Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


codex_diplomaticus_slovaciae_regesta_diplomatica_slovaciae

Codex diplomaticus et epistolaris SlovaciaeRegesta diplomatica nec non epistolaria Slovaciae

Významné mezníky ve vývoji slovenské diplomatiky

Markéta Novotná

Až do druhé světové války nepodnikla slovenská historiografie větší pokus o plnou evidenci materiálu týkajícího se dějin Slovenska. Důvody je nutno hledat jednak v určitém stupni rozvoje historiografie, jednak v podmínkách, za kterých je možno k tak náročnému úkolu přistoupit. V širší souvislosti problém Slovenského diplomatáře úzce souvisí s chápáním obsahu a rozsahu slovenských dějin. V tomto ohledu se vychází ze skutečnosti, že slovenský stát jako politicko-administrativní celek neexistoval, a tak se náplní diplomatáře a regestáře stalo přibližně území Slovenské republiky v dnešním rozsahu.

Uhry, do jejichž politického rámce Slovensko patřilo, byly na diplomatářovou produkci velmi bohaté. Codex diplomaticus Hungariae, Codex Arpadianus continuatus, Codex diplomaticus patrius a Codex Andegavensis1 byly běžně historiky využívány. Tyto práce z 19. století již ale nemohou splňovat nároky moderní diplomatické kritiky. Už před první světovou válkou se v Uhrách pociťovala potřeba vydat kritický diplomatář. V roce 1923 sice vyšel Szenpéteryho Arpádovský regestář2, ale ten obsahoval jen královské listiny do roku 1272. Už z tohoto hlediska pociťovala slovenská historiografie nutnost vytvořit vlastní, dnešním zásadám a potřebám vyhovující diplomatář a regestář.

Z uherských nástupnických států bylo Slovensko poslední ve vydávání své vlastní národní edice. Nejdříve se objevily chorvatské a po druhé světové válce i rumunské edice.3

Vlastní slovenský přínos k vydávání listinných edic nebyl do roku 1918 nijak rozsáhlý. V druhé polovině minulého a začátkem tohoto století se soustřeďovalo publikování drobných pramenných příspěvků především ve Slovenském Letopise, vydávaným F. V. Sasinkem (1876-1882)4, dále v Letopisu Slovenské Matice (1864-1874), ve Sborníku Slovenské muzejní společnosti (od roku 1896) atd. Po roce 1918 se situace poněkud zlepšila. Vyšlo několik publikací jazykového zaměření (Staré Slovensko5) a prameny se publikovaly i ve formě příloh k historickým pracím (zvláště prof. D. Rapant6). Právě ve 30. letech začíná diplomatika na Slovensku ožívat. Už proto, že přichází generace odchovanců pražské archivní školy.

Z významnějších počinů a mezníků, předcházejících Slovenskému diplomatáři a regestáři, je nutné upozornit na následující osobnosti a práce. Zakladatelem vědeckého systému diplomatiky na Slovensku a osobností udávající směr diplomatického výzkumu na Slovensku po celých 30 let byl Alexandr Húščava.7 V letech 1931 - 1936 vychází Slovenský diplomatář Márie Opočenské - Jeršové.8 Bohužel kvůli finančním těžkostem a zhoršující se politické situaci se uskutečnila jen část tohoto slibného záměru. Diplomatář se omezil na několik středoslovenských městeček a některé turčianské zemanské rody.

Významným mezníkem jsou padesátá léta, kdy začal na Slovensku působit Historický ústav Slovenské akademie věd. Vzniklo tak středisko vhodné k uskutečnění programu celoslovenské edice. Rozsah a povaha práce si vyžádaly dva různé projekty. Materiál do roku 1301 (do vymření Arpádovců) měl být vydáván v podobě diplomatáře. Rozsáhlejší materiál 14. století dostal formu regestáře a měl chronologicky navazovat na diplomatář (tedy na rok 1301).

O programu diplomatáře, průběhu sbírání materiálu, poznatcích vzešlých z výzkumu a o koncepci jednotlivých svazků průběžně informuje editor - Richard Marsina.9 Vlastní mezník heuristiky se postupně snižoval. Z roku 1526 se ustoupilo až k roku 1387, resp. 31. března 1387, do nástupu Zikmunda Lucemburského na uherský trůn. Pro tuto dobu totiž v Maďarsku již několik let vychází Zikmundův regestář.10 Zhruba v roce 1960 byla dokončena hlavní heuristická práce. O rok později se začalo s koncipováním prvního dílu, který už v roce 1966 byl připraven k vytištění. Diplomatář byl předběžně rozvržen do šesti částí: I. 805 - 1235, II. 1235 - 1260, III. 1261 - 1272, IV. 1272 - 1281, V. 1282 - 1290, VI. 1290 - 1301. Širší závěry diplomatické a paleografické, vzešlé z práce na diplomatáři a nehodící se, aby byly v takové šíři vloženy do vlastních předmluv edic, byly otištěny zvlášť.11

Doposud vyšly dva svazky diplomatáře (Codex diplomaticus et epistolaris Slovaciae I 1971, II 1987. Ad edendum praeparavit Richard Marsina.)

Ve fázi přípravy se už od první poloviny osmdesátých let nachází třetí díl diplomatáře (1261-1272). Ještě není hotov, ale už dnes je jisté, že se bude skládat ze dvou částí; první zachytí poslední léta vlády Bély IV. (1260-1270) a v druhé budou soustředěny nejdůležitější listiny panování Štěpána V. (1270-1272). Třetí svazek by měl vedle těchto listin (asi 900) obsahovat i doplňky (okolo 100) k předchozímu období. Pro práci na čtvrtém, pátém i šestém svazku byli získáni dva mladí spolupracovníci. Zatím ještě nelze hovořit o konkrétním časovém horizontu, kdy tyty díly budou dokončeny.12

Podobně seznamuje veřejnost se stavem práce na regestáři i Vincent Sedlák.13 Pro období 14. století se nashromáždilo celkem 27 000 listin. Od roku 1967, kdy o regestáři byla uveřejněna první zpráva, přibylo dalších 2 000 kusů. Zatím vyšly dva svazky regestáře (Regesta diplomatica nec non epistolaria Slovaciae I 1980, II 1987. Ad edendum praeparavit Vincent Sedlák.), zahrnující období 1301 - 1314 a 1315 - 1323.

Do konce vlády krále Karla I. z Anjou se počítá ještě se třemi svazky regestáře (1324 - 1330, 1331 - 1336 a 1337 - 1342). Pro práci na období vlády Ludvíka z Anjou (1342 - 1382) byl získán mladý spolupracovník s Historického ústavu Slovenské akademie věd. Ještě není jasné, kolik svazků se použije až do konce roku 1386. Léta 1387 - 99 jsou sice podchycena v Zikmundově regestáři, ale celým obdobím Zikmundovy vlády (1387 - 1437) se již zabývá jiný mladý spolupracovník.14

Codex diplomaticus et epistolaris Slovaciae I.

První díl Slovenského diplomatáře zachycuje období pěti století, přesněji léta 805 - 1235. Toto rozpětí je zapříčiněno nevelkým množstvím látky až do počátku 13. století. Posledních třicet let edice zahrnuje dvě třetiny materiálu.15 Až teprve v první třetině 13. století se postupně zvyšuje počet institucí vydávající pravidelně listiny; podobné poměry panovaly též v Uhrách a v Čechách. Autory byl diplomatář dokončen v roce 1966, ale po připomínkách recenzentů a vědeckého redaktora se jeho uzavření posunulo o rok. Z technických důvodů nakonec vyšel až roku 1971. K vydání jej připravil Richard Marsina. Jako vědecký redaktor je uveden Alexandr Húščava.

Slovenský diplomatář je strukturován do těchto částí: předmluva, úvod, seznam použitých pramenů a literatury, použité zkratky, vlastní textová část, přehled chybně datovaných listin a listů, seznam vydavatelů a příjemců, konkordance s Arpádovským a papežským regestářem, přehled areng s častějšími incipity, seznam vyobrazených vzorů písařských rukou a vícekrát použitých pečetí náležící k fotografickým přílohám zařazeným až na konci svazku, index jmen a místních názvů a slovníček s historicky významnými výrazy a slovy.

Krátká předmluva obsahuje především poděkování osobám a institucím nápomocným při práci.

Naproti tomu osmadvacetistránkový úvod se již konkrétně zaměřuje na edici; vymezuje ji teritoriálně, hodnotí vydaný materiál a seznamuje s použitými edičními prostředky.

Nejdůležitější součástí diplomatáře je pochopitelně samotná edice pramenů. S okolností, že Slovenský diplomatář je regionálním (nikoliv institucionálním) diplomatářem, souvisí, že jen část listin je publikována v plném znění. Dlouhé listiny, jejichž kompaktnější části se týkají území Slovenska, se publikují ve výtahu. Mnohé listiny všeobecného obsahu anebo jen doplňkového charakteru ve vztahu k diplomatáři se publikují v regestě, v kterém se klade důraz na tu část obsahu, která souvisí s územím Slovenska. Dále je zde mnoho zmínek, které se skládají z identifikačního zaznamenání obsahu a z citace příslušné partie týkající se Slovenska; jde tu ponejvíce o zmínky hodnostářů, které se od doby Bély III. vyskytují pravidelně ve všech privilegií, tedy i v listinách, které se obsahem území Slovenska netýkají. Další formou publikace jsou deperdita.16

Vlastní způsob publikování listiny nebo listu reflektuje moderní diplomatickou kritiku pramene. Po stručném záhlavním regestu následují údaje o podobě a místu zachování listiny, o jiných edicích, v nichž se nalézá nebo je zmiňována, a případně, zda se jedná o falzum. Pak je předložen vlastní text nebo záhlavní regest. Pod čarou na dolním okraji stránky se nachází poznámkový aparát. Jednotlivým oddílům odpovídá i odlišně zvolené písmo.

V prvním díle je tedy publikováno v rozličné formě 467 listin a listů. Kromě toho obsahuje 37 přiřazených zmínek; další týkající se více listin jsou přiřazené v doprovodných aparátech a 16 jiných, poukazujících na listiny známé z již existujících edic, které nejsou do celkového materiálu první edice zahrnuty. Takže úhrnný součet listin převyšuje číslo 500. Z celkového počtu (po odečtení 24 záznamů17) je v plném znění uveřejněno 246, ve výtahu 7, v regestu 51, formou zmínky 94 a deperdita 43 listů a listin.

Podle vydavatelů je zde celkem (spolu s deperdity) 242 panovnických, 101 papežských listů a 117 listin a listů od jiných vydavatelů. 266 listů a listin je pro církevní a 194 pro světské příjemce. Po odečtení papežských listin, jejichž převážná většina byla adresovaná církevním příjemcům, je zřejmé, že většina vyhotovení domácích vydavatelů byla adresovaná světským příjemcům.

180 listin a listů se zachovalo v originále, 214 v středověkých (pozdějších) a 28 v novověkých dochováních nebo jen z edic, k čemuž je nutno připočítat ještě 43 deperdit, vzniklých výlučně ze středověkých pramenů. Ze 180 originálů 103 je z archívů církevních a 77 z archivů světských institucí.18 Práci ztěžovala okolnost, že více než tři čtvrtiny materiálu jsou uloženy v zahraničních archivech - hlavně v Maďarském zemském archivu v Budapešti a Státním archivu v Ostřihomi. Menších výsledků se dosáhlo v arcibiskupském archivu v Jágru, v archivu opata v Pannohalme, biskupském archivu a archivu hodnověrných míst19 v Rábu atd. Z domácích archivů byla pozornost zaměřena na Státní slovenský ústřední archiv v Bratislavě, některé městské archivy (Bratislava, Bardějov, Košice, Banská Bystrica, Kremnica, Trnava), biskupský a kapitulní archiv v Nitře, kapitulní, proboštský a regnikolární archiv ve Spiši a Řádový archiv v Jasově.

Z 398 publikovaných kusů je 50 falz (z toho 7 novověkých); z nich 33 (4 novověké) vzniklo v zájmu církevních příjemců a 17 (3 novověké) bylo vyhotoveno pro příjemce světské. V materiálu pro období po roce 1000 se jedná v převažující většině o falza královských listin. Protože poměrně nejvíce falz se dochovalo z období, ze kterých je jen malý počet listin (11.-12. stol.)20, vyvinuli zde tvůrci snahu je přezkoumat a určitým způsobem rozdělit. Odlišují listiny interpolované, zfalšované, falešné a vymyšlená novověká falza. V edici jsou označena různým počtem hvězdiček (podle výše uvedených stupňů) u čísla listu nebo listiny.21

Při výběru listin a listů z 9. a 10. století sehrál hlavní roli teritoriální princip. Ač nemohl být úplně striktně naplněn, je nutno říci, že se postupovalo mnohem extensivněji než v jiných edicích. Do diplomatáře byly zahrnuty všechny písemnosti týkající se Velké Moravy a dokonce i ty, jež se vztahují k Pribinovi a Kocelovi. Edice začíná zmínkou o podunajských Slovanech z roku 805. Komplikovaná byla situace při výběru deperdit, už proto, že všechny domácí vyhotovení z období 9. století jsou právě v této formě. Z 38 jednotek materiálu z 9. století22 bylo 11 adresovaných domácím příjemcům (bez Kocela) - nejvýše postaveným osobám - Rostislavovi, Svatoplukovi a arcibiskupu Metodějovi. Většinou jsou to listy papežů, které se dochovaly v plném znění v registrech papežů Jana VIII. a Štěpána V.

Jiná situace panuje v 10. století, z kterého není známa ani jedna listina a list adresovaný nebo vyhotovený na území Slovenska. Uvedené listiny jsou buď listiny a listy vydavatelů adresované cizím příjemcům nebo Pilgrimova falza, vzniklá někdy v sedmdesátých letech 10. století. Příčiny je nutno hledat ve změně politické situace, tedy pádu Velké Moravy na počátku 10. století, která jakožto významný útvar v 9. století přitahovala pozornost mocných v celé Evropě. Po jejím zániku se ale těžiště přesunulo z území Slovenska. Desáté století znamená úplné přerušení styku se zahraničím.

V době velkomoravské se ještě neuskutečňovalo pravidelné zlistinění a ani nelze hovořit o počátcích institucionálního zpísemňování nebo jen o zárodcích diplomatických institucí vykonávající písemnou agendu (kanceláří). Písemnosti adresované na území Slovenska jsou jen odrazem běžné praxe ve vyvinutějších prostředí. Písemnosti vzniklé v domácím prostředí jsou zase jen příležitostné produkty jednotlivců.

Období po roce 1000 je nejen novou etapou politického vývoje, ale též zpísemňování. Nový vývoj nenavazoval na 9. století, ale vycházel z praxe uherského království, do kterého bylo Slovensko začleněno. Vycházeje ze Szenpéteryho rozdělil Marsina toto období z diplomatického hlediska takto: 1000-1085 a 1085-1308.

První etapu (1000-1085) z pohledu vydavatelů charakterizuje jako období úplné převahy panovnické listiny, dle příjemců jako údobí absolutní převahy církevních příjemců a z hlediska vyhotovení listin mají převahu příjemecké výtvory. Toto období zahrnuje 30 panovnických, 5 papežských a 5 listů a listin od jiných vydavatelů. 33 z nich je pro církevní příjemce a jen 7 pro světské, z nichž 3 jsou pro panovníka.

Období 1185-1235, omezené prvním dílem diplomatáře, lze dále členit na kratší úseky: 1185-1210, 1211-1225, 1226-1235.

    1185-1210 1211-1225 1226-1235
  celkem 66 127 146
vydavatelé král 45 79 67
papež 10 32 27
ostatní 11 26 32
příjemci král 31 58 66
papež 35 69 80
ostatní 7 10 12
dochování originál 24 61 74

Z tabulky je patrné, že od druhé poloviny 12. století, zvláště od 80. let, stoupá vedle církevních i počet světských adresátů. Vzhledem k tomu, že část listin a listů církevním příjemců23 je od papeže, lze tvrdit, že na konci 13. století již převažují světští příjemci. Absolutně převážil počet domácích vyhotovení pro světské příjemce, což má svoji oporu v zákonodárné sféře.24 Od první třetiny třináctého století lze již mluvit o pravidelném zpísemňování.

Z paleografické stránky v prvních dvou stoletích uherské diplomatické praxe převládá těžkopádné knižní písmo. Listiny psané diplomatickou minuskulou jsou v tomto období ještě výjimkou. Tento obraz se začíná měnit od druhé poloviny vlády Bély III. a za Imricha I. V první třetině 13. století za vlády Ondřeje II. v královských i nekrálovských listinách začíná úplně převažovat diplomatická minuskula se silně vyvinutými črtami kurzívy.

I když v jen malé části dochovaných originálů listin Ondřeje II. se podařilo zachytit totožnost písařských rukou, je možno i v mnohých ostatních originálech pozorovat velkou podobnost písma. Nelze tedy vyloučit existenci písařské školy v souvislosti s královskou kanceláří, i když k tomu není žádný přímý důkaz. Díky torzovitému materiály nelze určit poměr mezi materiálem psaným královskou kanceláří a příslušníky příjemeckých institucí; zdá se že tento poměr bude spíše v neprospěch královské kanceláře.

Z hlediska kritiky obsahu listin a listů se věnovala zvláštní pozornost jen arengám. Ty, které byly prozkoumány, představují, pokud jde o uherské královské listiny, více jak polovinu celkového dodnes zachovaného počtu areng z uherských královských listin; u uherských nekrálovských listin je tento poměr o něco nižší. Papežské arengy jsou zase zajímavé z toho hlediska, že mohly působit na domácí praxi. Na prvním místě se v královských listinách vyskytují arengy o potřebě odměňování věrných služeb a zásluh; ve zvýšené míře v období od konce 12. století a ve 13. století. Předtím se nejčastěji vyskytovaly arengy typu memoria-oblivio (zdůrazňují nutnost vykonané skutky a udělené dary pro paměť zapsat). V listinách pro církevní příjemce zdůrazňuje se povinnost krále bdít nad prospěchem církve. V tomto směru lze také odlišit příjemce světské a církevní.

Protože dosud se neví, zda se používaly formuláře v uherské královské kanceláři (pokud ano, tak jaké), musely být arengy porovnány jen s materiálem dosud existujícím.25 Ze zkoumaných areng uherského diplomatického materiálu z let 1000 - 1235 přibližně čtvrtina materiálu prokazuje úplné nebo převážné shody nejen v incipitu, ale i v celém znění. Za příčiny některých shod lze pokládat např. stejnou osobnost diktátora nebo falšování. 26

Codex diplomaticus et epistolaris Slovaciae II.

Druhý svazek diplomatáře vyšel roku 1987; tedy až šestnáct let po vydání prvního dílu. Pracovalo se na něm s přestávkami od roku 1968. Editor, Richard Marsina, ho dokončil v prosinci 1979. Obsahuje listiny a listy vztahující se k území Slovenska od nastoupení uherského krále Bély IV., v září 1235 až do konce roku 1260. Listiny a listy zbývajících deseti let vlády Bély IV. mají být zahrnuty až do třetího svazku diplomatáře. Role vědeckého redaktora se ujal PhDr. Vladimír Horváth.

Struktura diplomatáře zůstala zachována, stejně tak i všechny hlavní editorské zásady a záměry. Některé čtenáře jistě potěší, že jak předmluva, tak i úvod byly vedle latinského překladu ponechány i ve slovenském jazyce.

Druhý díl diplomatáře pojímá období prudkého rozvoje zpísemňování a ustalování diplomatické praxe. Podstatně stoupl počet vydavatelských institucí i počet vydaných listin, proto na rozdíl od prvnímu dílu bylo uvedeno méně listin všeobecného celouherského charakteru. Zahrnuje celkem 674 listin a listů ( s odkazy na další 723), z nichž 33 listin nebylo do této doby vůbec zveřejněno, stejně jako i dalších 77 listin, zatím jen částečně známých. Celkově je v druhém díle 435 listin otištěných v plném znění, 19 ve výtahu nebo v regestě, 52 jako zmínka a 160 deperdií.27 Podkladem pro 328 textů byly originály, 210 (téměř třetina) se dochovalo v středověkém potvrzení; více než pětina listin byla získána ze zachovalých register nebo autentických protokolů (58), na základě starého jednoduchého opisu (18), novověkého ověřeného opisu (15), z moderních rukopisných opisů (2) a 29 textů listin bylo vydaných jen na základě starších edic, protože se nepodařilo najít žádné starší archivní ani jiné rukopisné dochování.

Z hlediska vzestupující vydavatelské produkce více než polovina listin (335) je od uherského krále Bély IV. a jedna od krále Štěpána; z nich jsou asi dvě třetiny vydané v plném znění (228). Zhruba 90 % připadá na obvyklá privilegia, kde se již formulář v celku stabilizoval. I u ostatních vydavatelů text v listinách se sjednocuje. Formulace, podle nichž je možno individualitu tvůrce písemnosti, řídnou.

O něco méně něž polovina listin pochází od vícero skupin vydavatelů, které můžeme rozdělit na domácí (273) a zahraniční (57). Mezi domácími nekrálovskými vydavateli obsadili první místo hodnověrné místa (149), druhé místo světští vydavatelé (95). Mezi nimi jsou dvě listiny vydané představiteli měst. Jen 29 listin pochází od církevních hodnostářů nebo institucí. Ze zahraničních vydavatelů se týká území Slovenska 49 papežských listin a 8 pochází od ostatních.28

Z uvedených čísel je patrno, že vývoj v letech 1235-1260 navazuje na tendenci již zaznamenanou v první třetině 13. století. Zvyšuje se počet listů a listin od nekrálovských vydavatelů. Zatímco tehdy ještě převažovali nejvýznamnější představitelé tehdejší feudální společnosti, za prvých 25 roků vlády Bély IV. se prosazují ve velké míře představitelé středního stupně teritoriální správy (župani), podobně i nižší jednotky církevní správy, hlavně hodnověrná místa. Souvisí to s utvářením nového postoje k listině.

Dle příjemců mají absolutní převahu světští adresáti. Z 666 listin 464 (70 %) jich bylo pro světské příjemce nebo byly vydány v jejich zájmu. Zbylé náleží církvi (165), králi (16), královně (1) a zahraničním příjemcům (papež 11, ostatní 9).29 Poměr mezi světskými a církevními příjemci sice navazuje na trend první třetiny 13. století, ale není tak přímočarý,30 což zřejmě souvisí s politikou Bély IV. Ten, poučený vpádem tatarského vojska, vydal v roce 1242-1250 velké množství donací světským příjemcům, hlavně drobné a střední šlechtě, aby si zajistil jejich pomoc.

Z 666 listin a listů editor označil 4 jako pochybné, 6 za zfalšované, 28 falešné a 10 za vymyšlená falza (6 novověkých). Týkají se nejvíce královských listin a jejich hlavními příjemci jsou světští feudálové (nebo města). Většina vznikla ve 14. století.

Písmo zachovaných originálů listin se na začátku zkoumaného období podobá písmu předcházejícího. Převládá písmo, kde jednotlivé litery byly napsané vícerými samostatnými tahy. U některých nekrálovských vydavatelů se v první polovině daného období často vyskytují těžká písma. Vývoj pak směřuje k lehčím formám, zvyšuje se variabilita tvarů jednotlivých liter a písmo se stává plynulejším. Oproti předcházejícímu období ubývá počet tzv. nevypsaných písařských rukou. Konkrétní údaje o shodnosti nebo podobě písařských rukou jsou uvedeny u jednotlivých listin. Ve většině případů jde o písaře královské kanceláře (19 skupin po 2-7 listinách z let 1235-1260). Díky rozmanitosti a naopak nevelkému množství materiálu na jednotku vykazují ostatní vydavatelé menší shody písařských rukou. Podobná situace panuje i u církevních institucí. Souhrnem je možno o písmu listin druhého dílu diplomatáře říci, že je velmi variabilní a pochází od velkého počtu písařů. Dokazuje to, že v každé významnější církevní instituci nebo správním centru - župě bylo k dispozici více jednotlivců, kteří uměli skládat a psát listiny. Identifikace písařů je ztížena tím, že stále ještě ve velké míře se užívají písma kreslená.

Ani tentokrát nebyl cílem editorů rozbor stylu písemností, ale stejně tak jako v prvním dílu i zde zaměřili svoji pozornost na arengy. Napočítali 186 areng královských listin, 30 papežských a 13 nekrálovských listin. Dle obsahu jsou nejvíce zastoupeny arengy typy „paměť - zapomenutí“, nejčastěji v nekrálovských listinách. V královských listinách jsou zastoupeny i další typy areng zdůrazňující například práva a povinnosti panovníka, jeho spravedlnost, štědrost, povinnost odměňovat záslužné činy a trestat nemravnost. Ze znění areng lze usoudit, zda se jedná o darovací listinu a je-li pro světskou nebo církevní instituci (osobu). Z 229 areng téměř třetina (75) patří do třiceti skupin po 2 - 5, vykazujících shody v incipitu a většinou i v celém znění.31 Celkově však arengy prokazují velkou variabilitu, takže není možné předpokládat pravidelné používání stálých formulářů.

K jen třetině originálů se zachovaly identifikovatelné pečeti; nejvíce jich náleží listinám Bély IV. a Ostřihomské kapitule.

Regesta diplomatica nec non epistolaria Slovaciae I.

První svazek Slovenského regestáře vydaný v roce 1980 obsahuje 1270 listin a listů z let 1301-1314. Začíná dnem 15. února 1301 - prvním dnem po smrti uherského krále Ondřeje III. Zatímco dolní mezník je historicky určený vymřením Arpádovců, horní mezník si editor stanovil sám s ohledem na rozsah materiálu, který bylo možno publikovat v jednom svazku. Připravil ho Vincent Sedlák, jako vědecký redaktor je uveden PhDr. Richard Marsina.

Celkově je možno říci, že pokud jde o ediční formu, vzhled regestáře a diplomatáře je podobný. Zachovává se i podobná struktura. Úvod i předmluva, obsahující údaje o edici, jsou v latině. V seznamu literatury a pramenů došlo k omylu; druhý svazek našeho regestáře je omylem připsán Erbenovi. Slovníček a abecední přehled jmen a názvů byl oproti diplomatáři zahrnut do jednoho rejstříku. Recenzenti shledávají začlenění rejstříku do svazku jako velmi pozitivní oproti našemu regestáři, naopak si stěžují na složitost hledání jmen začínajících na u-, v-, w-, kde je nutné projít všechny možné varianty. Editor tentokrát nevěnoval pro poměrně krátký časový úsek pozornost písmu, a tak příloha na konci svazku obsahuje jen 44 fotografických ukázek pečetí.

Ačkoliv editor v úvodu vysvětluje, že materiál je publikovaný dvěma způsoby: převážně v náhradních regestech a méně in extenso se záhlavními regesty, je forma publikace trojí:

1. Pomocí krátkého náhradního regestu zcela vytvořeného editorem se publikují ty písemnosti, které byly in extenso uvedeny v nějaké významnější pramenné edici, a část deperdit. Stejně tak se publikují i listiny bez územního vztahu ke Slovensku, ale významné jen jmény hodnostářů pocházejících z území Slovenska.

2. Převážná část materiálu se publikuje v tzv. náhradních regestech.

3. V doslovném přepise (in extenso) se publikují jen ty listiny, které se celé týkají území Slovenska a dosud nebyly publikovány, a které jsou významné pro dějiny Slovenska. Takových je tu jen 25.

Edice není regestářem v pravém slova smyslu, ale jakousi kombinovanou edicí diplomatáře s regestářem, přičemž však regestářová forma převažuje. Podobně je možno hodnotit i diplomatář, kde by naopak v podstatné míře mělo převažovat publikování dokumentů in extenso a méně ve výtazích nebo regestech.

Každá listina má svoje pořadové číslo podle chronologického zařazení, datum, které je pod textem také v plném znění a záhlavní regest (u některých náhradních regestech je a u jiných zase není). Ve vlastním editovaném materiálu se též rozlišují typy písma pro doslovného a autorem nastylizovaného pasáže. Někteří recenzenti je ale shledávají těžko rozeznatelné. Dále upozorňují na ztíženou orientaci zvláště po rozsáhlých náhradních regestech, které by podle jejich názoru mohly mít všechny vlastní záhlavní regest. Vědecký aparát v diplomatáři vytištěný kurzívním petitem se uvádí hned za záhlavním regestem, v regestáři až na konci za publikovaným dokumentem. Obsahuje údaj o dochování, dále jiné případy dochování a edice. V poznámkovém aparátu jsou případné kritické poznámky k listině a poznámky k textu.

Řeč publikovaných dokumentů je latinská, kromě čísla 486 (statuty košických kožešníků z roku 1307), které je v němčině. Jedná se však o pozdější přepis a pravděpodobně překlad z latiny.

Na rozdíl od diplomatáře, kde se používá pro originální zachování listiny termín „autographum“, v regestáři se používá termín „originale“. Zatímco diplomatář rozeznává čtyři stupně falšování (každý stupeň je označen určitým počtem křížků), v regestáři se uvádí jen jeden křížek pro všechny podezřelé listiny (17).

Stejně jako i v druhém svazku bylo sem zařazeno i několik neočíslovaných listin, u nichž je problém z datováním. Poznámkový aparát pak odkazuje na literatura a případně i zaznamenává jiná data, k nimž byly staršími vydavateli jednotlivé listiny přiřazeny.

Z uvedeného počtu 1270 listin a listů je 708 publikováno v regestech, 337 in extenso a 205 je deperdií. Stejně jako u Slovenského diplomatáře, tak i zde převážná část originálů a jiných vyhotoveních publikovaných dokumentů se nacházela v zahraničních archivech, hlavně v Budapešti a Ostřihomi.

Co se týče vydavatelů, polovina pochází z hodnověrných míst. Nejvíce jsou početně zastoupeny kapituly: bratislavská (166), spišská (120), nitranská (69), turčianská a jasovký konvent (po 20). 130 listin vydalo 12 slovenských komitátů (Abov 41, Bratislava 30, Spiš 17, Zvolen 16). Královští úředníci měli více starostí s politickými zápasy než s běžným životem v krajině. Až na třetím místě je kanceláře krále Karla Roberta, z níž pochází 115 kusů, od protikrále 20 kusů, od palatinů 33, zemských soudců 8. Aktivní diplomatická činnost měst a městeček na Slovensku v tomto období teprve začíná (jen 12 listin se zachovalo). Z církevních vydavatelů byla nejproduktivnější kancelář ostřihomského arcibiskupa (46). Diplomatická činnost jiných církevních vydavatelů je v tomto období kvantitativně nevýznamná. Pozoruhodná je však produkce papežské kanceláře (57) a kanceláře papežských legátů v Uhrách (78), v níž se odráží rozpolcení církevní i světské hierarchie na dva tábory - přívržence krále Karla a krále Václava.

Regesta diplomatica nec non epistolaria Slovaciae II.

Druhý svazek Slovenského regestáře je chronologickým pokračováním prvního dílu. Vyšel roku 1987 a obsahuje 1141 listin a listů z období 1315-1323. I tentokrát ho připravil Vincent Sedlák.

Co se týče celkové vnější struktury svazku, byla vypuštěna předmluva a zůstal již jen úvod. Jinak nedošlo k jiným podstatným změnám. Pouze úvod a nadpisy jednotlivých částí mají paralelní slovenský text. Fotografické reprodukce sedmi pečetí jsou tentokrát umístěny před jmenný a věcný rejstřík, ačkoliv v obsahu jsou uvedeny jako poslední.

Z hlediska edičního zpracování je druhý svazek pojat jako regestový katalog. Oproti prvému svazku všechny dokumenty jsou publikované v náhradních regestech, bez ohledu na to, zda byly nebo nebyly publikovány. Na základě toho odpadají záhlavní regesty. Editor zdůvodňuje tento krok velkým rozsahem materiálu. Podle jeho názoru zcela postačí znát obsah dokumentů. Ale důležité pasáže z originálu cituje, čímž plnohodnotně nahrazuje originál.

Ze stejného důvodu jsou též vypuštěny listiny, které se týkají území Slovenska jen seznamem hodnostářů na konci listiny. Počínaje rokem 1323 se vynechávají i seznamy hodnostářů na konci těch listin, které se obsahové týkají Slovenska. Hodnostáři jsou zařazeni do registru s udáním časového rozpětí zastávání úřadu nebo funkce s odvoláním na čísla dokumentu, ve kterém se vyskytují. Vynechány jsou i listiny, která se Slovenska týkají jen opakovaným místem vydání dokumentu v tom samém dni. Ostatní pravidla byla zachována.

Vedle 1141 listin a listů se v edici vyskytuje ještě 61 deperdit, která nejsou zařazena do chronologické řady. Jsou uvedená ve věcných poznámkách k jednotlivým listinám. Dále je nutno registrovat 20 listin, vydaných duplicitně dvěma vydavateli o tom samém předmětu. V edici je zařazen jen jeden jejich vydavatel. Dalších 14 listin, zařazených do série bez pořadového čísla, nemá určené datum.

Počet nepublikovaných listin (598) převyšuje o 55 kusů počet dosud nepublikovaných. Velkou převahu mají originály (584). Na druhém místě se objevují středověké konfirmace nebo transumpty v originálních zachováních (223). 22 textů se zachovalo v ověřených opisech, 31 v jednoduchých a 15 zmínek v neoriginálních materiálech. 74 textů jsou známé jen ze starších edic.

Počet vydavatelů převyšuje číslo 150. Největší produkci vykazuje kancelář krále Karla Roberta (342 + 5 deperdit nezařazených do chronologické série), která do konce roku 1315 byla až na třetím místě. Vzrůst její produkce souvisí s postupným ovládnutím poměrů v Uhrách a pokořením odpůrců, zvláště Matúša Čáka Trenčianského, likvidováním jejich majetku a naopak obdarováváním těch, kteří mu v tomto zápase pomohli.

Z úřadu palatina autor podchytil 20 kusů a 3 deperdita (nezařazená do chronologické série). Úřad zemského soudce zastupuje 32 kusů a 5 deperdit (nezařazená do chronologické série).

Nižší složky veřejně správy vyprodukovali celkem 132 kusů.32 Městská listina zaznamenala v tomto období úpadek (4).33

K produkci světských vydavatelů se počítají i hodnověrná místa (400).34 Celkem náleží světským vydavatelům 964 kusů. Naopak církevní vydavatelé obsáhli jen 67 kusů.35 Z uklidněním poměrů odpadla korespondence papežských legátů na úkor královské kanceláře.

Zbývajících 110 drobných vydavatelů má přibližně rovnocenné procentuální zastoupení světských i církevních vydavatelů. Produkce světských vydavatelů tak zastiňuje církevní osoby.

Řeč publikovaných dokumentů s výjimkou pěti (č. 163, 358, 490, 553) je latinská. Z jejich rozboru36 je možno vyvodit závěr, že němčina se ve vnitrostátním písemném projevu na území Slovenska do roku 1323 nepoužíval.

Využití slovenského diplomatáře a regestáře

Vydání Slovenského diplomatáře a regestáře znamená výrazný mezník ve vývoji slovenské historiografie. Svým vznikem vytváří předpoklady pro hlubší, kritičtější a šíře koncipovaný výzkum slovenských dějin období středověku. Zároveň ale není zdaleka určen jen pro historiky; i jiné obory zde mohou čerpat cenné informace, a tak obohacovat poznání minulých dějů. Místopisné údaje jsou cenné zvláště pro archeologie a dějiny osídlení; osobní jména, geografické názvy a toponomastické údaje zase určitě zaujmou jazykovědce. A v tom právě spočívá přínos takovéto práce; získat přehled o šíři materiálu pro daný region či období, vhodněji zpřístupnit odborné veřejnosti cenné materiály a natolik další možné cesty výzkumu pro jednotlivé badatele.

Poznámkový aparát

1. Fejér Georgius, Codex diplomaticus Hungariae ecclesiasticus ac civilis I-XI + Prodromus, Budae 1829-1844 (43 Bände + 2 indic., in 8o).

Wenzel Guzstáv, Codex diplomaticus Arpadianus continuatus I-XII, Pest 1860-1874.

Nagy I., Páur I., Ráth K., Ipolyi A., Véghelyi D., Codex diplomaticus patrius I-VIII, Jaurini - Budapest 1865-1891.

Nagy Imre (Nagy Gyula), Codex diplomaticus Hungaricus Andegavensis I-VII, Budapest 1878- 1920.

2. Szentpétery, Regesta regum stirpis Arpadianae critico-diplomatica I, Budapestini 1923, (II.,1943).

3. Nejrozsáhlejší z chorvatských edic je: Smičiklas T., Diplomatički zbornik Kraljevine Hrvatské, Dalmacie i Slavonije II-XIV, Zagreb 1904-1916.

Nepříliš vyhovující po stránce diplomatického zpracování Roller M., Documenti privind istoria Romaniei, Séria C (Sedmohradsko) I-III, Bukurešť 1951-1953.

4. Fr. V. Sasinek (1830-1914) - historik, profesor, archivář. Nejplodnější slovenský historik ve 2. pol. 19. století. Souhrnně publikoval 2500 studií a článků. I přes některé omyly je považován za jednu z nejdůležitějších osobností slovenské historiografie. V rámci národnostního prosazování se snažil obhájit přirozený nárok Slováků na území Slovenska (autochtonní teorie). Druhou stránkou jeho tvorby byly náboženské spisy, hlavně učebnice. Musel odejít ze země; pobýval též v Praze jako spirituál u milosrdných sester. Je autorem edice pramenů: Archiv starých československých listín, písemností a dějepisných pôvodín pre dejiny a literatúru Slovákov, díl I. a II. (Turčianský Sv. Martin, 1872 - 3).

Jako opatrovatel sbírek Matice slovenské může být považován za prvního archiváře celoslovenského charakteru.

V jeho pozůstalosti měl být materiál k přípravě diplomatáře, ale předpokládaný rukopis nevznikl Sasinkovým přičiněním a ani jej nelze pokládat za diplomatář.

5. Obě dvě práce pocházejí od Václava Chaloupeckého, který navíc ve své knize Staré Slovensko (1923) udává v příloze soupis nejstarších listin k dějinám Slovenska.

6. Daniel Rapant (1897-1988) - univer. profesor, akademik SAV. Studoval historii a slavistiku na FFUK v letech 1918-1922, též na Sorbonně, ve Vídni a v Budapešti. V roce 1924 působil jako župní archivář, v letech 1928-33 jako ředitel archivu v Bratislavě, v roce 1933 se stal profesorem slovenských dějin na FFUK. V roce 1945 vedl rektorát UK a děkanát FFUK.

7. Alexandr Húščava (1906-1969). Vystudoval v letech 1925-29 FFUK v Bratislavě. Do roku 1936 navštěvoval Státní archivní školu v Praze. Od roku 1940 působil jako univer. profesor. Definitivní profesionální orientaci získal v Římě, kde ve vatikánském archivu zkoumal listiny týkající se Slovenska z doby pontifikátu Inocence VI. a kde také navštěvoval vatikánskou archivní školu. Jako první slovenský badatel systematicky zkoumal problematiku PVH a stal se jejím průkopníkem na Slovensku. Věnoval se hlavně diplomatice, paleografii, metrologii a též i některým genealogickým a heraldickým problémům.

8. Vycházel jako příloha Sborníku Muzejní slovenské společnosti.

9. Marsina, R.: O potrebe a zásadách vydávania Slovenského diplomatára, Historický časopis V, 1957, s. 297 - 314. O heuristice k slovenskému diplomatáru, Historický časopis VIII, 1960, s. 176 - 185. Urkundenbuch der Slowakei und sein Programm, Studia historica Slovaca III, 1965, s. 263 - 282 (tento článek byl určen pro Mezinárodní historický kongres ve Vídni). Stand und Perspektiven der Arbeit am Codex diplomaticus et epistolaris Slovaciae. In: Stand, Aufgaben und Perspektiven territorialer Urkundenbücher im östlichen Mitteleuropa. Herausgegeben von Winfried Irgang und Norbert Kersken. Verlag Herder-Institut. Marburg 1998. S. 209 - 218.

Richard Marsina (narozen 4. 5. 1923 - Šahy), slovenský historik, pracovník Historického ústavu SAV v Bratislavě. Ve své vědeckovýzkumné práci se zabývá diplomatikou, staršími sociálními a hospodářskými dějinami Slovenska, historií slovenských měst (spoluautor práce: Vývoj správy miest na Slovensku do roku 1918, 1984) a dobou velkomoravskou (Metodov boj, 1985). Editor Slovenského diplomatára, spoluautor pramenných edicí (Urbáre feudálních panstiev na Slovensku v 16. a 17. storočí I-II, 1959). Podílel se na zpracování pasáží ze středových slovenských dějin v historických syntézách k dějinám Slovenska (Slovensko - Dějiny, 1971; Dějiny Slovenska I, 1986) a na Přehledu dějin Československa II/1, 1980).

10. Mályus, E.: Zsigmondkori oklevéltár Tomus I, Budapest 1951; Tomus II/1 Budapest 1956; Tomus II/2, Budapest 1958. Borsa, I.: Zsigmondkori oklevéltár Tomus III, Budapest 1993; Tomus IV, Budapest 1994.

11. Marsina, R.: Štúdie k Slovenskému diplomatáru I, Historické štúdie XVI, 1971, s. 5 - 108, Historické štúdie XVIII, 1973, s. 5 - 119.

12. Marsina, R.: Stand und Perspektiven der Arbeit am Codex diplomaticus et epistolaris Slovaciae. In: Stand, Aufgaben und Perspektiven territorialer Urkundenbücher im östlichen Mitteleuropa. Herausgegeben von Winfried Irgang und Norbert Kersken. Verlag Herder-Institut. Marburg 1998. S. 209 - 218.

13. Sedlák, V.: Slovenský regestár. In: Slovenská archivistika 2, 1967, s. 24 - 37. Die Bearbeitung der Regesta diplomatica nec non epistolaria Slovaciae. In: Stand, Aufgaben und Perspektiven territorialer Urkundenbücher im östlichen Mitteleuropa. Herausgegeben von Winfried Irgang und Norbert Kersken. Verlag Herder-Institut. Marburg 1998. S. 219 - 226.

14. Sedlák, V.: Die Bearbeitung der Regesta diplomatica nec non epistolaria Slovaciae. In: Stand, Aufgaben und Perspektiven territorialer Urkundenbücher im östlichen Mitteleuropa. Herausgegeben von Winfried Irgang und Norbert Kersken. Verlag Herder-Institut. Marburg 1998. S. 219 - 226.

15. Do nastoupení Ondřeje II. r 1205 je v prvním díle diplomatáře jen 133 jednotek z celkového počtu 467.

16. Dnes ztracené listiny, které jsou zmíněny v jiných listinách.

17. Pochází z edice: Karáczonyi, J. - Borovszky, S., Regestrum Varadinense examinum ferri candentis, Budapest 1903.

18. Jedná se především o materiál z archivů šlechtických rodů; nyní převážně uložených v Magyar Országos Leveltár v Budapešti.

19. Hodnověrné místo nebo věrohodné místo (locus credibilis) plnilo na Slovensku a v Uhrách stejnou funkci jako u nás veřejný notariát.

20. Z 9. století je 42 (44) jednotek, z 11. století jen 15.

21. Podrobnosti jsou uvedeny v úvodě k prvnímu dílu diplomatáře.

22. Bez listů bavorského episkopátu papežovi Janovi IX. a Hathona, mohučského arcibiskupa, tomu jistému papeži, datovaných do doby okolo r.900.

23. Především ostřihomský arcibiskup a kapitula a dále benediktýnský opat a konvent v Pannonhalme měli značnou část majetku na území Slovenska.

24. Zlatá bula z r. 1231 ustanovuje, že svědectví v důležitých záležitostech má být ještě navíc dosvědčeno diecézním biskupem nebo kapitulou, v menších záležitostech sousedními konventy nebo kláštery. Toto ustanovení petrifikovalo zřejmě už zavedený úzus a je prvním zákonným podkladem pro vznik hodnověrných míst (notářů), kteří svoji činnost rozvíjeli až od druhé poloviny 13. století.

25. Všechny arengy resp. incipity porovnali s arengami vyskytujícími se u Rockingera, Tangla a Fichtenaua

Ludwig Rockinger: Briefsteller und Formelbücher des elften bis vierzehnten Jahrhunderts 1, 2, München 1863, 1864.

Michael Tangl: Die päpstlichen Kanzleiordnungen von 1200-1500, Innsbruck 1894.

Heinrich Fichtenau: Arenga, Graz-Köln 1957.

26. Nejčastěji se vyskytující arengou je Cum regie celsitudinis munificentia nullis terminis coartetur (3 listiny pro rok 1208, 2, 1209, 3, 1216), v jejím případě lze předpokládat osobu společnou osobu diktátora.

27. Poměrně vysoký počet deperdit je zapříčiněný tím, že právě v této době v souvislosti se zjišťováním stavu a ohraničování darovaných majetků se začínají ve větší míře vyskytovat písemné relace, které však nebyly v plném znění zachycené v donačních listinách, ale jen se v nich vzpomínaly.

28. K nejvýznamnějším vydavatelům listin na Slovensku v tomto období patří Nitranská kapitula (30) a nitranský biskup (8), župani žup Bratislavské (35), Nitranské (7), Zvolenské (7), Šarišské (6), Spišské, Trenčínské a Hontianské (po 2), Gemerské a Tekovské (po 1 listině). Z církevních institucí byli na Slovensku vydavatelé (ve funkci hodnověrných míst) Bratislavská kapitula (11), Spišská kapitula (6), premonstrátské probošství v Jasově (6), v Turci (3) a v Šahách (2), mimo území Slovenska pak ostrihomský arcibuskup (17) a kapitula (43), jágerský biskup (1) a kapitula (8), Budínská kapitula (9), Stoličnobělehradská kapitula (8), rábský biskup (1) a kapitula (6).

29. Ze světských feudalů kvantitativně nejvýznamnější příjemci listin byli Ivanka a jeho syn Andrej, předkové Forgáčovců (18). Na druhé místě byl Miko, zvolenský župan (9). Po 3-6 listinách dostali příslušníci ostatních větších rodů. Po 1-2 listinách získali příslušníci asi 200 šlechtických rodů, drobné šlechty. Mezi příjemci se objevují i města (Banská Štiavnica, Trnava, Krupina, Zvolen, (Starý) Tekov, Žiar nad Hronom, Nitra, Banská Bystrica, Spišské Vlachy, Košice, Gelnica, Přešov, (Velký) Šariš, Sabinov, Dobrá Niva).

Příjemci nejvyššího počtu listin z řad církevních feudálů byli nitranské církevní instituce (15), trnavské františkánky (9), hronskobeňadické benediktýnské opatství, jasovské premonstrátské proboštství, spišské proboštství, štiavnické cisterciáctské opatství, bratislavské proboštství a cisterciačky, premonstrátské proboštství v Turci a Šahách. K největším církevním příjemcům však opět patřili dvě instituce se sídlem mimo území Slovenska: ostřihomské církevní instituce (28) a pannonhalmské benediktýnské opatství (23).

30. Vztah vydaných listin pro světské a církevní feudály v letech 1235-1260

Období Poměr vydaných listin pro světské a církevní feudály Zaokrouhlený poměr

1235-1241 48:45 1:1

1242-1250 193:47 4:1

1251-1260 209:73 3:1

31. Nejčastěji se vyskytujícími incipity (5) v králoských listinách jsou Circumspectio (1247-1259) regum provida a Ut donationes regum perpetua firmitate solidentur (1246-1258). Ve čtyřech listinách (3, 1239-40, 1, 1255) se vyskytuje Effectum iusta postulantibus indulgere, třikrát Cum a nobis petitur, quod iustum est (2 papežské 1240, 1255 listiny a 1 královská), další čtyři Cum in multidutine populorum gloria consitat regum (1243, 1244, 1253), Cum reum omnium et regnorum potentia (1235, 1243, 1244), Regie circumspectionis oculi, qui providere (1244-1245) a Regie maiestati pie et fideliter insudantes (1243, 1245, 1247) se vyskytují v královských listinách.

32. O jeden více než v prvním svazku ale za 9 let oproti 14 letům předchozího dílu. Zachovaná produkce vznikla s činnosti 15 žup a hodnostáři jednoho okresu.

33. Bratislava vyprodukovala 1, Košice 2 a Krupina 1 kus. Více vytvořily soukromé osoby (8 + 2 nezařazené), mezi nimi i obyvatelé měst.

34. Bratislavská kapitula 75 + 2 kusy, Hronský Beňadik 4, Jasovský konvent 24 + 4, Lelešský konvent 25 + 2 + 1 duplicitní, Myšlianský konvent 2, Nitranská kapitula 51 + 2 + 1 deperditum, Spišská kapitula 160 + 14, Spišský Štiavnik 2, Šažský konvent 14 + 1, Turčianský konvent 19 a Zoborský konvent 1 kus.

35. K produkci církevních vydavatelů přispěla papežská kancelář 29 kusy, ostřihomský arcibiskup 28, abovský arcidiakonát 4, gemerský 2, nitranský 2 a tekovský 2 kusy.

36. Většinou jde o soukromé osoby.

Seznam použité literatury

Codex diplomaticus et epistolaris Slovaciae. Tomus I inde ab a. DCCV usque ad a. MCCXXXV. Ad edendum praeparavit Richard Marsina. Bratislavae 1971, sumptibus Academiae scientiarum Slovacae. 472 s. + 32 s. fotografických příloh.

Codex diplomaticus et epistolaris Slovaciae. Tomus II inde ab a. MCCXXXV usque ad a. MCCLX. Ad edendum praeparavit Richard Marsina. Bratislavae 1987, sumptibus Academiae scientiarum Slovacae. 640 s. + 32 s. fotografických příloh.

Regesta diplomatica nec non epistolaria Slovaciae. Tomus I inde ab a. MCCCI usque ad a. MCCCXIV. Ad edendum praeparavit Vincent Sedlák. Bratislavae 1980, sumptibus Academiae scientiarum Slovacae. 651 s. + 16 s. fotografických příloh.

Regesta diplomatica nec non epistolaria Slovaciae. Tomus II inde ab a. MCCCXV usque ad a. MCCCXXIII. Ad edendum praeparavit Vincent Sedlák. Bratislavae 1987, sumptibus Academiae scientiarum Slovacae. 634 s. + 4 s. fotografických příloh.

Lehotská, D.: Příručka diplomatiky. Bratislava 1972.

Hlaváček, I.- Kašpar, J.- Nový, R.: Vademecum pomocných věd historických. Praha 1988.

Marsina, R.: Diplomatická medievistika na Slovensku (Předmět, stav a úlohy). In: Slovenská archivistika I, Bratislava 1967, s. 29 - 45.

Československý biografický slovník. Academia. Praha 1992.

Marsina, R.: O potrebe a zásadách vydávania Slovenského diplomatára. In: Historický časopis V, Bratislava 1957, s. 297-314.

Marsina, R.: O heuristike k slovenskému diplomatáru. In: Historický časopis VIII, 1960, s. 176 - 185.

Marsina, R.: Urkundebuch der Slovakei und sein Programm. In: Studia historica slovaca III, Bratislava 1965, s. 263 - 282.

Marsina, R.: Štúdie k Slovenskému diplomatáru I. In: Historické štúdie XVI, Bratislava 1971, s. 5 - 108. Historické štúdie XVIII, Bratislava 1973, s. 5 - 119.

Marsina, R.: Stand und Perspektiven der Arbeit am Codex diplomaticus et epistolaris Slovaciae. In: Stand, Aufgaben und Perspektiven territorialer Urkundenbücher im östlichen Mitteleuropa. Herausgegeben von Winfried Irgang und Norbert Kersken. Verlag Herder-Institut. Marburg 1998. S. 209 - 218.

Sedlák, V.: Slovenský regestár. In: Slovenská archivistika II, Bratislava 1967, s. 24 - 37.

Sedlák, V.: Die Bearbeitung der Regesta diplomatica nec non epistolaria Slovaciae. In: Stand, Aufgaben und Perspektiven territorialer Urkundenbücher im östlichen Mitteleuropa. Herausgegeben von Winfried Irgang und Norbert Kersken. Verlag Herder-Institut. Marburg 1998. S. 219 - 226.

Recenze

Ďurková, M.: Vincent Sedlák: Regesta diplomatica nec non epistolaria Slovaciae. Tomus I… Recenze. In: Vlastivědný časopis 30, 1981, s. 144.

Hlaváček, I.: Regesta diplomatica nec non epistolaria Slovaciae. Tomus I… Recenze. In: Archivní časopis 31, Praha 1981, s. 177-180.

Sedlák, Fr.: Vincent Sedlák, Regesta diplomatica nec non epistolaria Slovaciae. Tomus I. Recenze. In: Slovenská archivistika 16, 1981, s. 107- 112.

Avenarius, A.: Slovenský diplomatár II. Recenze. In: Kniha´89, 1990, s. 180-182.

Součková, J.: Regesta diplomatica nec non epistolaria Slovaciae. Recenze. In: Folia historica bohemica 13, 1990, s. 476 - 481.

codex_diplomaticus_slovaciae_regesta_diplomatica_slovaciae.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:29 autor: jindrichmarek