Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


dejiny_archivniho_skolstvi

Dějiny archivního školství v českých zemích

Jindřich Marek

A/ Stolice PVH na pražské univerzitě

Hodnocení pravosti listin praktikovalo se již od středověku, nesoustavně však, „náznaková kritičnost“ počala od B. Balbína, začátky pomocných věd historických klademe až na konec 18. století.

V roce 1784 došlo k ustavení stolic PVH (v rámci školských reforem), nejprve ve Vídni, potom i jinde. Císařským výnosem došlo ke spojení dvou plánovaných pražských extraordinátů (diplomatiky a heraldiky; nauky o starožitnostech a numismatiky) v jedno (stolice diplomatiky, numismatiky, heraldiky a starožitností). Profesorem byl jmenován Franz Steinsky (předtím učitel kaligrafie a stylistiky na malostranské normální škole). Obor dostal název „pomocné předměty historické“, od r. 1824 PVH (tehdy ovšem v jiném rozsahu, např. bez paleografie).

Steinsky přednášel do své smrti v roce 1816. Postrádal vazby na vědecké dění, nepsal o problematice a nebyl kvalifikovaný v oboru. Přednášky (mezi PVH také mytologie, klasické umění, antická a středověká geografie) byly do r. 1791 (pro filosofy a právníky) povinné, potom poklesl zájem (neboť byly nepravidelné, nezáživné).

Podle knih, které se využívaly při výuce, si můžeme utvořit jistou představu, oč v tehdejších přednáškách šlo a jak byly strukturované. Jednalo se patrně o obecná schémata, neřešila se česká problematika. Také se pořádaly exkurze do archivů, ty ale zůstávaly asi jen na povrchu.

Franz Niklas Titze (profesor obecných dějin) se ujal po Steinského smrti výuky PVH a (ad personam) došlo ke spojení obou stolic. Císařské rozhodnutí po asi 2 letech iniciovalo nový konkurs, do něhož se přihlásily jen 3 osoby. Vítězem se stal Jan Nepomuk Helbing rytíř z Hirzenfeldu, jenž sotva obstál, maje nedostatky ve slovním projevu i jinde. Roku 1817 byl jmenován mimořádným profesorem (v jeho výkladech zejm. numismatika a heraldika).

Výklady z PVH byly posléze přiděleny profesoru obecné historie, profesura PVH odpadla a Hirzenfeld bez postupu měl získat jinou, což se mu nepodařilo. Po nátlaku děkana je konečně r. 1860 penzionován.

Prof. obecných dějin Karl Vietz se snažil v úvodu do studia probrat PVH.

V té době s Palackým počal rozvoj české historiografie (edice, počátky bádání ve vatikánských archivech). Palacký byl podle Hlaváčka „otcem a zakladatelem pomocněvědných, zejm. diplomatických studií českých v 19. století“.

Roku 1854 vzniká Ústav pro rakouský dějezpyt, který má také české absolventy.

Zlom ve vývoji PVH představuje vědecké a pedagogické působení Josefa Emlera, jež bude předmětem jiného referátu, proto bych si pro úplnost dovolil připomenout jen základní fakta z jeho života a díla. Vedle akademických funkcí, jak známo, zastával post pražského městského archiváře. Vypracoval známou Rukověť chronologie křesťanské. Velice bohatá byla také jeho činnost ediční.

Genealogii se věnoval August Sedláček a mnozí jiní. Z té doby pocházejí mnohá hesla týkající se genealogie v Ottově slovníku naučném (ta ovšem nejsou bez chyb).

Roku 1898 byl pověřen suplováním Emlerovy katedry Gustav Friedrich. 1904 je jmenován mimořádným a 1909 řádným profesorem. Ve 20. l. se stává děkanem fakulty ve 30. l. dokonce rektorem univerzity. Po založení Archivní školy působí jako její ředitel. (Další funkce zastává v Učené společnosti, je redaktorem některých periodik, podílí se na edicích pramenů z české minulosti. Jmenujme např. Monumenta paleographica Bohemiae et Moraviae, 1904.) Podle všeho jevil se Friedrich navenek jako distantní osobnost. I. Hlaváček uvádí ve svém článku jako zajímavost, že nalezl exempláře Friedrichovými žáky mu věnované příspěvky - nerozřezané. Je zajímavé, že do archivního časopisu, který de facto vydával, nepřičinil vlastně ani řádky.

Po první světové válce dochází k několika habilitacím: Hrubého a Vojtíška v Praze, Šebánkově v Brně a Klecandově v Bratislavě. Václav Vojtíšek byl r. 1927 jmenován mimořádným a r. 1935 řádným bezplatným profesorem PVH.

Pomocné vědy historické pěstovaly se také na Deutsche Universität in Prag, ne však v takovém rozsahu a na takové úrovni, aby si to zasloužilo podrobnější zmínky.

Situace po druhé světové válce je spjata především se jménem Václava Vojtíška (Klecanda r. 1946 umírá). Ten r. 1948 přechází z Archivu města Prahy na univerzitu a mj. se stává jedním z prvních akademiků ČSAV. Tyto a další funkce žel způsobují, že se nemůže věnovat PVH v takovém rozsahu, jak by si představoval.

Nástupcem Vojtíškovým se stává Zdeněk Fiala. (Jedná se o osobnost jistě všem dostatečně známou.) Jím se již velmi přibližujeme současnosti. Dodejme, že za něho byl dokončen soupis českomoravských městských knih, započatý za jeho předchůdce.

B/ Státní archivní škola

Účelem vzniku SAŠ bylo napravit dosavadní tristní situaci ve vzdělávání archivářů. Těch nebylo mnoho a vzdělávali se především sami. Návrhy na zřízení archivní školy se objevovaly již nedlouho po zřízení zemského archivu (v debatě o zřízení archivu - jejími aktéry byli Palacký, Rieger a Tomek - se Palacký postavil nejprve proti, tvrdě: „nemohu se prokázat vysvědčením, že umím číst staré listiny“), avšak uskutečnění došly až po vzniku ČSR, kdy se ukázala nutnost vybudovat pro mladou republiku školy a ústavy, které byly doposavad pouze ve Vídni.

Při plánování struktury výuky na archivní škole nechtěli její navrhovatelé napodobovat cizí vzory, tedy především pařížskou Ecole des chartes či vídeňský Institut. Chtěli orientovat školu spíše na praktické úkoly a vytvořit tak protiváhu pomocných věd historických, které se pěstovaly na univerzitě. Studium bylo rozvrženo do tří ročníků a již v létě 1919 byl podán návrh na zřízení ústavu ministerstvu školství. To žádosti vyhovělo a ředitelem školy byl jmenován Gustav Friedrich, tajemníkem Vladimír Kledanda. Náplní výuky bylo archivnictví, pomocné vědy historické, české dějiny, také ovšem středověká archeologie, znalost archivů a knihoven, jazyková výuka. Kursy začínaly „ob rok“; posluchačem se mohl stát čs. státní příslušník, jenž absolvoval alespoň jeden rok historického studia na univerzitě. Přijímací zkoušky, sestavované na základě středoškolských vědomostí, sestávaly z písemné a ústní části a byly relevantní studijnímu oboru. (Obsahovaly také překlad a rozbor textu klas. lat. historika.) Státní archivní zkoušky vyžadovaly předložení písemné práce a měly písemnou a ústní část.

Podle zřizovacího dekretu byla SAŠ školou vysokou, to bylo ale ministerstvem později zpochybněno. Určitá nevyjasněnost postavení byla spojena s očekávaným archivním zákonem, který byl blokován kompetenčními spory ministerstev (a za nimi dvou prvorepublikových politických stran), která usilovala o ovládnutí československého archivnictví.

Na fungování školy se výraznou měrou podílel zemský archiv. V jeho budově v Bredovské ulici č. 6 (do postavení Archivu země české r. 1933) archivní škola sídlila a její výuka byla částečně zajišťována pracovníky archivu. Ten také posluchačům zajišťoval potřebné zázemí pro praktickou činnost.

Na výuce se podíleli G. Friedrich, V. Novotný, Vl. Klecanda, V. Vojtíšek, J. B. Novák, V. Hrubý ad.

Ke krizi školy došlo, když běžel její IV. kurs (1924-27). V té době poklesl zájem uchazečů o studium (těch se přihlásilo a bylo přijato pouze pět). Dále je třeba říci, že studium na archivní škole svým charakterem kladlo náročnější požadavky na posluchače než studium univerzitní. Zejména proto, že vyžadovalo, aby posluchači byli studujícími univerzity, a ještě navštěvovali přednášky a cvičení na škole, což jim ovšem (i v případě přednášek) bylo uloženo jako povinnost, neboť škola neznala akademické svobody univerzitní.

Nakonec - přes různé průtahy - bylo rozhodnuto o pokračování výuky v Archivní škole. Byly provedeny některé dílčí změny ve výuce, došlo k omlazení profesorského sboru.

V době VII. kursu proběhla významná reforma iniciovaná Českou archivní společností (zal. r. 1924 jako Společnost archivní školy), reprezentovanou v tomto směru zejm. Vl. Klecandou. Ten tvrdil, že výuka příliš akcentuje PVH, tedy obory, které se vyučovaly na univerzitě. Po proměně studijního systému se první ročník stal průpravou pro další dva roky studia. Byly zavedeny nové předměty, např. dějiny výtvarného umění, předhistorická archeologie. Profesorský sbor byl stabilizován, ale byla snížena hodinová odměna vyučujících. Jednotlivé úpravy studijního plánu přehledně přináší Kollmannova citovaná studie.

IX. kurs v letech 1941-43 byl taktéž v jistém smyslu kritický. Archivní škola byla postižena uzavřením českých vysokých škol, protože - jak již bylo řečeno - předpokládala u svých studentů souběžné univerzitní studium. V té době odchází prof. Friedrich do výslužby. Přednášek po něm se ujímají Z. Kristen a V. Vojtíšek. Na škole působí také Jaroslav Prokeš a František Roubík. Nový ředitel Jenšovský je v říjnu 1941 zatčen gestapem (zřejmě pro svou předchozí činnost v Sokole) a deportován do Osvětimi, kde v únoru r. 1942 umírá. Potom vedl školu Jar. Prokeš, ten však byl vzápětí z politických důvodů nacisty sesazen. (Již předtím byl maximální počet studentů změněn na 15.)

X. kurs proběhl až v poválečných letech 1945-48. To byl již ředitelem Václav Vojtíšek. Jak známo, panoval po druhé světové válce velký zájem o vysokoškolské vzdělání, podmíněný předchozím uzavřením českých vysokých škol. Byla vydána direktiva, že ke studiu mají být přijati všichni s velmi dobrým prospěchem u přijímací zkoušky. Došlo také k reformě výuky, kterou zde pro nedostatek místa nezmiňuji. Poslední kurs proběhl v letech 1947-50.

Protože nebyly vypracovány učební osnovy, přednášející měli volnost ve výběru témat. Vedení školy ve snaze zajistit si alespoň minimální kontrolu nad přednášeným, požadovalo zpočátku od přednášejících osnovy a sylaby jejich přednášek, později však od toho upustilo, neboť profesorský sbor, tvořený namnoze vysokoškolskými pedagogy, nebyl na takovou praxi zvyklý a přehledy nevypracovával.

Ač si škola již záhy vydobyla úrovní své výuky a prestižním časopisem dobré jméno, ministerstvo školství jí nepopřávalo takovou autonomii, jakou by si byla zasloužila.

Pro svou spojitost se zemským archivem vykazovala škola některé společné znaky s italskými archivními školami. Archiv jí poskytoval přístřeší a i výuka byla zajišťována pracovníky archivu.

Přes pokus o zavedení vlastního archivního studia ze strany pražské německé univerzity si Archivní škola zachovala monopol na výuku ve svém oboru, a to i přes vstřícný kompromisní návrh na participaci na výuce od Deutsche Universität in Prag z r. 1925.

Již jsme se zmínili o periodiku Časopis archivní školy. Protože prostředky, vynakládané na Archivní školu, byly již od jejího založení velice skromné, nepomýšleli její „duchovní otcové“ na vlastní časopis. Československé archivnictví si ovšem žádalo informační orgán. Tomuto požadavku vyšli vstříc vydavatelé ČČH, když k ročníku XXVI (1920) připojili zvláštní přílohu Archivnictví, jež ale byla z edičního plánu dalšího ročníku stažena. A to zavdalo příčinu k jednání o časopise Archivní školy. Žádosti o jeho zřízení bylo vyhověno v listopadu 1922. Ministerstvo si kladlo některé podmínky, které měly zajistit funkci (části) časopisu jako věstníku. Všechny ročníky redigoval G. Friedrich s různými pomocníky, vesměs výše jmenovanými učiteli Archivní školy. Od vydávání bylo po okupaci dobrovolně upuštěno.

Odborná úroveň časopisu byla velice vysoká, obsah zajímavý, časopis měl pěknou typografickou úpravu a byl tištěn na kvalitním papíru. Nejvíce místa věnoval pomocným vědám historickým (zejm. diplomatice), také se věnoval archivnictví a dalším příbuzným oborům. Přinášel také recenze, nekrology, připomínal životní jubilea význačných vědců v oboru.

Po válce byla snaha obnovit vydávání časopisu již zpočátku ochromena skutečností, že jeho někdejší vydavatelé byli dílem mrtvi, dílem na odpočinku. Po dlouhých průtazích byl tiskárně odevzdán rukopis až v květnu 1949. Ta jej v dubnu 1950 vrátila s tím, že škola si má vyžádat předběžný souhlas ministerstva informací. To již stála škola před zánikem a poslední připravené číslo časopisu nespatřilo tedy v tištěné podobě světlo světa.

Po druhé světové válce bylo přikročeno k rozsáhlé reformě vysokoškolského studia, která skoncovala s dosavadní volností přednášek a po r. 1948 žel i s akademickými svobodami. Na základě návrhu reformní komise filozofické fakulty bylo od školního roku 1949/50 přeneseno archivní studium na filozofickou fakultu. Tím škola fakticky zanikla (nebyla zrušena žádnou právní normou). V květnu 1953 převzal seminář pomocných věd historických FF UK sbírku pomůcek a knihovnu školy (obsahovala v době převzetí asi 4000 svazků). R. 1956 převzala FF i registraturu školy, která je dnes uložena v Archivu UK. (Další materiály k AŠ lze hledat - jak logicky plyne z výše napsaného - v SÚA, Ministerstvo školství.)

Za třicet let svého působení vychovala AŠ pouze sto posluchačů, kteří však využili svou odbornou erudici na mnoha důležitých vědeckých i pedagogických postech.

C/ Literatura (výběr, v uvedených titulech další bibliografie)

Hlaváček, Ivan: Přehledné dějiny PVH v českých zemích (Se zvláštním zřetelem ke stolici oboru na filozofické fakultě Univerzity Karlovy). In: 200 let PVH na FF UK v Praze. Praha 1988, s. 13-134, tam také zajímavá obrazová příloha.

Kollmann, Josef: Státní archivní škola. SAP 32/1982, 225-307.

dejiny_archivniho_skolstvi.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:30 autor: jindrichmarek