Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


heinrich_von_fichtenau

Heinrich von Fichtenau (* 10.12. 1912)

Jana Boňková

Ve svém referátu bych se ráda věnovala osobnosti a dílu rakouského historika, diplomatika, paleografa a vůbec jednoho z nejpřednějších odborníků v oblasti středověkých pomocných věd historických - Heinrichu Fichtenauovi. O jeho životě se bohužel nedá téměř nic bližšího zjistit. Je to autor dosud žijící a ze skromnosti odmítající jakékoliv poodhalení svého soukromí.

Nicméně lze napsat, že celý život zůstal a zůstává věrný Institutu für österreichische Geschichtsforschung ve Vídni, který Theodor von Sickel, jedna z nejvýznamnějších osobností diplomatických studií, od roku 1854 povznesl k jeho vysoké vědecké úrovni, kterou si zachovává dodnes. Samotného Heinricha Fichtenaua pak lze počítat do skupiny jeho pokračovatelů a žáků, kde se dále objevují i další významná jména jako např. Oswald Redlich (1858-1944), Hans Hirsch (1878-1940), Leo Santifaller (1890-1974) a další.

Heinrich von Fichtenau absolvoval Institut für österreichische Geschichtsforschung ve skupině XXXIX. kursu, v letech 1933 - 1935. Jeho závěrečná práce nesla název „Studien zu Gerhoh von Reichersberg.“

Když byl pak 4.11. 1939 jmenován Karl Pivec mimořádným profesorem v Lipsku, na uvolněné místo asistenta nastupuje Heinrich Fichtenau, vedle Ericha Lindecka, jako „vědecká pomocná síla“. Do roku 1983 pak stojí v čele samotného Institutu a nelze opomenout ani jeho pedagogickou činnost na Vídeňské univerzitě, kde působil jako profesor.

Dílo Heinricha Fichtenaua zahrnuje rozsáhlý seznam titulů. Okruhy témat, kterým se autor věnoval, se týkají jak studií historických tak především diplomatických. Většina z nich pak byla vydána v Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtsforschung.

Heinrich Fichtenau se věnuje výhradně středověkému materiálu a to od jeho raných fází až po pozdní období. Jako příklad k jeho historickým výzkumům lze uvést např.:

Grundzüge der Geschichte des Mittelalters z roku 1947, Das karolingische Imperium. Sociale und geistige Problematik eines Grossreiches z roku 1949, dále např. Karl der Grosse und das Kaisertum z roku 1953 nebo Der junge Maxmilian (1459-1482) z roku 1959.

Co se týká jeho prací vztahujících se k diplomatice či dalším pomocným vědám historickým je možné se zmínit např. o jeho studiích Babenberské problematiky: Die Kanzlei der letzten Babenberger (1948), Urkundenbuch zur Geschichte der Babenberger in Österreich (1950, 1955, 1968). Další podstatnou část tvoří práce k problematice středověkých listin, kancelářských pomůcek a osob spojených s prací středověkých kanceláří. Na tomto místě je možné jmenovat práce např.: Magister Petrus von Wien ( 1183) z roku 1955, Arenga. Spätantike und Mittelalter im Spiegel von Urkundenformeln. (1957), Rhetorische Elemente in der ottonisch - salischen Herrscherurkunde. (1960), Die Lehrbücher Maxmilians I. und die Anfänge der Frakturschrift. (1961), Archive der Karolingerzeit. (1972), „Politische“ Datierungen des frühen Mittelalters. Intitulatio II. (1973).

Das Urkundenwesen in Österreich vom 8. bis zum frühen 13. Jahrhundert - tato práce byla uveřejněna v Mitteilungen des Instituts für österreichische Geschichtforschung, Erg.-Bd. XXIII, 1971.

Autor v této práci uplatňuje dvě hlavní východiska. Za prvé se omezuje pouze na výklad látky staršího období, tedy dobu raného a vrcholného středověku a za druhé ve své koncepci postupuje podle rozsahu dnešního teritoria rakouského státu, i když jde o oblasti, které měly různý historický vývoj, často pod vlivem jiných územních celků. Nejde tu pak jen o listiny a jiné písemnosti vydávané či vedené jménem institucí a osob působících na takto vymezeném prostoru, ale o to, jak tu byla listina přijímána, bez ohledu na to, odkud se sem listiny dostávaly. Tak se Fichtenau více zabývá např. listinou císařskou, papežskou i bavorskou listinou vévodskou. Postupujeme - li podle kapitol, kterých je celkem deset, vidíme, že se první kapitola věnuje období 8. století, kdy v popředí stojí činnost kláštera v Mondsee, kde se již v této době začínají objevovat tradiční knihy u kterých se klade důraz především na jejich funkci.

Dále se autor věnuje rétorománské a alemanské listině (především listiny svatohavelského okruhu), chartám (tj. dispozitivním listinám), listinám vysvědčovacím a tradičním knihám v jejich dalším vývoji. Následuje kapitola o listinách Karlovců se zvláštním přihlédnutím k jednotlivým příjemeckým okruhům. Další dvě kapitoly (šestá a sedmá) se týkají 10. a 11. století, kde jsou vedle sebe sledovány různé diplomatické činnosti - tradiční záznamy, vévodské (tj. markrabské) a královské listiny, listiny papežské a jejich význam vzoru, typy listin a stále početnější falza. Osmá kapitola je věnována západním a jižním alpským zemím ve 12. a první třetině 13. století (Voralberg, Tyroly, Korutany a Salzburg), devátá Štýrsku a desátá podunajským zemím.

Beiträge zur Mediävistik tento trojdílný sborník, sestavený Fichtenauem, obsahuje příspěvky jak ke studiím historickým, právním, tak kulturněpolitickým, ale hlavně diplomatickým.

V další části své práce bych se ráda zmínila podrobněji o některých dílech Heinricha Fichtenaua.

První z nich byla uveřejněna v druhém díle Fichtenauových Beiträge zur Mediävistik v roce 1977. Obsah knihy tvoří celkem jedenáct kapitol, které byly vesměs již dříve samostatně publikovány. Tak např. příspěvek číslo 5. Genesius, Notar Karls des Grossen (797-803) byl uveřejněný již v roce 1971 ve Folia diplomatica, nebo Archive der Karolingerzeit z roku 1972 v Mitteilungen des Österreichischen Staatsarchivs.

Nyní se budu blíže věnovat příspěvku, který se jmenuje Die Kanzlei der letzten Babenberger. Jak jsem již uvedla výše, Heinrich Fichtenau se zabýval touto problematikou velmi intenzívně. K tomu lze uvést i další práci, vydanou v MIÖG, Herkunft und Bedeutung der Babenberger im Denken späterer Generationen, kde se autor mimo jiné otázky věnuje např. i příbuzenským vztahům mezi Babenberky a Habsburky, ale hlavně vývojem názorů na babenberskou otázku - např. „Die Babenberger in der politischen Schau des 19. und 20. Jhr.“

Babenberskou problematiku můžeme nalézt i v práci nazvané Von der Mark zum Herzogtum (Grundlagen und Sinn des „Privilegium minus“ für Österreich). Tato kniha obsahuje celkem pět kapitol z toho se pak první a čtvrtá zabývá Bábenberky (Der Rang der Babenberger, Die Babenberger und das Königtum bis zum Jahre 1156).

Další významnou prací z pomocněvědného hlediska je Mensch und Schrift, kde se Fichtenau věnuje jak obecnému vývoji písma a různým názorům na něj, tak rozličným národním písmům, především západního kulturního okruhu.

Ukázky z díla Heinricha Fichtenaua

Kancelář posledních Babenberků

Studie, kterou Heinrich Fichtenau uveřejnil v Beiträge zur Mediävistik v roce 1977, se pokouší systematicky zachytit okruh těch osob, které se v době největšího rozmachu babenberského dvora podílely na centrální správě ať už ve funkci knížecích úředníků, rádců či agentů. I přes velký nedostatek pramenů bylo možné, především z listin Leopolda VI. a Fridricha II., vybrat velké množství jmen, u některých pak bylo dokonce možné i odhalit něco z jejich života. I když se to netýká všech, přesto tak lze učinit alespoň u větší části úředníků, které můžeme označit za součást knížecí kanceláře. Tato kancelář pak ovšem nebyla žádným centrálním úřadem s obšírným, přesně uspořádaným aparátem či postupem v jednání, tak jako to známe dnes. Také se nedá hovořit o nějaké pevném usazení této kanceláře. Z úzkého kruhu kancelářských úředníků byla vždy část z nich stále s knížetem na cestách. Kvalita jejich činnosti pak patřila ke špičkám tehdejší Evropy a to i díky tomu, že byli velmi otevření i vlivům a vývoji v ostatních zemích. I když se nám babenberští kancelářští úředníci jeví většinou pouze jako faráři dolnorakouských obcí, nesmíme zapomenout, že odtud pocházely především jejich příjmy, oni sami podnikali nejrůznější cesty a nejeden z nich byl zvolen i do biskupského úřadu.

Do těchto služeb se pak přijímalo ne pro vliv či majetek, nýbrž pro osobní kvality a ctižádost ve vlastní kariéře. Často se promíjelo, že dané osoby mají pouze nižší svěcení či dokonce nemanželský původ. Teprve ten, kdo se ucházel o přijetí do biskupského úřednictva, musel být vysvěcen.

V každém případě však bylo základem pro vstup do služby kaplanství hospodářské zajištění kandidátů, které ovšem nepřinášelo stejnou možnost disponování majetkem, jako tomu bylo u světských pánů ve dvorské službě. Zde se jednalo především o obročí, která představovaly velké fary v zemi. V jejich obsazování však došlo k vleklým sporům mezi babenberskými knížaty a pasovskými biskupy.

Ze skutečnosti, že knížecí patronátní fary Dolního Rakouska ležely v pasovském diecézním okruhu se zdá, že se babenberská kancelář skládala hlavně z duchovních této vysoké organizace. Dokud ještě napětí mezi knížetem a biskupem nenarostlo příliš, mohl např. pasovský klerik vykonávat své písařské služby jak pro svého duchovního, tak pro svého světského pána. V dobách konfliktu se ovšem situace změnila a někteří úředníci dokonce přišli o část svých prebend.

V pasovské diecézi měla rakouská knížata patronátní právo na dvanáct far o kterých referuje i Thomas Ebendorfer ve své Rakouské kronice o Dolním Hollbrunnu. Tato „dvanáctka“ byla z části babenberského založení a částečně starší.

Tyto fary patřily k nejprestižnějším obročím a kníže je, ve snaze o co nejlepší zajištění, uděloval svým nejvyšším úředníkům. Mezi těmito muži pak také nalézáme i úředníky, kteří přišli do styku s českým přemyslovským dvorem. Tak např. je doloženo obsazení fary Probsdorf Mistrem Ulrichem, který se později objevuje v listinách českého krále Přemysla Otakara II. jako jeho protonotář a který přes 30 let vedl rakouskou část přemyslovské kanceláře. Tento Otakarův kancléř pak ve svých rukou nahromadil, do té doby, naprosto nezvyklé množství prebend.

Jinou významnou farou byl Niederhollabrunn, který byl rovněž obsazován úředníky kanceláře. Roku 1241 zde byl farářem ustanoven babenberský notář Gottschalk, který později vstupuje do služeb Otakarových. Třetí významnou farou byl Retz, kde se objevuje další osobnost spojená s českým prostředím - Mistr Arnold, který byl mimo jiné i děkanem Pražského kostela a kaplanem českých králů.

Není zřejmě náhoda, že v těchto třech farách Probsdorf, Retz a Hollabrunn jsou usazováni vždy znovu úředníci kanceláře. Lze tak vyslovit domněnku, že se na ně nahlíželo, jako na obročí kanceláře. Po vymření Babenberků se situace změnila. Zatímco Retz a zničený Probsdorf poklesly, nahradila je jiná z dvanáctky far, fara Rußbach, která byla udělována jak knížecím notářům, tak i kaplanům. Problém úřednické titulatury se zde projevuje především v jejím rozdílném chápání a upotřebení. Tak bude např. Daniel někde uveden jako „presencium annotator“ a jinde jako kaplan. Nebo tentýž úředník bude někde uveden jako notář, jinde pak jako protonotář a jinde je zase nazván notářem. Je pak velmi obtížné představit si nějaké schéma titulů. Snad to šlo asi v pořadí písař - notář - protonotář, přičemž zřejmě docházelo k prolínání, často nejasných, kompetencí těchto úřadů. Z dnešního pohledu také pravděpodobně došlo k úplnému odloučení mezi úřadem notáře a písaře (scriba), jako finančním úředníkem knížete, který s listinami vlastně nepřišel do styku. Tento názor ovšem vychází z jednostranné interpretace Alfonse Dopsche, který tak usuzoval z toho, že tam, kde se objevil písař, jednalo se hlavně o majetkové změny, obchody, nákupy a prodeje, tedy o agendu zemských knížat finančního rázu. Ve starší době se nám tyto osoby ukazují také jako vedoucí notáři kanceláře. Nejedná se jen o neduchovní finančníky, za Fridricha II. se objevují jako nájemci knížecích práv na správu a využívající titul „scriba“ i notáři duchovní, působící ve službách knížete. Pro notáře duchovních úřadů se volila jako nejčastější odměna farní obročí.

Další otázkou je vzdělání a vzdělávání budoucích kancelářských úředníků, s tím souvisí i otázka existence školy. Pevnější postavení babenberského kaplanství, takové jaké měl Vyšehrad za Přemysla Otakara II., měl nejprve Klostenburg a později Vídeň, kde mohla být již ve 12. století založena škola pro mladé duchovní. Avšak vliv Pasova především v úřední činnosti kanceláře je natolik výrazný, že můžeme připustit, že velká část úředníků babenberské kanceláře navštěvovala školu při dómu v Pasově, kde se nalézala bezpochyby pevná tradice vystavování listin. A jestliže chceme, můžeme právě tuto pasovskou dómskou školu označit jako školu knížecí kanceláře. Bereme pak přitom v úvahu, že se zde pozdější notáři zřejmě nenaučili všechno co pak potřebovali v knížecí službě a že navíc v dobách napětí mezi oběma feudály byl kontakt omezen. Je pak jisté, že zkušení notáři brali nově příchozí do vlastního učení, čímž tvořili určitou vlastní tradici.

Nacházíme též již zřetelné stopy kancelářských pomůcek. Velmi pravděpodobná je registratura skládající se z množství lístků, které si vytvářeli notáři. Některé listiny pak po mnoho let sloužily jako vzory a v mladších listinách se tak opakují stejné nebo podobné formule. Jako příklad je možné uvést, když po smrti posledního Babenberka se na hradě kněžny Gertrudy vyhotovil opis Privilegia minus pro Rakousko a arenga z této listiny byla pak užita ve více listinách.

Výzkumy dále také dokazují, že ani ve 13. století nebyla rozhodně babenberská kancelář pozadu, naopak v některých směrech byla dokonce napřed.

Další prací, kterou bych zde ráda předložila, byla uveřejněna v Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung v roce 1957 pod názvem Arenga. Spätantike und Mittelalter im Spiegel von Urgundenformeln. Práce obsahuje celkem pět kapitol. V první kapitole se autor věnuje císařským a královským arengám až do interregna ve druhé pak dominují papežská proemia a arengy až do konce 12. století. Třetí kapitola zahrnuje „soukromé“ arengy raného a vr-cholného středověku, navazující čtvrtá kapitola pak arengy středověku pozdního. Poslední pátá kapitola popisuje středověké arengy v nové a nejnovější době.

Z důvodu velkého rozsahu této Fichtenauovy práce jsem se zaměřila pouze na kapitolu čtvrtou, která se věnuje arengám pozdního středověku.

Arengy pozdního středověku

Ve čtyřech podkapitolách se z této studie postupně dozvídáme nejprve o obecném rozšíření povahy listin, významu národních jazyků v arengách, o učeneckých teoriích, o přepychových i jednoduchých formách či formách převzatých, Dále o významu říšské kanceláře, vlivu papežských a soukromých listin, o tzv. předchozích listinách, o panovnických arengách. Dále o francouzském království a politických ctnostech a panovnických arengách až po politické smlouvy a formě soukromých i panovnických areng.

Pozdní středověk stojí ve znamení rozšíření písemnictví, které započalo již v předchozím období vrcholného středověku, kdy začalo působit v nejrůznějších sférách, především pak ale ve sféře právní. V kancelářích roste počet listinných vyhotovení na mnohonásobek a z jejich vydavatelů se stává doslova nová vrstva. V této době se život společnosti také relativně zjednodušuje, vlastní práva bylo možné písemně fixovat a stále rostoucí rozdíly, jak politické tak sociální nutily k stále častějšímu využití písma. Staré formy se tím zjednodušují a stávají se více věcnými. Především městští písaři a notáři opouštějí složité stavby listin a opravdu jen zřídka lze v jejich písemnostech nalézt invokaci či dokonce arengu. Tyto části se vkládaly pouze ze zcela výjimečných důvodů, jako byla např. slavnostní vyhotovení, jaké se slušelo pro státní či svatební smlouvy.

Stále více se tedy prosazuje jen nejjednodušší a základní forma listinné kostry. Souvisí to nepochybně s mocným nárůstem administrativní produkce. Tak např. o mladém Richardovi Lví Srdce se vypráví, že byl schopen za jednu jedinou noc vydat dvě stě i více mandátů. Není proto divu, že i privilegiím často arengy chyběly, avšak u nich to nebylo pravidlem. Jsou dochovaná ojedinělá slavnostní privilegia, která arengy, v tradičním způsobu, obsahovala.

Od 12. století je možné sledovat podobný vývoj i v papežské kanceláři, která stručnějšími formami šetřila pergamen.

Nikde však jednoduché formy nepřevážily tak, jako v západofrancké říši a v Anglii, slavnostní vyhotovení si ponechala své významné postavení vedle skromnějších správních nařízení a ve kterých byla stará tradice zcela zachována. Královské kanceláře se také arengy nikdy zcela nezřekly a v Anglii pozdní středověk dokonce přináší její častější upotřebení. Přesto už její použití znamená, že se jedná o slavnostní a svým způsobem zvláštní kus.

Problém latiny a snah o zavedení národních jazyků narážel především na překlad. Stále ještě právně neobratné národní jazyky nedokázaly adekvátně přeložit obraty římského a kanonického práva. Trvale však soudy a kanceláře nemohly zůstat uzavřené vlivu doby. Postupně se začínají vedle listin latinských objevovat i listiny psané národními jazyky.

Zpočátku pak musely být problémy s překladem areng velmi velké. Jednoduché, doslovné překlady jen krajně těžkopádně dokázaly vyjádřit složité abstraktní pojmy areng. Během pozdního středověku však dochází k určité zběhlosti a přestože je většina německých areng říšské kanceláře těžkopádná, jsou srozumitelné. A navíc se v říšským registrech setkáváme s kusy, které více než obstojně dokázaly následovat své latinské předlohy. Nemůžeme se ovšem divit, že se přesto v německých listinách arengy co nejvíc vynechávaly. Z prvních desetitisíc originálních listin v německé řeči obsahuje pouhých sedmnáct arengu!

Ve významných kancelářích, i městských, převládala ve 13. století dále latina. V němčině byla psána pouze správní nařízení, smlouvy, narovnání či rozhodčí výroky.

Vedle rozšíření písemnictví a národních jazyků, působí na arengu i teoretická literatura pozdního středověku.

Přesto však stále zůstává nezodpovězená otázka o významu arengy, jejíž chápání tak zůstává ve stínu antické rétoriky a epistolografie. O výchovně - propagandistické funkci a jejích sakrálních vztazích se mlčí, zdůrazňuje se pouze nutnost uchování starých forem, ale bez hlubšího vztahu k nim. Stále častěji je chápaná jako právně bezcenná a jen pro okrasu užívaná část a snad právě proto dává svým vydavatelům, více než nějaká jiná část, příležitost k uměleckému vyjádření. Obšírná arenga tak zdůrazňuje slavnostní ráz vydaného privilegia, za které bylo pochopitelně i dobře zaplaceno. Arenga pak měla stále častěji i funkci mírně politizující, kdy měla zdůraznit svojí obšírností a často i ceremoniální rozvláčností ztracenou důstojnost římské královské moci.

Řeč arengy nebyla ani vlivem scholastiky redukována či racionalizována a v pozdější době ani stupňována. Arenze nebyly vlastní ani slovní hříčky či hraní se slovy. Po staletí se v ní opakují staré formy, jejichž původ by bylo možné odhalit jen po důkladném průzkumu veškerých listinných textů společně se studie diktátů příslušných panovnických kanceláří. Obojí je věcí speciální diplomatiky.

Svět v pozdním středověku je pak také vystaven silnému „gradualismu“. Panovník miluje a pěs-tuje ctnosti a koncentruje kolem sebe ctihodné muže, které odměňuje za jejich skutky. Tím zvyšuje jejich význam a vážnost, což se pochopitelně odráží i v arengách té doby, které především zdůrazňují právo na vládu dané bohem.

Další prací, které bych se ráda alespoň stručně věnovala je z roku 1973 a byla uveřejněna v Mitteilungen des Instituts für Österreichische Geschichtsforschung pod názvem Intitulatio II. Tento sborník příspěvků obsahuje práce čtyř autorů - Karl Brunner, Heinrich Fichtenau, Elisabeth Garms-Cornides a Herwig Wolfram. Samotný příspěvek Heinricha Fichtenaua se nazývá „Politische“ Datierungen des frühen Mittelalters.

„Politické“ datování v raném středověku

Obsah této práce dokazuje v jakém ohromném rozsahu je Heinrich Fichtenau schopen se pohybovat. Celkem čtyři kapitoly zahrnují období od stěhování národů až po pozdní karolínskou dobu.

V první kapitole lze tedy nalézt tyto podkapitoly - východní Germáni a Byzanc, Vandalové, Ostrogóti, Vizigóti, Justiniánovy reformy. Druhá kapitola začíná vztahem západních Germánů a papežství, dále Langobardi, Bavorsko, Franky, Anglosasové, tzv. „panovnické“ formule, papež Hadrián I., Lev III. a patrimonium Petri, papežské listiny 9. století. Do třetí kapitoly autor zahrnul říši Karla Velikého v zrcadle „soukromých“ listin, Karlovy královské tituly ve Fuldě, v Bavorsku, v Alemanii, v Itálii, císařství v datování, Karel jako „rex Romanorum“, císařství a Nativitätsstil, inkarnační léta, císařský titul Karlův v Bavorsku, ve Sv. Havlu, v Itálii. A konečně čtvrtá kapitola obsahuje pozdní Karolínskou dobu, regentská léta v panovnických listinách, titulatury v „soukromých“ listinách: Itálie, Bavorsko, Alemánie, dále léta tzv. principátu, inkarnační léta, světová éra. Tolik ve stručnosti k obsahu práce. Záměr autora je možné také, alespoň rámcově, vyčíst z předběžné poznámky k tomuto dílu. Autor zde zdůrazňuje, aby byla vedle dalšího vývoje diplomatiky speciální učiněna silnější syntéza do získaných výsledků diplomatiky s obecnými dějinami. Jednou z cest, jak by toho mohlo být dosaženo, je pokus o průřez vedený skrze diplomatický materiál dle způsobů užitých při výzkumu tzv. poenformulí a areng doby pozdní antiky a středověku, kde bádání pokročilo také díky vzájemné spolupráci historické a diplomatické.

Ne všechny části listin jsou ovšem pro taková studia vhodnou půdou. Je přirozeně nutné zvolit si správný výchozí bod a místo prostého předkládání důkazů hledat to typické a smysluplnými otázkami odvoditelné.

Typika raněstředověkého datování byla již listinným výzkumem vypracována, povětšinou v přísném omezení na vlastní disciplínu. Výroky nelistinných pramenů byly jen vzácně vzaty na vědomí. Podobně se tak dělo i v případě intitulace. Otázky k materiálu tak zůstávají skoro stále omezeny pouze na oblast „diplomatiky pro diplomatiky“ a pozornost je soustředěna především na pravost jednotlivých kusů. Jako příklad tohoto přístupu uvádí Fichtenau příslušné kapitoly v práci Bresslauově, kde jsou sice vypočítávány skutečnosti, ovšem bez pokusu o jejich historické objasnění či k paralelnímu posazení k historické skutečnosti. Mnoho pak může zůstat v diplomatice nezodpovězeno, dokud jí nerozumíme jako „diplomatice pro historiky“. Pak je ovšem nutné i již platné věci nově promyslet i za nebezpečí, že mnohé co dosud nebylo diplomatiky řečeno, bude shledáno jako pravděpodobné nebo dokonce samozřejmé.

Způsoby datování jsou přístupné nejrůznějším historickým otázkám, např. v jakém vztahu stojí datování křesťanských svátků k datování římského kalendáře? Nebo, byly pro nové zavedení datace z Východu určující jen důvody praktické nebo platilo obecně za „křesťanské“? Sledovat dále tyto otázky by z hlediska kulturněhistorického rozhodně nemuselo být nezajímavé. Zde by se ovšem nemělo opomenout ani roční datování v souvislosti s politickými dějinami. Setkáme se s různými problémy, které mohou ukazovat datování např. jako symbol jednoty či nejednoty říše, jako součást vládní propagandy apod.

Na konci této stručné „předmluvy“ autor vysvětluje také důvody, proč svou práci začíná od usa-zení Vandalů v Africe.

V rámci středověku je pro jeho ranou fázi k výzkumu nejlepší doba „stěhování národů“, která dnes má své určité ohraničení. Zde sice ještě v datování nebyly zaběhnuté pevné formy a bylo používáno více možností a navíc je toto období velmi chudé na dochované prameny. Fichtenau pak usazení Vandalů v Africe považuje za jakýsi mezník, neboť od této doby se dostávají problémy s datováním do pohybu.

Tím bych ukončila své stručné pojednání o osobnosti Heinricha Fichtenaua. Pro případné bližší seznámení s jeho tvorbou přikládám autorovu bibliografii z období (1937 - 1975).

K bibliografii

Lebensordnungen des 10. Jahrhundert: Studien über Denkart und Existens im einstigen Karolingerreich/Heinrich (1992)

Ketzer und Professoren: Häresie und Vernunftglaube im Hochmittelalter, Heinrich Fichtenau. - München: Beck, 1992. - 351 S. (1992)

heinrich_von_fichtenau.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:28 autor: jindrichmarek