Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


jan_bedrich_novak

Jan Bedřich Novák

Jaroslav Pažout

Tento významný český historik, archivář, editor a organizátor vědeckého života se narodil 27. listopadu 1872 na zámku Orlík, kde působil jeho otec Jan Bohumil Novák jako vychovatel dvou synů knížete Karla Schwarzenberga, známého příslušníka české státoprávní šlechty. Toto aristokratické prostředí, ačkoli v něm strávil pouze část svého dětství, Nováka výrazně ovlivnilo. Nejenže zůstal po celý svůj život ve styku s příslušníky orlické větve Schwarzenbergů, ale věnoval ji i část své vědecké práce. Nesporně se projevilo také na jeho budoucím vybraném společenském vystupování, které ho společně s osobním taktem a jazykovými znalostmi předurčily k reprezentaci české a československé vědy na mezinárodním poli.

Středoškolská studia Novák absolvoval na pražském gymnáziu v Žitné ulici. V době, kdy toto gymnázium navštěvoval, zde mimo jiné působili Alois Jirásek, klasický filolog Gustav Zába nebo Josef Ladislav Píč, známý svými pracemi o českém pravěku a obranou Rukopisů. Právě zde se začal Novák ve vyšších ročnících intenzivně věnovat historii.

Po maturitě, kterou vykonal roku 1890, začal studovat na filosofické fakultě v Praze. Zde navštěvoval přednášky a semináře Golla, Rezka a Kalouska, největší vliv na něj ovšem bezesporu měl profesor Emler, k němuž ho poutal i jiný vztah než ryze pracovní. Emler znal Nováka již od jeho raného dětství, neboť byl blízkým přítelem jeho otce, s kterým studoval na jičínském gymnáziu. Po smrti otce v prvním roce vysokoškolského studia ho Emler Novákovi do jisté míry nahrazoval.

Emler vedl svá praktická cvičení z paleografie a diplomatiky v pražském městském archívu, kde byl ředitelem. Zde se začal Novák hlouběji zabývat pomocnými vědami historickými. Zvláště přínosné pro něj bylo to, že ho Emler, který právě dokončoval přípravné práce pro poslední svazek Regest, zaměstnával spolu s několika dalšími posluchači za peníze Historického spolku na opisovačských pracích, což pro ně znamenalo výbornou paleografickou praxi. Tu si prohluboval i tím, že pro Kalouskovu edici v Archivu českém Listy zvíkovské a orlické 1357-1549 opisoval materiály v zámeckém archivu na rodném Orlíku. Pro Historický spolek pořizoval opisy v pražském místodržitelském archívu a v roce 1993 také ve Státním archivu ve Vratislavi.

Po návratu z Vratislavi přerušil na rok studium a nastoupil jednoroční dobrovolnou vojenskou službu, aby později nebyl rušen touto povinností. Po absolvování této vojenské služby neobnovil svá studia na pražské universitě, ale na podzim roku 1894 začal navštěvovat Ústav pro rakouský dějezpyt ve Vídni, což odpovídalo doporučením Emlera i Golla, kteří své studenty nabádali k tomu, aby si své vzdělání doplňovali na kvalitních zahraničních školách. V době jeho příchodu do Vídně již studovali na Ústavu, který byl tehdy na vrcholu své slávy, Gustav Friedrich a Josef Šusta, brzy sem přišel i Max Dvořák. Zároveň se Novák zapisuje na vídeňskou universitu.

Na Ústavu pro rakouský dějezpyt byl Novák nejvíce žákem profesora Oswalda Redlicha, jenž se právě zabýval dobou posledních Přemyslovců. Během svého působení na Ústavu pracoval v mnichovských a severoitalských (Turín, Milán, Janov a Udine) archivech pro Regesta Habsburgica. V červnu 1897 vykonal s výborným prospěchem státní zkoušku na Ústavu, čímž nabyl předepsanou kvalifikaci ke státní službě v archívech a v knihovnách.

Na vídeňské universitě vypracoval v semináři Alfonse Huebera výbornou disertační práci Uber die angebliche Identitat des koniglichen Protonotars Heinricus Italicus mit Heinricus de Isernia, v níž na základě formulářových sbírek vyvrací totožnost královského protonotáře Jindřicha Italika s Henrikem z Isernie. Na základě této disertace vykonal rigorosní zkoušky a dosáhl v březnu 1897 doktorské hodnosti. Předmět disertační práce vzbudil u Nováka mimořádný zájem o studium formulářů i o osobu Jindřicha Italika. To se projevilo také v tom, že na Ústavu vypracoval rozpravu Beitrage zur Kritik der bohmischen Formelbucher des XIII. Jahrhunderts, a po vykonání státní závěrečné zkoušky odjel jako stipendista Ústavu studovat do Oxfordu, kam mu byl zapůjčen cheltenhamský (sedmý) rukopis formuláře Jindřicha Italika, když předtím podal ve své práci zevrubný rozbor předchozích šesti rukopisů tohoto formuláře.

Když se roku 1897 vrátil do Prahy, nenalezl zde zprvu nalézt místo, které by odpovídalo jeho vysoké kvalifikaci i jeho představám. Nemohl se už spolehnout ani na Emlerovu pomoc, neboť ten musel pro svou těžkou chorobu odejít do ústraní a roku 1899 zemřel. Přijímá tedy prozatím post praktikanta pražské universitní knihovny. Zároveň, aby uživil svou rodinu, kterou nedávno založil, vyučoval na několika pražských středních školách. Chápal to ale pouze jako provizorium, a když bylo roku 1899 rozhodnuto zemským výborem zřídit nové místo čtvrtého adjunkta v českém zemském archívu, chopil se příležitosti a na základě své žádosti byl vybrán na tento post. Od ledna 1900 se tak stal zaměstnancem zemského výboru, kde setrval až do svého odchodu na odpočinek těsně před svou smrtí roku 1933.

Nové místo bylo zřízeno především proto. aby došlo ke zkvalitnění výzkumu ve vatikánských a italských archivech. Práce na edici Monumenta vaticana res gestas bohemicas illustrantia, probíhající od roku 1887, byla považována za jeden z nejvýznamnějších úkolů zemského archivu, její výsledky byly ale v této době hodnoceny jako neuspokojivé, což bylo přičítáno především nedostatečné kvalifikaci stipendistů, kteří byli do Říma vysílány. Napříště zde měli pracovat pouze zkušení úředníci zemského archivu.

Po ročním působení v zemském archivu odjel tedy Novák do Říma, kde převzal výzkum regest pontifikátu papeže Inocence VI. (1352-1362) a úkol připravit z těchto regest edici bohemik ve druhém svazku Monument vaticana. Tento objemný svazek vyšel roku 1907 pod názvem Acta Inocencii VI. Začal též studovat bohemika pontifikátu Řehoře XI. (1370-1378), ale tuto práci již nedokončil, neboť mu byl svěřen úkol podílet se na edici Sněmy české. Ze svého výzkumu čerpal látku pro několik odborných statí, např. roku 1907 vyšla v Českém časopise historickém jeho práce Avignonské papežství a zárodky českého odporu proti kurii.

V době Novákova pobytu v Itálii došlo k výrazným změnám v Českém zemském archivu. V listopadu 1903 odešel do výslužby ředitel František Dvorský a jeho nástupcem byl jmenován Vojtěch Jaromír Nováček. K této výměně došlo v souvislosti s velkou kritikou, jež se snesla na činnost archivu. Zatímco předchůdci Dvorského Gindelymu se vyčítalo, že se soustřeďuje na studium bohemik v zahraničních archivech a zanedbává tím archivy domácí, došlo za jeho nástupce k pravému opaku. Dvorský nechal zastavit téměř veškerý zahraniční výzkum a soustřeďoval činnost archivu na studium archivů domácích. Místo zkoumání hlavních archivů tak došlo k opisování archiválií často jen místního významu. Proti Dvořákovi se postavili i adjunkti Nováček, Novák a Krofta, kteří mu vyčítali také to, že hlavní edice zemského archivu Sněmy české neodpovídají svou kvalitou vědeckým nárokům a že Dvořák zanedbává své povinnosti vůči archivu ve prospěch vlastní literární a ediční práce.

Nový ředitel Nováček podle instrukcí zemského výboru obrátil pozornost k vlastním fondům archivu a přikročil k jejich inventarizaci a katalogizaci, což bylo dosud značně opomíjeno. Došlo k podstatnému omezení výzkumu v malých venkovských archivech a naopak došlo k obnovení výzkumu v zahraničních a významných domácích archívech, v nichž byly hledány dokumenty především s ohledem na Sněmy české. Aby došlo ke zkvalitnění prací na sněmech českých, změnila se stará praxe, podle které pracovalo na jednotlivých dílech více badatelů pod hlavičkou a redakcí ředitele zemského archivu. Nyní měl za každý svazek zodpovídat vždy jeden určený editor. Do této doby vyšlo deset svazků Sněmů českých (do roku 1604), období let 1605-1610 (XI.-XIV. díl) bylo nyní přiděleno Kamilu Kroftovi a léta 1611-1620 (XV.-XX. díl) Janu Bedřichu Novákovi.

Novák se tedy pustil do přípravných prací na vydání akt generálního sněmu z roku 1611, což se ukázalo být pro velké množství pramenného materiálu nesmírně náročným úkolem. Podnikl rozsáhlý výzkum v domácích i zahraničních archivech, roku 1907 odjel opět do Itálie, aby zde zkoumal zprávy papežských nunciů. Navázal tak na svá bádání během posledního pobytu v Římě roku 1905, kdy vedle svého hlavního úkolu - výzkumu papežských register - využil tehdejší praxe, podle které se zavíralo ve vatikánské knihovně o hodinu déle než ve vatikánském archivu, a Novák tohoto času využíval pro studium zpráv pražských papežských nunciatur.  Také pro jeho velkou zaneprázdněnost a v důsledku první světové války vyšel objemný první svazek XV. dílu Sněmů českých pod názvem Sjezd na hradě Pražském a revoluční sněm na radnici staroměstské až roku 1917. Druhý svazek vyšel roku 1929 pod názvem Generální sněm na hradě Pražském.

Práci na Sněmech českých přerušil na určitý čas také proto, že přijal u příležitosti stého výročí bitvy u Lipska úkol vydat korespondenci polního maršálka knížete Karla Schwarzenberga s jeho chotí.  Z tohoto výzkumu vyšel Novák při přípravě přednášky pro konferenci v Londýně roku 1913 o Schwarzenbergově osobnosti, tato biografická studie pak vyšla téhož roku ve sborníku vydaném u příležitosti tohoto mezinárodního kongresu, několik dalších dílčích studií a především jakýsi historický portrét knížete, jenž vyšel nejprve roku 1913 na pokračování v ČČH a poté byl vytištěn ještě samostatně.

Právě tato biografická skica je do značné míry charakteristická pro způsob Novákovy vědecké tvorby. Vedle smyslu pro historickou teorii a metodiku, který byl vlastní žákům Gollovi školy, se do jisté míry vymyká tehdejší historiografii tím, že bral ohled i na studium psychologického obsahu společnosti. To se projevuje zřetelně právě v portrétu vítěze nad Napoleonem knížete Schwarzenberga, v němž se soustředí na vnitřní podobu Schwarzenberka jako člověka, jeho politickou a vojenskou dráhu nechává stranou ve prospěch vylíčení jeho lidské identity, přičemž zachází v sympatiích ke knížeti někdy až ke glorifikaci.

Tento způsob historické práce, který nepochybně vyplýval z jeho naturelu i z prostředí, v němž vyrůstal, se odrazil i do tématických okruhů, jimiž se zabýval. Celý život se věnoval problematice filosofie, umění, dějinám myšlení a mentality. Záliba, kterou měl pro otázky nacionalismu a národního cítění se odrazilo např. v jeho práci z roku 1926 Patriotismus Karla IV., jež vyšla roku 1924 v ČČH, nebo ve studii o vlivu protinapoleonských osvobozovacích válek na české obrozenecké národní a politické myšlení.  V této souvislosti je třeba také zmínit jeho studium diktamin, do té doby zanedbávaného odvětví středověké latinské literatury, z něhož vytěžil mnoho materiálu pro objasnění hospodářského, politického a myšlenkového vývoje v období posledních Přemyslovců.

Novákovu ediční a vůbec celou vědeckou práci narušilo do značné míry to, že se po smrti Nováčka stal roku 1916 ředitelem českého zemského archivu. Novák se do té doby praktickou prací v archivu příliš nezabýval. Měl sice jisté zkušenosti z prohlídek a sepisování archiválií zámeckého archivu na Orlíce a v Chumci nad Cidlinou, stejně tak se podílel na systematických prohlídkách jiných archivů, především v okresech unhošťském, kladenském a slánském, pro které vypracoval několik popisů, přesto však se soustředil především na své ediční úkoly.

Proto vzbudilo jisté překvapení jeho programový článek Další úkoly zemského archivu království Českého z roku 1917,  neboť se v něm Novák projevuje jako výborný znalec archivní problematiky po jeho teoretické i praktické stránce. Nejdříve se v tomto článku vyrovnává s holandskou teorií, kterou sice uznává, neboť vnesla řád do uspořádávání archivního materiálu, jež se dříve řídilo směsí chaotických hledisek a do jisté míry i libovůlí jednotlivých archivářů, tvrdí však, že nelze - a to zvláště u nás - tuto teorii aplikovat bezvýhradně. Vedlo by to totiž k odstranění všech sbírek, které sice s archivem organicky nesouvisí, ale v kterých jsou často cenné materiály, jež byly zachráněny v době, kdy státní archivní péče ještě neexistovala. Proti striktnímu výkladu holandské teorie zdůraznil Novák funkci archivu jako depozičního úřadu.

Co se týká vlastní činnosti zemského archivu, požadoval, aby do něho byly ukládány spisy jak státního, tak soukromého charakteru, mimo jiné i desky zemské a staré katastrální mapy. Sběratelská a výzkumná činnost archivu se měla orientovat na hlavní vědecký podnik archivu, na edici Sněmy české. Archiv má být také interpretem materiálů v něm uložených, a to jak vůči jeho držiteli, české zemi, tak vůči veřejnosti. Sám Novák byl stoupencem co možná nejliberálnějšího zpřístupňování archivního materiálu odborné veřejnosti. Dále požaduje zřízení archivní školy, která se měla zaměřit na praktické potřeby českého archivnictví a na přípravu nových archivářů, i proto měla být spojena s českým zemským archivem. Na rozdíl od Ecole des Chartes nebo Ústavu pro rakouský dějezpyt se neměla orientovat pouze na středověk, ale měla zde být studována také paleografie a diplomatika 16.-18. století.

Velkou pozornost věnoval otázce postavení nové budovy archivu, což považoval za nezbytnou podmínku pro dobré fungování celého archivu a realizování všech svých plánů. V této době totiž neměl zemský archiv vlastní budovu, od roku 1891 byl umístěn v suterénních prostorech Národního muzea, jež svou kapacitou nepostačovaly množství stále přibývajícího materiálu. Provizorním řešením bylo využívání ve špatném stavu se nacházející budovy bývalé zemské jízdárny v Bredovské ulici, kde byla roku 1908 zřízena pobočka zemského archivu.

Když nastoupil J. B. Novák na post ředitele zemského archivu, byla situace pro vědeckou práci v důsledku probíhající první světové války velmi ztížená, problém bylo zajistit jen pouhý chod zemského archivu. Došlo ke značnému snížení počtu zaměstnanců, přesto však bylo třeba provézt všeobecnou revizi sbírek a bylo nutné vyřizovat běžnou úřední agendu, nyní ještě rozmnoženou o záležitosti, které souvisely s válkou.

Vznikem Československé republiky se objevily jak pro zemský archiv, tak pro samotného Nováka nové úkoly. Zasadil se o to, aby při komisi pro ochranu památek Národního výboru byla zřízena archivní sekce. Ta svolala na 20. listopadu 1918 anketu českých archivářů, na níž se jednalo o uspořádání československé archivní soustavy. Přednesl zde svůj návrh, v němž požadoval vytvoření centrálního Národního archivu, ve kterém by byly sloučeny archivy zemský i místodržící a vídeňské fondy získané archivní rozlukou. Tento Národní archiv pak měl řídit archivnictví celého státu. Byl členem několika dalších odborných komisí, např. komise pro stanovení státního znaku, pro restituci archiválií z Vídně,  poradního sboru pro organizaci československého studia historického v zahraničí, poradního sboru pro pramenné edice a také poradního sboru při ministerstvu školství a národní osvěty.

Zasazoval se o ochranu písemných památek ohrožených v hektické popřevratové době, zúčastnil se mimo jiné několika porad zabývajících se osudy archivů velkostatků, na něž se vztahovala pozemková reforma. Díky němu bylo při zemském archivu zřízeno samostatné oddělení nazvané Archiv národního osvobození, ve kterém byly z jeho popudu shromážděny písemné památky domácího a zahraničního odboje.

Výrazně se podílel na vzniku archivní školy, což bylo naplněním jednoho z požadavků vyjádřených v jeho programovém článku z roku 1917. Sám vypracoval návrh první učební osnovy a k přednáškám zapůjčil místnosti v pobočce zemského archivu v Bredovské ulici. Až do roku 1929 zde přednášel novověkou paleografii a diplomatiku. Když došlo roku 1924 k založení Společnosti archivní školy (později Československá archivní společnost), stal se Novák jejím místopředsedou a roku 1927 také jejím předsedou. V této funkci působil až do roku 1931, kdy se ji musel ze zdravotních důvodů vzdát.

V zemském archivu nemohla být pro velkou vytíženost jeho zaměstnanců jinými úkoly rozvinuta ediční činnost do té míry, jak by si Novák představoval, náhrady se mu do jisté míry dostalo na půdě Státního historického ústavu vydavatelského, do jehož čela se dostal roku 1924 poté, co jeho dosavadní správce Václav Hrubý odešel na brněnskou universitu. Podobně jako při svém nástupu na post ředitele zemského archivu sepsal po prostudování problematiky tohoto nového ústavu obsáhlý článek O programu státního historického ústavu vydavatelského v Praze.  Po dobu svého působení se mu podařilo značně rozšířit ediční činnost tohoto ústavu i jeho personální stav.

Roku 1919 byl Novák zvolen řádným členem České akademie věd a nauk, když již předtím byl mimořádným a dopisujícím členem Královské české společnosti nauk. Roku 1926 se stává tajemníkem první třídy a roku 1929 dokonce jejím generálním tajemníkem. Nikdy dříve se v dějinách nestalo, aby se této cti dostalo archiváři, který nebyl universitním profesorem. V roce 1923 se stal také místopředsedou zvláštní komise Československého ústavu historického v Římě, jenž byl zřízen roku 1921, aby zde navázal na předválečné výzkumy.

Několikaletý pobyt v Itálii a zájem o italskou kulturu a historii sblížily Nováka s touto zemí natolik, že se aktivně podílel na rozvoji československo-italských vztahů. Stal se místopředsedou Ústavu italské kultury v Praze, který byl založený z podnětu italského vyslanectví, předsedou jeho vědecké sekce a spolu s Bindo Chiurlem redaktorem vědeckého časopisu Ústavu Rivista italiana di Praga. Zde i v jiných časopisech publikoval řadu studií o česko-italských stycích. Byl také spolupracovníkem naučného slovníku Enciclopedia Italiana.

Díky znalosti mnoha světových jazyků, elegantnímu zjevu a vybranému společenskému vystupování byl Novák přímo předurčen k důstojné reprezentaci československé historiografie na mezinárodním poli. Aktivně se zúčastnil mnoha mezinárodních historických kongresů, o nichž pravidelně referoval v československých odborných časopisech. Na kongresu východoevropských historiků ve Varšavě roku 1927 byl zvolen předsedou právě založené Federace společností historických východní Evropy.

Co se týká činnosti v samotném zemském archivu, založil zde dvě nové ediční řady, Český zemský archiv, kde měly být publikovány katalogy a inventáře fondů zemského archivu, a ediční řadu Knihovna Sněmů českých, v níž měly vycházet větší spisy vzniklé z práce na edici Sněmů českých, které by svým rozsahem příliš zatížily periodické Zprávy zemského archivu. Jako první zde roku 1935 vyšlo již po Novákově smrti jeho největší výpravné dílo Rudolf II. a jeho pád, v němž vycházel ze své dokonalé znalosti pramenů vydaných jím ve Sněmech roku 1911. V této práci se opět projevuje charakteristický Novákův způsob psaní, vyjadřuje zde své hluboké pochopení pro lidský osud nešťastného císaře Rudolfa II. a zároveň svou antipatii pro jeho protivníky v čele s Rudolfovým bratrem Matyášem.

Dovršením Novákova celoživotního díla se stal 17. květen 1933, kdy byla na Hradčanech slavnostně otevřena nová budovy zemského archivu. Při tomto slavnostním otevření měl sám Novák zahajovací přednášku. Poté se stáhl do ústraní, aby se mohl zotavit ze svých zdravotních problémů a věnovat se svým vědeckým zálibám, ale již 19. října téhož roku umírá měsíc před dosažením 81. roku života.

Literatura

Borovička, Josef: Královský český zemský archiv (1862-1912), in: Zprávy Zemského archivu království českého, r. IV, 1915, s.

Drašanová, Eva: Jan Bedřich Novák (1872-1933), in: Sborník prací členů Socialistického svazu mládeže Státního ústředního archivu v Praze. Praha 1985, s. 207-244

Jenšovský, Bedřich: Dr. Jan Bedřich Novák. Historik, editor, archivář, in: Zprávy zemského archivu, r. VIII, 1939, s. 5 -39

Jenšovský, Bedřich: Šedesátka Jana Bedřicha Nováka, in: Časopis archivní školy, r. IX a X, 1931-1932, s. 1-17

Jenšovský, Bedřich: Za Janem Bedřichem Novákem, in: Český časopis historický, r. 39, 1933, s. 681-588

Kollmann, Josef: Archivář Jan Bedřich Novák. (K 100. výročí jeho narození), in: Archivní časopis, č. 4, r. 1972, s. 196-210

Kutnar, František - Marek, Jaroslav: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví. Praha 1997

Novák, Jan Bedřich: Další úkoly zemského archivu. in: Zprávy Zemského archivu království českého, r. V, 1918, s. 571-312

Státní ústřední archiv v Praze. Průvodce po archivních fondech a sbírkách, díl 1, sv. 1, Praha 1997

Vojtíšek, Václav: Jan Bedřich Novák. Nekrolog České akademie věd a umění. Praha 1934

jan_bedrich_novak.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:24 autor: jindrichmarek