Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


jaroslav_prokes

Osobnost dr. Jaroslava Prokeše

Mlada Štěpánová

Dr. Jaroslav Prokeš není znám jen jako historik a univerzitní učitel, ale především jako archivář. Po svém jmenování ředitelem Archivu ministerstva vnitra, se snažil o vznik Státního ústředního archivu, který sice vznikl až 7. května roku 1954. Podílel se též na návrhu archivního zákonu, kde bylo stanoveno, že Státní archiv by byl hlavním bodem organizace archivnictví v Československé republice.

Dr. Jaroslav Prokeš se narodil 11. ledna 1895 v Kněžicích /dnes okres Nymburk/, kde byl jeho otec František Prokeš učitelem. V letech 1905-1913 absolvoval reálné vyšší gymnázium v Novém Bydžově, kam se přestěhovala jeho ovdovělá matka. Na filosofické fakultě Univerzity Karlovy studoval od školního roku 1913/14 a věnoval se především české historii, pomocným vědám historickým, českému jazyku a literatuře, filosofii a později i zeměpisu. Po deset semestrů navštěvoval seminář prof. Václava Novotného (1914/15 - 1918/19) a v letech 1914-17 i šest semestrů semináře prof. Pekaře.

V semináři vypracoval práci „Příspěvky k husitské eschatologii“, která obdržela nejen státní seminární odměnu, ale byla uznána i za disertační práci. Při jejím zpracování využil velké množství dosud neznámého materiálu z rukopisů 14. a. 15. století a zároveň tak prohloubil své paleografické znalosti, které získal u profesora Gustava Fridricha)

V letním semestru studijního roku 1916/17 dosáhl absolutoria a v dubnu roku 1917 složil učitelskou službu pro nejnižší stupeň středních škol pro obor dějepis-zeměpis.

Jeho první příležitostí uplatnit své znalosti se stalo místo suplujícího profesora na reálném gymnasiu v Berouně. V té době se připravoval na doktorát filozofie, jehož dosáhl 26. ledna 1918, v prosinci pak získal aprobaci pro vyšší střední školy.

O tom, že se účastnil i společenského života ve městě, svědčí i to, že se podílel i na založení berounského časopisu Nové Proudy, v němž pak uveřejňoval drobné politicko- historické články. Pravděpodobně kvůli absenci materiálů o husitství nebyl v Berouně příliš šťastný - dojížděl do Prahy na schůzky historického klubu a snažil se o přeložení, kterého dosáhl v září 1918, kdy začal učit na reálce ve Vršovicích.

28. říjen roku 1918 měl velký význam pro další život Jaroslava Prokeše. V důsledku převratu přešla správa dosud jediného státního archivu - místodržitelského, do českého prostředí a tento byl změněn v Archiv ministerstva vnitra, kde se uprázdnila dvě místa, a o jedno pořádal prezidium ministerstva dr. Prokeš, pravděpodobně na radu profesora Novotného, který sám v tomto archivu působil jako koncipista v letech 1896-1906 a měl dobré vztahy s stávajícím ředitelem dr. Klicmanem.

Své nové povolání nastoupil v období sporu o Národní archiv a o budoucí organizaci českého archivnictví. Dr. Klicman se rozhodl tento archiv přičlenit organizačně k ministerstvu vnitra. Prokeš však zůstal mimo spor. Přestože se dr. Klicman snažil přesvědčit dr. Prokeše i dr. Dostála ke vstupu do nově založené Státní archivní školy (1919), archiváře nepřesvědčil. Oba tak vlastně neměli předepsanou archivní kvalifikaci.

Nástup do Archivu ministerstva vnitra pro něj pravděpodobně znamenal i finanční zabezpečení, vezmeme-li v úvahu jeho sňatek 15. července roku 1919 s Annou Vopěnkovou, dcerou novobydžovského pekaře.

Jako první úkol dostal pravděpodobně katalogizovat spisy starého českého místodržitelství z doby před r. 1748, přičemž byla zachována původní registratura.

Jeho další činnost ovlivnilo Ministerstvo vnitra, které archivu uložilo spolupráci na vytvoření místopisného názvosloví. Prokeš tedy zanechal práce na nemanipulovaných spisech a věnoval se novému úkolu. V souvislosti s návštěvou ministra vnitra, který se snažil akci urychlit, byl Prokeš odvolán i z Vídně, kde pracoval na archivní rozluce.

Právě archivní a spisová rozluka ve vídeňských archivech a registraturách (prováděné dle Pražské úmluvy z 18. května 1920 mezi Československou republikou a Rakouskem) byla druhým úkolem, kterým byl pověřen Archiv ministerstva vnitra. Ten však pro její provádění neustanovil stálého delegáta či expedici, ale do Vídně vysílal v nepravidelných intervalech jednoho či skupinu archivářů, což práci prodlužovalo. Od podzimu roku 1921 převzalo uskutečnění úmluvy nově vzniklé Oddělení pro spisovou rozluku při vyslanectví ve Vídni.

Dr. Prokeš se zúčastnil již první expedice vyslané v listopadu 1920, kdy jeho hlavním úkolem byla rozluka fondu Česká dvorská kancelář, který byl tehdy rozptýlen a z něhož po neodborných skartacích provedených v 18. a 19. století zůstala asi jen jedna šestina.

Na tomto úkolu pracoval až do konce roku 1925, kdy se podílel i na rozluce dvorské komory, provedl rozluku Válečného dohledacího úřadu, pracoval v Domácím, dvorském a státním archivu. Po předčasné smrti zemského archiváře dr. Rudolfa Kosse převzal po něm rozluku fondu „Böhmen, Mähren, Schlesien“, kterou dokončil v roce 1930.

Třetí mimořádnou událostí byla tzv. silniční akce, kdy ministerstvo veřejných prací požádalo ministerstvo vnitra o zjištění v archivních pramenech, kdo u nás nesl v předbřeznové době náklad na stavbu silnic (rakouská strana požadovala na našem státě náhradu za státní silnice). Na čas tedy zastavil dr. Klicman veškeré ostatní práce a archiváři byli vysláni do sídel bývalých krajských úřadů, aby tam v registraturách pátrali po dokladech o stavbě silnic. Dr. Prokeš se tak dostal do Čáslavi, Jičína, Nového Bydžova a Hradce Králové. Archiv dokázal, že náklad na silnice nenesl stát, ale vrchnosti a poddaní a rakouský nárok byl odmítnut. Při této události archiv provedl zároveň prohlídku registratur krajských úřadů (pokud se nacházely ještě na původním místě - některé totiž umístěny v místodržitelském archivu, díky činnosti K. Köpla) , byly pořízeny soupisy a řádně uloženy.

Krajské registratury se totiž dle původního plánu dr. Klicmana na archivní organizaci měly stát základem krajských či župních archivů. Tento plán ale později zavrhl a registratury se začaly na počátku 30. let svážet do Prahy.

I přes svou pracovní činnost se dr. Prokeš věnoval soukromému bádání - zveřejnil například Kvodlibet Šimona z Tišnova roku 1416 (Časopis Matice moravské, 45, 1921), přehled sociálních poměrů a snah v době husitské (Žižkova doba, sborník k 500. výročí Žižkovy smrti, Praha 1924) a další stati. Roku 1927 pak uveřejnil svou hlavní práci z dějin husitského hnutí M. Prokop z Plzně. Příspěvek k vývoji konservativní strany husitské. Praha 1927. Podnikl též studijní cestu po Lipsku, bádal ve vatikánské knihovně.

Zvláště ve dvacátých letech vydal velké množství knih a statí o českých dějinách, archivního tématu se však týkala pouze stať K archivní pohromě vídeňské (Časopis Matice Moravské 52, 1928). V dalším období svého bádání se pak spíše zaměřil na novější české dějiny, a to jak politické, správní, hospodářské tak i sociální.

Účastnil se učitelských kursů a v letech 1924-1930 přednášel české dějiny na Vyšším ukrajinském pedagogickém ústavu. Výnosem ministra školství a národní osvěty z 13. dubna 1928 bylo potvrzeno usnesení profesorského sboru, aby byl připuštěn za soukromého docenta československých dějin (habilitační prácí se stal spis o M. Prokopovi). Rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 21. srpna 1935 byl na návrh profesorského sboru jmenován bezplatným mimořádným profesorem českých dějin. Byl zvolen i mimořádným členem Komise pro vydávání pramenů českého náboženského hnutí ve 14. a 15. století při ČAVU, jednatelem Společnosti archivní školy apod.

V roce 1932 převzal po profesoru Novotném přednášku „Prameny k českým dějinám“ na Státní archivní škole a na této škole od roku 1941 přednášel i o archivnictví. V roce 1942 pak byl jmenován po úmrtí dr. Bedřicha Jenšovského, který zemřel v koncentračním táboře, jejím ředitelem a zůstal jím až do konce války.

Mezitím také stoupala jeho služební dráha v archivu, kdy se od třicátých let stále více uplatňoval při řízení archivu vedle dr. Klicmana, a když tento po předchozích potížích nastoupil v polovině dubna 1934 dovolenou, a poté na vlastní žádost přeložen do výslužby, byl výnosem prezidia ministerstva vnitra z 28. června 1934 ředitelem Archivu ministerstva vnitra jmenován dr. Jaroslav Prokeš.

Za Klicmanova vedení prodělal archiv velký vzestup, ale stále ještě zůstávaly nedostatky ve vnitřních archivních pracích. Již za doby zastupování ředitele zavedl Jaroslav Prokeš tzv. správcovství archivních fondů, za které učinil odpovědné jednotlivé archiváře. Tento systém se rozšířil i do celého našeho archivnictví. Odbornou agendu pak rozdělil na referáty, jež přidělil jednotlivým pracovníkům. Prosadil též používání archivních krabic.

Ve svém memorandu z 28. srpna 1934 pak Prokeš upozornil na hlavní závady a nedostatky situace a předložil program práce archivu pro další léta. Za hlavní chybu považoval to, že archivu chybí základní evidence o obsahu, tj. soupis či popis fondů. Již v době zastupování vykonal přípravy k vypracování soupisu fondů - základního inventáře, na který měla navazovat inventarizace jednotlivých fondů a konečně podrobné zpracování - inventarizace. Tehdejší budovu archivu - Pálffyho palác označil jako nevhodnou pro archiválie (vlhkost, nebezpečí požáru), a bylo zde i málo místa pro přijímání přírůstků a depoty byly již obsazeny, stejně jako v kryptě sv. Mikuláše.

Prokeš navrhl ministerstvu vnitra jako nejvhodnější i nejvýhodnější řešení stavbu nové archivní budovy. Archiv ministerstva vnitra se jako instituce přejímající spisový materiál státní politické, justiční i finanční správy, jakož i jiných úřadů, měl stát centrem českého archivnictví. Prokeš si představoval, že do nové budovy by byl soustředěn archivní materiál z celých Čech, kdy o zřizování dalších státních archivů neuvažoval. Prakticky by však nebylo možné soustředit tak velké množství archivního materiálu do Prahy.

Archiv měl pak pouze osmnáct zaměstnanců, z toho deset archivářů s univerzitním vzděláním, což nebyl postačující počet, vzhledem k vytyčeným úkolům.

Jako hlavní snahu vytyčil systematizaci, kdy 1935 přidělil jednotlivým správcům fondy ke zpracování a současně vydal závazné směrnice pro inventarizaci a katalogizaci jednotlivých druhů archivního materiálu, stanovil stereotypní značky pro názvy jednotlivých fondů a zavedl jejich obligatorní užívání. Značky se pak postupně šířili po českých archivech.

Jako první výsledek inventarizace byl vydán předběžný výsledek soupisu Přehled fondů archivu ministerstva vnitra, vypracovaný za redakce dr. Roubíka. (Sborník Archivu ministerstva vnitra, 10, 1937). Do dalšího vývoje a obšírnějšího vydání soupisu zasáhly politické události. V září 1938 byly evakuovány nejcennější fondy a archiválie do připraveného krytu na Moravě, čímž byly práce přerušeny, a tento přehled zůstal až do vydání Průvodce po Ústředním archivu ministerstva vnitra (1952) hlavní informací o archivu.

Prokešův badatelský zájem se soustředil dějiny archivu, kdy vydává studii Archiv ministerstva vnitra v Praze v letech 1918-1934 (Sborník Archivu ministerstva vnitra, 8, 1935, s. 7- 65), kde zmínil však i dějiny od nejstarší doby.

O místodržitelském archivu za doby ředitele K. Köpla (v letech 1884-1918) informoval ve studii Archiv ministerstva vnitra a vědecké bádání (SAMV 9, 1936, 7-53), kdy nezmiňuje jen soukromé badatele, ale i Zemský archiv český. Období Köpla a Stolby je zde však hodnoceno příliš negativně.

Pokračováním studie Archiv ministerstva vnitra a vědecké bádání II: (SAMV 10, 1937, s. 9- 83), věnovaná období 1919-35, kde se šířeji zmiňuje o využívání archivu vůbec.

Zprávu o Archivu ministerstva vnitra v letech 1935-1937 uveřejnil v 11. svazku SAMV, 1938, s. 7-34), a v témž díle i studii Jan Hulakovský, archivář pražského guberniálního archivu (s. 35-62).

Připravoval také rozsáhlé dějiny archivu, ale pro nepříznivé okolnosti je nestačil napsat.

Doba však nebyla příznivá ani stavbě nové archivní budovy. Za nejhlubší hospodářské krize byl však dostavěn Archiv země České, takže Prokeš své snahy nezastavil, a pro to, aby zakoupení pozemku a vypracování projektu bylo začleněno do rozpočtu, získal podporu ze strany České akademie věd a umění, Královské české společnosti nauk jakož i předních českých historiků. V létě 1936 se ministerstvo rozhodlo žádosti vyhovět a byl vyhledat vhodný pozemek v Bubenči a zakoupen za 4, 5 milionu Kč. Archiv pak vypracoval „Zásady stavebního programu pro stavbu nové budovy archivu“.

Události roku 1938 zpomalily vývoj, takže náčrty budov byly předloženy archivu až roku 1939, kdy z nich byl vybrán návrh architekta Ferdinanda Fencla jako nejlépe vyhovující zásadám archivní stavby. Další zdržení nastalo kvůli ministerstvu obchodu, které odmítlo povolit příděl železa a oceli. Plánovací komise pro hlavní město Prahu pak nechtěla připustit stavbu archivní budovy ve vilové oblasti a nabízela místo toho místa, pro archiv nepřijatelná - v únoru 1941 pak definitivně zamítla místo v Bubenči, a nabídla místo na pankrácké pláni, což zas odmítl archiv.

V roce 1942 byl navíc dr. Prokeš odvolán z funkce ředitele, takže již neměl pravomoc, aby se snažil o provedení stavby. Po osvobození v květnu 1945 byl Prokeš sesazen podruhé.

Současně se snahou o vznik nové budovy usiloval o vypracování osnovy archivního zákona, kdy od roku 1923 stále nebyla vyřešena otázka českého archivnictví.

Podle Prokešova názoru měl archivní zákon především zabezpečit ochranu písemných památek, ať již v archivu či mimo, kdežto otázku organizace kladl až na druhé místo - narozdíl od Václava Vojtíška, který tuto považoval za prioritní. Své představy vyložil v přednášce na l. sjezdu česlovenských historiků 3. května 1937. /o něm v Časopise Archivní školy, 13-14, 1938, s. 5- 38/.

Ministerstvo pro sjednocení zákonů a organizaci správy vypracovalo v únoru 1935 nástin osnovy zákona upravujícího spornou kompetenci v archivních záležitostech, a dr. Prokeš využil tuto příležitost k představení návrhu zákona o ochraně písemných památek, což přijala porada zástupců ministerstev pro sjednocení zákonů, vnitra a školství. Usneseno pak bylo, aby archivní odborníci - za ministerstvo vnitra dr. Prokeš a za ministerstvo školství dr. Morávek - vypracovali referentský návrh archivního zákona. Ten byl červnu 1935 odevzdán ministerstvu pro sjednocení zákonů, kde se na něm dále pracovalo. Onemocněním dr. Prokeše v roce 1936 se však práce zdržely. Definitivní text, nazývaný XIII. redakce byl tak dokončen až v květnu 1938. V parlamentu však nebyl kvůli politické situaci projednán. Ministerstvo pro sjednocení zákonů pak koncem roku 1938 zrušeno.

První část návrhu se týkala především ochrany písemných památek, druhá pak archivů, kdy zachovávala archivy státní, zemské, obecní - takže zákon nevytvářel jednotnou archivní organizaci ani správní orgán. Archiv ministerstva vnitra se měl přeměnit v ústřední archiv a zároveň být i státním archivem pro Čechy. Ostatní země měly mít v hlavních městech (v Brně, Bratislavě, Užhorodě) státní archivy a zemské archivy. Dozorem nad ochranou písemných památek by byli pověřeni archivní inspektoři a dopisovatelé, podřízení ministerstvu školství. Zřízena státní archivní rada jako poradní orgán ve věci ochrany písemných památek a archivů, přičleněná opět k ministerstvu školství. .

Kvůli změně politické situace po Mnichovu, musela být vypracována XIV. redakce, která kompetenci převáděla na ministerstvo vnitra, jemuž měla být podřízena i státní archivní rada. Tato osnova však při neexistenci parlamentu mohla být schválena pouze jako vládní nařízení, takže Prokeš tehdy od věci ustoupil.

Od poloviny října 1938 byla pro spisovou rozluku s Německem a Polskem ustanovena u ministerstva vnitra delimitační komise V. a jejím místopředsedou jmenován dr. Prokeš. Brzy na to pak VII. deliminační komise pro rozluku s Německem a Polskem. V roce 1939 říšský protektor vynutil tzv. odčinění archivní a spisové rozluku s Rakouskem z roku 1920 a v čele české komise stanul dr. Prokeš.

V březnu 1939 převzal pak archiv z rozhodnutí předsednictva vlády a prezidia ministerstva vnitra od ministerstva zahraničních věcí Ruský zahraniční historický archiv, k němuž byly přičleněny Ukrajinský kabinet a Běloruský archiv, které se staly druhým oddělením. Třetí pak vytvořil archiv zrušeného ministerstva zahraničních věcí. Oddělení pro opatřování rodových dokladů, dle norimberských zákonů se stalo oddělením čtvrtým. Pátým pak spisová komise, provádějící rozluku s Německem a Slovenskem. Dokončen svoz registratur krajských úřadů a okresních soudů, (nejvýznamnější z doby před rokem 1870). Pro nový materiál získal archiv dvě další budovy a byl významně zvýšen počet zaměstnanců - okolo 300 osob.

V srpnu 1942 byl však jmenován komisařským vedoucím Archivu ministerstva vnitra archivní referent Úřadu říšského protektora dr. Oskar Horst Swientek a dosavadní ředitel jmenován jeho zástupcem. Poté se Prokeš stáhl do pozadí, nanejvýš vystupoval jako vedoucí oddělení 1a. Po svém sesazení býval často churav, ačkoliv nemoc často fingoval a byl činný též v domácím odboji.

Dne 10. května mu univerzitní profesor Josef Borovička sdělil, že ho Česká národní rada pověřila rozhodnutím z 5. května zajištěním a prozatímní správou Archivu ministerstva vnitra a zároveň převzal správu archivu, jak to prof. Borovička oznámil téhož dne prezidiu ministerstva vnitra bez uvedení důvodů. (v registratuře České národní rady chybí doklady o jednání, národní rada o rozhodnutí taktéž nevyrozuměla ministerstvo vnitra. Česká rada neměla pak v správních záležitostech výkonnou moc).

Proti dr. Prokešovi vystupovala především krajní levice (dr. Pachta, dr. Čejchan), demokratický střed (prof. Borovička, prof. Vojtíšek), snad kvůli jeho úspěchům.

Krajní levice mu v červnu 1945 vyčítala především nadslužební horlivost vůči Němcům, soukromé společenské styky s Němci. Prokeš byl poslán do výslužby s poloviční penzí.

Při soudním řízení mu pak vytýkána úslužnost a horlivost vůči Němcům (udání pracovníků, zj. dr. Čejchana). Z odborných záležitostí pak především to, že se nepostaral o vhodné umístění archivu a archiválií, archivní práce nebyla prý řádně organizována, odevzdal Němcům fondy Lužické, Kladské, Slezské. Vytýkáno i špatné provedení rozluky r roku 1920.

Prokeš se hájil tím, že nikdy nebyl členem organizace pro spolupráci s Němci, styk s německými archivními představiteli byl nutný, byl vyšetřován gestapem. Ze své funkce neodstoupil z odpovědnosti za budoucnost archivu a poskytl útočiště archivářům ze zrušených ministerstev, zaměstnával co nejdéle legionáře, ukryl materiály Vojenského zeměpisného archivu. Byl také v kontaktech s odbojem.

Prezidium ministerstva rozhodlo, že sice měl mimoslužební styky s německými úředníky, ale bez vlastních výhod; účastnil se revolučního podzemního hnutí, nedostatky v organizaci a uspořádání nelze připsat výhradně jemu. Pro nesouhlas a problémy zaměstnanci, však nemůže archiv dále vést. Až do provedení očistné akce byl ponechán na dovolené.

Souběžně s projednáváním žalob na ministerstvu vnitra probíhalo i řízení u trestní komise nalézací č. 3 Ústředního národního výboru hlavního města Prahy pro přestupek dekretu prezidenta republiky ze dne 27. října1945, které skončilo se stejnými závěry, výpověď dr. Prokeše podpořil i Ot. Vacek.

Ministerstvo vnitra ani Karlova univerzita však dr. Prokeše nerehabitovala, a když si pak roku 1947 podal žádost o obnovení profesury nalézací komisi děkanství, nedostal ani odpověď. Dr. Prokeš se tedy věnoval tvorbě, především na dějinách města Prahy. Jeho nemoc - diabetus - a nervové vypětí přispělo k jeho smrti 30. března 1951.

Použitá literatura:

Sekyrová M., Život a dílo archiváře a historika Jaroslava Prokeše, SAP, 39, 1989, s. 395-467

Kollmann Josef, Dr. Jaroslav Prokeš, archivář, historik, učitel; Paginae Historiae, 5, 1997, s. 123-155

Kollmann Josef, Archiv ministerstva vnitra v letech 1918-1945, SAP, 2, 1995, s. 511-688

Kutnar František, Marek Jaroslav; Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, Lidové noviny, Praha 1997

Šamberger Z., Československé archivnictví po roce 1918, SAP, 18, 1968, s. 3-85

jaroslav_prokes.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:24 autor: jindrichmarek