky činní. Stále z pramene romantismu čerpal námi sledovaný proud vlastenectví, který se hlásil k dědictví minulosti, a to až k pospolitosti franských kmenů a středověké říši.

V těchto intencích založil v roce 1819 státník svob. pán Friedrich Karl vom Stein Společnost pro starší německé dějiny (Gesellschaft für ältere deutsche Geschichtskunde). K jejímu členstvu od počátku patřily známé osobnosti; z prvních můžeme zmínit filologa G. Fr. Grotefenda.

J. K. Fichard pro Společnost získal J. Fr. Böhmera a představil ho roku 1823 jejímu zakladateli. Tehdy měl Böhmer za sebou již čerstvou zkušenost s prací v archivu a též v městské bibliotéce.

Regesta Imperii - životní díloBadatelský okruh a sled jednotlivých edic

Uvedení do vom Steinovy Společnosti znamenalo klíčový okamžik v životě J. F. Böhmera. Členství v této organizaci bylo pro něho jistě čestnou, rozhodně však nikoli formální záležitostí, jakmile se práce na uskutečnění jejích cílů stala hlavní a trvalou náplní jeho života.

Základní součástí programu Společnosti, na jehož osnově se Böhmer již podílel, tvořil plán uspořádat vydání edic písemných pramenů k německým dějinám a napomoci tak jejich studiem národnímu sebeurčení. Projekt „Monumenta Germaniae Historica“ dostal pevnou strukturu v roce 1824. V kolektivu zakladatelů Monument znalecky určil výstavbu a ediční zásady celého díla hannoverský archivář Heinrich Pertz (1795-1876). Vedle oddílů Scriptores, Leges, Epistolae a Antiquitates měla vzniknout jako samostatná řada celku Monument Diplomata (v tomto výčtu bývají označována na třetím místě). Pro ni se počítalo s vydáváním listin, resp. výtahů z listin německých králů do 14. století. Prezident Společnosti a mecenáš Monument svobodný pán vom Stein soudil, že z listin, čili pramenů za předpokladu kritiky nesnadno zpochybnitelným a faktograficky přesným, se dozvídáme o „vnitřním“ životě německého národa spolehlivěji, lépe nežli z kronik, a tudíž byl přesvědčen o důležitosti části Diplomata. Steinův výrok se setkal s Böhmerovým porozuměním a odhodláním věnovat se badatelsky listinnému materiálu. Lze říci, že Böhmer jako vědecká síla nahradil stárnoucího a nemocného Ficharda a předeslat, že vedl v součinnosti s Pertzem Monumenta po řadu let.

Böhmer se takto odklonil od své dřívější ambice pustit se na dráhu obecných dějin a pokusit se pojmout, se silným zřetelem na kulturní rozměr, co nejúplnější spektrum dějů ve společnosti.

O něco dříve, než přistoupil k zpracování vlastních královských listin, osvojil si techniku regestace při sestavování „Frankfurtského listináře“ (Codex diplomaticus Moenofrancofurtanus) (od r. 1826, vyd. 1836). Roku 1826 se totiž stal rovněž městským archivářem. I když se mu nedostalo patřičného vzdělání k těmto úkolům, pokládal typ dřívějších regestací (pro říši Bünau, Georgisch) za nedostatečný a nepříliš užitečný ke svým účelům.

Rozvrh Regest Imperii Böhmer konzultoval s již zmíněným Thomasem. Řešila se otázka periodizace a teritoriálního vymezení německých a říšských dějin. Realizace prvního svazku Regest musela být za výchozích podmínek výsledkem několikaletého úsilí. Bylo nutno shromáždit velké množství pramenů, předně listin, a to i ze vzdálených míst. Pouze zlomek listin byl už knižně zachycen. Společnost pro starší německé dějiny sice zaměstnávala pověřence, kteří bádali v německých, italských a francouzských archivech, ale po léta nepřetržitě se Böhmer snažil vyhledávat a pořídit soupisy maxima potřebných listin osobně. Přijal s povděkem zpřístupnění některých fondů ve vídeňském Haus- Hof- und Staatsarchivu, archivech království Neapol, Hannover, Sardinie, Nizozemí, Francie, Sasko, vévodství Brunšvik a ve vatikánském archivu.

První díl Regest měl zahrnovat dobu vlády říšských králů a císařů v letech 911 až 1313. Podklady pro něj sbíral od roku 1827. Jeho první velká archivní cesta mířila r. 1831 do Paříže a Ženevy, ovšem co do přínosu konkrétních pramenů nebyla úspěšná. Téhož roku dosáhl povolení čerpat z berlínského archivu, kde nalezl pro údobí let 911-1024 již vydané listiny a řada listin dosud neotištěných pokračovala do roku 1250. Tento zisk pak byl pro čas do roku 1264 obohacen opisy z Říšského archivu v Mnichově. Böhmer excerptoval z více než pěti tisíc listin. S takovým množstvím žádný předchozí badatel ještě nepracoval. Böhmer se neobešel bez děl svých předchůdců, i když je podrobil kritice. Čerpal zejména ze soupisů těch diplomatických kodexů, které zachycovaly některé prameny, k nimž sám již neměl přístup. Použil zvláště práce Bünaua, jenž jako první těžil ze staršího Lünigova Hauptregisteru listin panovnických kanceláří a jenž byl autorem mj. spisu „Leben und Thaten Friedrichs I.“ (o císaři Fridrichu Barbarossovi) ze 20. let 18. stol. Upotřebeno bylo i Georgischovo rozsáhlé, ale žel dosti nepřehledné repertorium ze 40. let 18. stol. s názvem „Regesta chronologico-diplomatica in quibus recensentur omnis generis monumenta et documenta publica“. Samozřejmě podmínkou správného regestování byla kontrola pravosti listiny, u opisů vidimace, ověření, zda je opis doslova shodný s originálem. Opatrnosti bylo třeba i při zacházením s již otištěnými texty listin. Regestátor se snažil dopátrat pokud možno autografu anebo nejstaršího výskytu listiny v opise, případně přetisku, nebo první zmínky o ní. Důležité bylo též správně číst a lokalizovat místní jména, přeložit právní termíny, atd.

Konečně v roce 1831 vyšlo ve Frankfurtu tiskem toto zakladatelské dílo - „Regesta chronologico-diplomatica regum atque imperatorum Romanorum inde a Conrado I. usque ad Heinricum VII“. Jak patrno, název odkazuje na Georgischovo dílo. V předmluvě psal Böhmer o dosavadním vývoji svého odvětví diplomatiky, připojil dále seznam použitých pramenů a tabulku posloupnosti římských králů a císařů v dané periodě. Každá položka z celkem 5420 regest je označena pořadovým číslem. Jednotlivý regest se skládá z heslovitého shrnutí skutečností v listině obsažených a jednotlivý záznam bývá doprovázen údajem o místě a čase pořízení listiny, jejím vydavateli a příjemci. Ve zkratce je udán i archiv, v němž byla listina nalezena, event. kniha, v níž byla otištěna, či jiný zdroj. Naprostou většinou se tu vyskytuje typ regesta záhlavního.

Vžitá představa o mnohých panovnících ve světle přehledu jejich činů ztratila příměs mýtů a zkazek. Práci se dostalo uznání nejen od kolegů a pana vom Stein, ale i širší obce historiků. Kupř.Jakob Grimm hovořil o nepostradatelnosti díla, jež ukázalo sílu národa ve staletích, kdy se jevila největší, atp.

S Pertzem se Böhmer vzápětí smluvil, že napíše regesta k chystanému Pertzovu vydání listin Karlovců. Roku 1833 vychází ve Frankfurtu n. M. „Regesta chronologico-diplomatica Karolorum. Die Urkunden sämtl. Karolinger in kurzen Auszügen…“. Obsahovala i výtahy z listin králů italských do roku 961 a burgundských do r. 1032.

Böhmer ovládl umění úsporně vystihnout podstatu listiny. Navzdory velkému množství materiálu nepodléhal při tom mechanickému přístupu k látce, odvolávaje se na píli benediktinů Kongregace sv. Maura. Neustále pokračoval v hledání správné metody. Rostoucí měrou doplňoval jednotlivé celky pouhých výtahů z listin podrobným úvodem, vykládajícím hlavní události vlády jednotlivých panovníků. Svůj badatelský záběr rozšiřuje mimo císařské listiny také na akta, zákoníky a papežské listiny.

Svobodný a vcelku nezatěžován jinými společenskými závazky (v polovině 30. let odmítl profesuru na universitě v Tübingen a roku 1836 se vzdal i zaměstnání v archivu) již neměl pochyb o svém životním povolání. Ruku v ruce se svým odborným zdokonalováním se angažoval naplno v řízení Společnosti a spolu s Pertzem v organizaci Monument. Do třicátých let se datuje Pertzova a Böhmerova nejtěsnější součinnost.

Po vom Steinově úmrtí roku 1831 převzal sekretariát Společnosti pro starší německé dějiny de facto Böhmer, třebaže formálně se stal členem její řídící kanceláře teprve o čtyři roky později. Když se po odchodu svého zakladatele a mecenáše dostala Společnost do finančních nesnází, poskytl dokonce vlastní prostředky. Vlivný člen J. F. H. Schlosser pak vymohl subvenci na říšském sněmu. V ústředním řízení Společnosti se Pertz a Böhmer postupně prosazovali, až v něm r. 1835 nahradili i pana von Naglera, v jehož osobě odešel z vedení poslední diplomat. Zvýraznil se vědecký charakter Společnosti. Ačkoliv oficiálně nebyl mezi lety 1835-63 prezidentem Společnosti nikdo - na znamení kolegiality a rovného partnerství obou vůdčích osobností -, ve skutečnosti byl rozhodující osobou podniku ráznější Pertz, zvláště v záležitostech hospodaření. Pertze zaměstnával archiv v Hannoveru a měl v tomto městě domov. Navíc tamní Hahnovo vydavatelství nabízelo lepší podmínky odbytu produkce Monument nežli frankfurtský vydavatel. Po čase se Hannover stal paralelním centrem k frankfurtskému a posléze se sem podstatněji soustředilo vědecké řízení, takže Frankfurt zůstal jen titulárním sídlem Společnosti.

Dlouholetý projekt Regest Imperii provázel též ideologický aspekt, daný názorovou nejednotností dobové německé historické obce, a promítalo se sem nutně i politické pozadí. Böhmer se zasazoval o podporu z vyšších míst. Při příležitosti sjezdu německých knížat v Teplicích roku 1834 dosáhl uznání a příslibu podpory od samotného kancléře Metternicha.

Böhmer totiž velmi stál o zapojení rakouské vědy do tvorby Monument. Využil příznivějších poměrů, aby utvrdil spolupráci s rakouským historikem Josefem Chmelem. S Chmelem udržoval kontakty už několik let (od r. 1828), neboť Chmel nalezl ve vídeňském státním archivu svazky register Fridricha III. a nabídl je po zpracování Společnosti ke zveřejnění. Böhmerovi předložil rukopis k posudku a korektuře r. 1832. Dodal i regesta z vlády Ruprechta Falckého. Oboje vydali ve Frankfurtu roku 1834. Členstvo Společnosti se tak mohlo rozrůst o vědce z rakouských oblastí.

Böhmer vůbec směřoval svoji aktivitu k pozdvihnutí úrovně bádání v oboru v jižních částech Německa, zejména v Bavorsku. Jih jednak zaostával za výsledky severoněmeckých dějepisců např. Rankeho okruhu, ale neméně přitahoval pozornost katolicky orientovaného Böhmera právě z konfesijních důvodů. Německá historiografie se totiž t.č. poměrně příkře rozcházela ve svých náhledech buď z pozic protestantismu, či katolictví. Prvé měly stoupence zvětšiny na severu. Böhmer zamýšlel vytvořit jistou protiváhu především Rankeho centru, jemuž nehledě na ideový rozpor u některých (Waitz) vytýkal formalismus v zacházení s prameny. Z řady pracovních kontaktů na tomto poli nyní zmiňme aspoň jméno Švýcara Eutychia Koppa, který mj. zkoumal legendu Viléma Tella.

Měl-li Böhmer autoritu na jihu Německa, potom působil Pertz v zájmu Monument a ve shodě se svým vyznáním spíše na severu. Ovšem v tomto „dualismu“ se do budoucna skrývalo nebezpečí nesrovnalosti mezi oběma.

Při archivní cestě jižním Německem r. 1836 Böhmerovi ke vší badatelské píli přálo štěstí. Objevil v mnichovském archivu originál říšského registra kanceláře Ludvíka Bavora. Registrum, v našem případě tedy autentická evidence obsahu písemností vycházejících z kanceláře říšského panovníka znamenalo velmi cenný, neboť souborný pramen. Tento soubor doplnil dalšími dobovými prameny. V roce 1839 výsledkem vyšla „Regesta Imperii inde ab anno 1314 usque ad annum 1347“, tzn. z listin Ludvíka Bavora, Fridricha Sličného a v říšských záležitostech také Jana Lucemburského. Připojeny byly regesty papežských bul spolu se studií, jíž reagoval na čerstvé Rankeho dílo o římských papežích, církvi a státu.Touto publikací Böhmer překonal meze, v nichž se zatím pohyboval. Navíc poukázal na potřebu uceleného vypracování papežských regest z vatikánského archivu a zamýšlel tuto práci svěřit nejlépe nějakému rakouskému klášteru.

Čtyřicátá léta byla neméně plodná dalšími díly Regest. Na kvalitě edice se přímo neodrazily ty okolnosti, že v redakci Monument vznikl určitý rozpor, potom co roku 1842 odešel Pertz do Berlína a s ním se do pruské metropole přesunulo těžiště Monument. Sblížil se s Rankeho školou a jeho aktivity se prolnuly s jejím okruhem. (Nastávajícími spolupracovníky Giesebrecht, Jaffé, Köpke, Pertz ml., Waitz, Wattenbach.) Hrdý Frankfurťan vůči Prusku, jak tvrdil nepříteli německého sjednocení, choval odpor. Přesto kolegiální vztahy Böhmera s Pertzem trvaly nadále. (Vývoj Monument ve sledovaném období zachytil ze všech úhlů Harry Bresslau v kapitole „Die Monumenta unter Pertz und Böhmer“ monografie „Geschichte der MGH, Hannover 1921“.)

Böhmer se obrátil s regestacemi nazpět, aby doplnil a upravil svoji prvotinu z roku 1831 přípravou nových svazků pro léta 1198-1313. Postupoval odzadu. Roku 1844 mohla vyjít ve Stuttgartu „Regesta Imperii inde ab anno MCCXLVI usque ad annum MCCCXIII. Die Regesten des Kaiserreichs unter Heinrich Raspe, Wilhelm, Richard, Rudolf, Adolf, Albrecht und Heinrich VII. 1246-1313“. S dodatky r. 1848 a 1857. V návaznosti byla vydána roku 1849 tamtéž „Regesta Imperii ab anno MCXCVIII usque ad annum MCCLIV. Die Regesten des Kaisertums unter Philipp, Otto IV., Friedrich II., Heinrich (VII.) und Conrad IV. 1198-1254“. Krom toho vydal v l. 1841 a 1846 ještě dva sešity dodatků k regestům 1314-1346. Výtahy z listin tvořivě obohacoval o fakta z hodnověrných historiografických pramenů tou měrou, že postoupil od regestu záhlavního k náhradnímu. V těchto dílech autor dostoupil vrcholné úrovně svých možností.

Vzhledem k tomu, že shledal stav zpracování německých středověkých kronik, jež mu byly při regestaci důležitým podpůrným pramenem, zanedbaný, neboť se na ně v Monumentech zatím soustavně nedostalo, sestavil třísvazkový výbor z převážně kronikářských pramenů 12. a 13. století - „Fontes Rerum Germanicarum“.

Böhmer nebyl svolen - s rozhodností od roku 1847 - s Pertzovou koncepcí Regest Imperii pod hlavičkou Monument zaštítěných říšským sněmem. Regesta se měnila v Böhmerův soukromý podnik na vlastní náklady. Pertz toto respektoval. Zatímco došlo k vyčlenění Regest z rámce Monument, edice Fontes byla zcela nezávislá od počátku.

Zásadní význam pro zdárné pokračování edice Regest Imperii, jak se v delší časové perspektivě ukáže, znamenalo seznámení s Rakušanem Juliem Fickerem (1826-1902). Došlo k němu ve Frankfurtu na jaře 1847, kdy bibliotekář Böhmer umožnil Fickerovi široce používat knihovnu, vzbudil jeho zájem o diplomatické prameny zvláště italské a byl mu pak nápomocen i při disertaci a habilitaci.

Z dalších důležitých profesních styků uveďme kontakt s Karlem Friedrichem Stumpfem. Obrátil se na Böhmera v polovině 50. let s konzultací svého plánu na sepsání dějin kanceláře říšských panovníků. Z jejich vzájemné součinnosti vznikl nový soupis listin pro léta 919 až 1197.

Širšími vrstvami veřejnosti nebylo zcela doceněno přínosu toho, kdo poskytl proslulým historikům podklady pro jejich syntézy. Nicméně Böhmerovu dílu se dostalo uznání od vědců. V dřívějších letech byl jmenován členem Akademie věd v Mnichově (rok 1843) a, což pro nás může být zajímavé, téhož roku také členem Královské české společnosti nauk v Praze - je známo, že si vyměňoval poznatky s Palackým. Stal se taktéž korespondujícím členem vídeňské akademie věd a na sklonku života i členem akademie berlínské. Nedá se ale říci, že by byl doslova zahrnut poctami, nakolik by snad odpovídalo jeho zásluhám. Neočekávaným, však tím radostněji přijatým oceněním a určitým zadostiučiněním mu bylo udělení ceny göttingenské Wedekindovy nadace roku 1856, a to za císařská regesta 1198-1254. (Byl poctěn cenou samou o sobě, peněžní obnos předal Eutychiu Koppovi na uhrazení nákladů pro vydání jeho říšských dějin.) Po tomto vyznamenání cítil povinnost nepolevit v práci na Regestech do konce svých dnů.

Böhmer do svého pozdního věku neúnavně pátral po potřebných pramenech. Každoroční cestování usnadnil technický pokrok, železnice. Jeho itinerář v 50. letech čítal mj. italskou cestu - Florencie a Neapol, cestu do Alsaska, opakované pobyty v Rakousku, Bavorsku, Tyrolích, Švýcarsku, na jihu Německa, v Porýní, cestu do Saska, ale i zastavení ve Wolfenbüttelu a Berlíně. Navštívil veškeré dostupné depoty. Snažil se o co nejmenší zdržení práce z obavy před ztrátou či poškozením příslušných archiválií.

Svoji poslední rozsáhlou práci k dějinám středověké říše uveřejnil ve Stuttgartu roku 1854 pod názvem „Wittelsbachische Regesten von der Erwerbung des Herzogtums Baiern 1180 bis zu dessen Wiedervereinigung 1340“.

Poslední svazek k řadě Regest Imperii, který se samotnému zakladateli podařilo dovést k tisku, byla „Acta Conradi I. regis. Die Urkunden König Konrads I. 911-918“, a to roku 1859. Konrádova akta se stala torzem zamýšlené série regest k době saské dynastie. Tento úkol plánoval svěřit Karlu Fr. Stumpf-Brentanovi.

Do autorovy kompetence přirozeně patřilo spoluurčovat i vnější kvality vydání. Böhmerovi nepřipadal obvyklý foliový formát Monument velikostně nejvhodnější. Objemné folianty byly také příliš drahé pro běžné zájemce a na závadu širšímu čtenářstvu byly i úvody a poznámky v latině. A proto Böhmer u sešitu Acta Conradi vyzkoušel praktičtější rozměry. Příruční formát se osvědčil už u Fontes. Nynější změna se však neukázala postačující, a tak i otázka vnější podoby edice zůstala otevřena.

Johann Friedrich Böhmer zemřel 22. 10. 1863 v rodném Frankfurtu, potom co se už od poloviny 40. let potýkal se zdravotními těžkostmi. Poslední slova jeho rtů zněla „Německo, národ a vlast“.

Již nestačil dokončit několik připravovaných prací: regesta panování Karla IV., regesta mohučského arcibiskupství, doplněk wittelsbašských regest. Konečně se chystal k provedení oprav a dodatků regest 911-1198.

Velmi mu leželo na srdci zajištění budoucnosti letitého projektu, předně zdárného pokračování nedokončených svazků Regest. Již v roce 1858 označil za svého nástupce na práci Regest a Fontes Julia Fickera, t. č. dvaatřicetiletého. Plynulý přechod celého podniku podpořil i testamentárně. Dávno zrušil svoji původní závěť z třicátých let, podle které se měla stát dědicem jeho písemností Společnost pro starší německý dějepis a podle níž by Regesta Imperii napotom vycházela jako řádný oddíl v Diplomatech pod Monumenty. Po několikáté změně poslední vůle přinesl jasno testament z prosince 1860. Dědici svého literárního odkazu jmenoval historiky profesory Janssena, Arnolda a Fickera. Pro další zpracování vlastních spisů a korespondence za použití nashromážděné sbírky pramenů připsal částku 20 tisíc zlatých.

J. Fr. Böhmer, i když sám nikdy nezasedl za profesorskou katedru, čehož v pozdějších letech poněkud litoval, a nezaložil v pravém slova smyslu vlastní školu, nalezl tedy pokračovatele v Juliu Fickerovi. Nicméně s impulsy vzešlými z jeho vědecké práce se vyrovnávala generace současných i celé generace příštích diplomatiků a dějepisců.

Kontinuita edice Regesta ImperiiZakladatelův odkaz diplomatice a historické vědě

Po Böhmerově smrti vyvstaly otázky, jak a v jakém pořadí přistoupit ke zpracování pozůstalých písemností. Mezi trojicí správců odkazu se řešilo, zda přímo nezaložit pod Böhmerovým jménem Katolickou nadaci pro německé dějiny. Plnění Böhmerovy poslední vůle se okamžitě ujal Janssen. Ten navrhoval zřízení oné nadace. Uspořádal Böhmerovu osobní korespondenci a drobnější spisy a stal se jeho prvním životopiscem (J. F. Böhmers Leben und Anschauungen, 1869).

Ve shodě s testamentem a na základě ujednání s Janssenem a Arnoldem převzal vedení Regest Imperii Ficker. Po dohodě s Pertzem - neboť dosud přetrvala jistá vazba Regest na kruh Monument a Společnosti pro starší německý dějepis - se uvolnilo spojení Regest s Monumenty Germaniae Historica úplně. Nadto se zahájením Pertzovy regestace došlo k přemístění celého podniku do Rakouska, výlučně mezi učence vídeňské a innsbrucké školy. V tomto prostředí se Regesta Imperii záhy dostala do pokročilejší fáze. Pokračovalo se kompletací nedokončených děl, ale i Böhmerovy hotové svazky si žádaly úpravy, doplnění a zpřehlednění na konečnou verzi. Posléze vznikala v chronologické linii díla zcela nová.

Z Fickerova podnětu připravil Alfons Huber z Böhmerovy pozůstalosti 8. sv. Regest Imperii věnovaný vládě Karla IV. i jako českého krále (Innsbruck 1877). Jednalo se o značně pokročilý stupeň zpracování (zde precizní rejstřík: index míst pobytu panovníka, příjemce a předmětu listiny, přehled dle zemí, soupis svědků a úředníků). Huber vydal i čtvrtý díl Fontes. Pro úplnější výčet zmiňme ještě Fickerova Acta imperii selecta (1870), Redlichova Regesta Imperii VI. 1273-1291, Fickerova a Winkelmannova Regesta Imperii V. 1198-1272, Ottenthalova regesta pro saskou dynastii 919-1024, Mühlbacherova regesta Karlovců 751-918. Pohybovali bychom se již na sklonku 19. století a ve století 20., kdy celistvá edice nabyla celoevropského významu.

Ačkoli z pohledu pokročilejších stádií zpracování panovnických listin se nutně jeví Böhmerova Regesta Imperii primitivní, už proto, že byla první v pořadí - připomeňme samotnou absenci rejstříků u začátečních dílů -, pro studium německých dějin měla význam epochální.

Böhmer nebyl prvním ani pro prostředí měst ani Římské říše, kdo se začal zabývat zpracováváním regest. Nebyl ani autorem osnovy regestu, avšak zavedl vědecké pořádací zásady regest. Vahou svého příkladu změnil jím tolikrát kritizované nedostatečné využívání listinných pramenů.

Po jeho vzoru se spustila vlna bohatých regestací pro celky hierarchicky nižších útvarů, kdysi součástí svazku univerzalistické říše, a sice různých knížecích dvorů, měst a biskupství, a mimo ně zvláště potom regest papežských.

Böhmerova zásluha nespočívá jistě jen ve vydání regest samých, ale neméně v etablování tohoto odvětví diplomatiky podáním teorie a stanovením principů oboru. Ku prospěchu věci se ukázal fakt, že byl samoukem, neboť díky své nezávislosti odboural dřívější povrchní přístup ke kritice listin a nepostačující koncepci regest.

Seznam použité literatury

Bresslau Harry: Geschichte der Monumenta Germaniae Historica im Auftrage ihrer Zentral-

direktion. Hahnische Buchhandlung, Hannover 1921 (Unverändert. Nachdruck 1976).

Bresslau Harry: Handbuch der Urkundenlehre für Deutschland und Italien. 1. Bd., 2. Auflage, Veit & Comp., Leipzig 1912.

Jung Julius: Julius Ficker, Ein Beitrag zur deutschen Gelehrtengeschichte. Innsbruck 1907.

Kleinstück Erwin: Johann Friedrich Böhmer. Verlag Waldemar Kramer, Frankfurt a / M. 1959.

Ranke Leopold von: Johann Friedrich Böhmer. Vortrag, geh am 30. IX. 1868 in der Historischen Komission der Bayerischen Akademie der Wissenschaften. In: Historische Zeitschrift 20, 1868, S. 393-404.

Rosemund Richard: Die Fortschritte der Diplomatik seit Mabillon vornehmlich in Deutschland - Österreich. Redaktion der HZ, 4. Bd., Verlag R. Oldenbourg, München und Leipzig 1897.

Santifaller Leo: Oswald Redlich. Ein Nachruf, zugleich ein Beitrag zur Geschichte der Geschichtswissenschaft. In: Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung. 56, 1948, S. 56-58.

Ze slovníků a encyklopedií zvláště

Opitz Gotfried: Böhmer. In: Neue Deutsche Biografie, Bd. 2. Duncker & Humblot, Berlin 1955. S. 393-394.

Wattenbach Wilhelm: Johann Friedrich Böhmer. In: Allgemeine Deutsche Biographie, Bd.

Duncker & Humblot, Berlin 1876. S. 76-78.

Náhled do edice

Böhmer J. F.:Regesta chronologico-diplomatica regum atque imperatorum romanorum inde a Conrado I. usque ad Heinricum VII. Die Urkunden der römischen Könige und Kaiser in kurzen Auszügen mit Nachweisung der Bücher wo solche abgedruckt sind. Frankfurt a/M. bei Franz Varrentrapp 1831.

Die Regesten des Kaiserreichs unter Kaiser Karl IV. 1346 1378. Hrsg. u. ergänzt von Alfons Huber. Innsbruck 1877.

Regesta imperii V. Neu hrsg. u. ergänzt von Julius Ficker und Eduard Winkelmann. 1-3. Innsbruck 1881-1901.

Böhmer J. F.: Hermannes Altahensis u. a. Geschichtsquelle Deutschlands in 13-Jh.

johann_friedrich_boehmer_a_regesta_imperii.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:25 autor: jindrichmarek