Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


archiv_univerzity_karlovy

Archiv Univerzity Karlovy

Jana Boňková

Ve svém referátu bych se ráda věnovala Archivu Univerzity Karlovy, který patří mezi archivy zvláštního významu. Výklad o materiálu by nebyl úplný bez jeho zasazení do širšího rámce vývoje jak univerzitní správy tak do vývoje celé univerzity.

Pražská univerzita představuje přechodový typ ve vývoji univerzitního zřízení. Stojí mezi starším univerzalistickým typem, reprezentovaným boloňským a pařížským obecným učením, a od 15. stol. stále častějším typem zemské univerzity.

Všem typům univerzit ovšem vždy zůstává několik společných rysů. Univerzita se stává právní reprezentantkou všech jejích členů, v čele s rektorem. Právní zajištění ji výrazně odlišovalo od okolního světa. Vnitřně všichni podléhali univerzitní jurisdikci, jejímž vykonavatelem byl rektor.

Vlastní studium představovaly jednotlivé fakulty, výuka probíhala v samostatných profesorských a studentských kolejích, které byly i základními články ekonomické struktury.

Univerzitní kancelář, na rozdíl od jiných kanceláří středověkých institucí, zaměstnávala vlastní odchovance, tedy notáře vzdělané. To ji nejméně do 16. stol. odlišovalo od ostatních kanceláří v českých zemích. A právě univerzitní kancelář ovlivnila na velmi dlouhou dobu i samotný archiv obecného učení. Jehož vznik i celý další vývoj je pochopitelně spojen se složitým vývojem celé univerzity.

Už sám počátek archivu, který byl od svého vzniku typickým archivem středověkým, tedy listinným a tvořící součást pokladu, není jasný. Až do roku 1360 o něm nemáme v pramenech jedinou zmínku. Je tedy možné, že prvotně byly listiny univerzity uloženy spolu s pergameny jiných institucí a nebyly tak v rukou představitelů univerzitní obce. K tomuto problému bylo vysloveno několik názorů. Václav Hrubý se domníval, že jako depozitář pro univerzitní písemnosti sloužil archiv korunní. Antonín Haas se však přiklonil k myšlence V. V. Tomka, že místem uložení nejstarších univerzitních listin byl pravděpodobně archiv Pražského kostela, či vlastně arcibiskupa jako kancléře univerzity. Tento názor je také potvrzen věrohodnými důkazy. Bylo prokázáno, že archiv pražského arcibiskupa měl zvláštní oddělení, v němž byly uloženy písemnosti týkající se univerzity. Byl samozřejmě vysloven argument, že v tomto případě nemuselo jít přímo o písemnosti univerzity, ale o listiny arcibiskupa, jako jejího kancléře. Avšak fakt, že archiv pražské kapituly, do něhož vešla podstatná část arcibiskupova archivu, ještě dnes chová pergameny patřící univerzitě, ukazuje spíše na to, že v prvních dobách existence pražského vysokého učení byly jeho nejcennější písemnosti v rukách arcibiskupa, tedy orgánu univerzitě nadřazeného.

Tím však stále zůstává nezodpovězená otázka na dobu vlastního vzniku archivu pražské univerzity. První zpráva o něm je z roku 1360, kdy na popud Arnošta z Pardubic vznikla univerzitní statuta, která se o archivu poprvé zmiňují. Teprve tehdy zřejmě došlo k předání privilegií univerzitě, jako instituci již pevně organizované. Přesto však přesné datum vzniku vlastního archivu stanovit nelze. Rok 1360 je pouze hypotetickým.

Statuta nás dále informují, že listiny byly uloženy v univerzitní pokladnici spolu s penězi a pečetidlem univerzity. Arcibiskup do archivu sice odevzdal většinu nejvýznamnějších dokumentů (např. Karlovu zakládací listinu, svolovací bulu papeže Klimenta VI. ), ale zároveň si ponechal velmi významný eisenašský diplom Karlův z roku 1349 a snad i některé jiné písemnosti.

Výše zmíněná statuta dále stanovila, že o univerzitní pokladnici a její obsah, ke kterému se výslovně počítají i privilegia, tedy archiv, pečují univerzitní hodnostáři - rektor a další dva zvolení, z nichž každý opatruje jeden ze tří klíčů od univerzitní archy.

Toto uložení písemností se však týká pouze té nejpodstatnější a nejcennější části (svědectví a záruky práv a výsad).

Co se týká písemností živých, vedení běžné agendy, dostal je zřejmě už před husitskými válkami na starost univerzitní notář. Statuty mu pak tuto péči výslovně ukládaly. Archiv univerzity, tedy jeho cennější část, nebyl ovšem v předhusitské době nikdy v péči notáře. Tento stav trval až do roku 1612, kdy bylo vydáno ustanovení, které výslovně svěřilo péči o celý archiv univerzitnímu notáři. Bylo to ustanovení zcela nové a bylo spojené se snahami o reformu vysokého učení. V této době se však také archiv podstatnou mírou rozrostl. Soustředil v sobě nejen písemnosti univerzity, ale i archivy všech ostatních korporací, které v rámci vysokého učení existovaly. Tyto další korporace - šlo především o fakulty a koleje, později i univerzitní národy - měly do té doby své vlastní archivy. Důkazů o jejich existenci je sice málo, avšak to, že existovaly je jisté. Byly svěřeny představiteli korporace (děkanu fakulty, direktoru univerzitního národa, proboštu nebo direktoru koleje). A podobně jako archiv univerzity byly i oni součástí pokladů.

Vedle některých zpráv prokazuje existenci zvláštních archivů jednotlivých kolejí především nejstarší inventář písemností pražského vysokého učení. Existenci fakultních archivů lze doložit zmínkami ve statutech (např. pro artistickou fakultu k roku 1392).

První možnost seznámit se blíž s archivem pražského vysokého učení tedy přichází až v polovině 16. století. Z této doby pochází jeho nejstarší inventář, který se nedatovaný dochoval v několika opisech. Tento soupis univerzitních písemností mohl být sestaven v letech (1542 - 1547) a jeho vznik se uvádí v souvislosti s usnesením sněmu z roku 1545. Byla jmenovaná zvláštní komise, která měla zjistit stav univerzity a dále podat návrhy, které by vedly k její nápravě. Výsledkem předběžných prací byl jednak soupis vesnic a platů náležejících univerzitě, jednak již zmíněný inventář archivu. Podle tohoto inventáře je patrné, že archiv byl v celkem dobrém stavu. Listiny byly při inventarizaci sepisovány věcně, jak byly určeny té které instituci. Touto zásadou se pozdější inventáře neřídí a podávají soupis jednotlivých oddílů v tom pořadí, v jakém byly listiny nalézány.

Z rozboru inventáře dále vyplývá, že vedle archivu univerzitního (rektorského) existovaly stále ještě i samostatné archivy kolejní, i když jistá koncentrace se již také projevuje.

Archiv univerzity pak už není omezen pouze na listiny týkající se celé univerzitní obce, ale vedle pergamenů této povahy soustřeďuje už tehdy např. všechny písemnosti týkající se Mistra Jana Husa a jeho kostnického procesu, listiny některých kolejí, řadu písemností k některým pražským kostelům, dále pečetidla univerzity, typáře zaniklých fakult a některých kolejí.

Během druhé poloviny 16. století péče o písemnosti opět poklesla. Je však nutné vzít v úvahu, že právě v této době pergamenová listina ztrácí své výsadní postavení a nejčetnějším materiálem jsou papírová akta, jejichž ukládání se už nevěnuje taková pozornost.

Druhým známým inventářem je protokolární zápis o revizi univerzitních privilegií ze září r. 1609. Rudolfovým majestátem z 9. července 1609 se pražské vysoké učení dostalo do rukou stavů (nekatolických stavovských defenzorů), kteří téměř ihned uskutečnili první kroky k revizi všech majestátů, privilegií a fundací, důchodů i nadání ke kolejím. Revizní komise pak vytvořila výše zmíněný inventární soupis listin pražské univerzity. Proti prvnímu inventáři z r. 1545 má tento inventář hlavně ten nedostatek, že je neúplný - neuvádí řadu listin, které se dochovaly, nebo u kterých máme alespoň regesty z pozdějších inventářů. Přes svou neúplnost však přesto prokazuje celkovou uspořádanost archivu, který byl na počátku 17. století stále ještě v podstatě učleněn a uložen věcně. Písemnosti celé univerzity (19 kusů) byly spolu s pečetidlem univerzitní obce, rektorským pečetidlem a typáři fakulty teologické a lékařské uloženy v kovové truhlici opatřené nápisem „Universitatis cista“. Podobnou kovovou truhlu opatřenou třemi zámky a označenou jako „Privilegia domus Caroline“ měla i Karlova kolej (11 privilegií). O uložení dalších písemností ostatních kolejí se v inventáři neříká nic. Revizi komise vykonala v Karolínu, kde zřejmě byla většina listin uložena, lze ale předpokládat, že kromě toho byly písemnosti uchovávány i přímo v jednotlivých kolejích.

To, že oba nejstarší soupisy univerzitních písemností podávají jenom seznamy listin ovšem neznamená, že by se archiv v druhé polovině 16. a na počátku 17. století omezoval pouze na tento druh písemných památek.

Je nutné neustále brát v úvahu, že ve všech případech, kdy bylo přistoupeno k inventarizování listinného materiálu, byly tyto jednorázové akce prováděny z důvodů ryze praktických, kdy vlastní příčinou bylo poznání a zjištění všech práv, svobod i nadání vysokému učení náležejících. Při takovém zaměření prací je pochopitelné, že pozornost byla soustředěna pouze na ty písemnosti, které měly v dané situaci význam, zatím co ostatní písemný materiál byl ponechán stranou.

Oba první soupisy pak měly být i podkladem pro nápravu pokleslého stavu univerzity.

V tomto směru nečiní vyjímku ani nejpodrobnější a nejobsáhlejší soupis - tzv. jezuitský inventář ze 17. století. Ani v něm totiž nenalezneme písemnosti jiného druhu, než ty, které pojišťovaly práva, důchody nebo jiný majetek univerzity a jejích složek.

Mimo oblast zájmu komisí zůstávaly zejména písemnosti úřední povahy - např. knihy statut, matriky všech typů, alba jednotlivých kolejí, akta jednotlivých složek univerzity a jejích orgánů (rektorské a děkanské manuály, akta jednotlivých kolejí s úředními záznamy nejrůznějšího druhu, zvláštní kopiáře a registra, knihy gruntovní, zvláštní knihy počtů a jiné úzce vyhraněné rukopisy).

Kromě listin a úředních knih však byl mezi písemnostmi vysokého učení a těch korporací, které fungovaly v jeho rámci, i materiál povahy jiné. Na prvním místě lze uvést písemnosti, které měly sice povahu listin, ale které nebyly zahrnuty ani do jednoho ze starších inventářů. Jde většinou o výpisy z veřejných knih. Dále to byly listy různých vydavatelů s nejrůznějším obsahem. Velké množství listů se týká správy a dohledu nad partikulárními školami, písemnosti týkající se záležitostí finančních (nejrůznější účty). Tímto přehledem lze ukončit výčet písemností uchovávaných pražskou univerzitou na poč. 17. století, tedy písemných památek, které byly až později zařazeny do vlastního archivu.

Postupem času rostoucí obsah archivu pražské univerzity nám opět dává odpově_, proč se r. 1612 objevuje „notarius academie“, který dostal celý archiv do péče. Mimo evidenci privilegií a listin, pak ještě pečoval o daleko potřebnější ostatní písemnosti, které pořádací komise nezaznamenávaly.

Zrušení univerzitních kolejí v r. 1612 a vytvoření jediné korporace, která se ujala veškerého majetku a práv všech dosavadních složek univerzity, znamená sice vznik jednotného archivu, ale více méně pouze formálně.

Na počátku 17. století byla stále ještě odděleně uchovávána privilegia a úřední knihy jednotlivých korporací, avšak ostatní písemnosti se stále více soustřeďovaly v rukou rektora.

Pokud jde o uložení archivu, bylo to nepochybně Karolínum. Starší zprávy uvádějí, jak již bylo výše zmíněno, že archiv (tedy pouze privilegia a listiny univerzity) byl uložen v univerzitní pokladnici (tzv. fišku), a byl součástí pokladu. Podobně tomu bylo i po vytvoření jednotného archivu v r. 1612. Toto místo bylo pokládáno za jedno z nejbezpečnějších a svědčí o tom i skutečnost, že si sem v r. 1610 uložili své písemnosti i páni defenzoři. Ve fišku tedy byly spolu s cennostmi uchovány jenom listiny, zatímco pro ostatní úřední písemnosti a doklady sloužila jako depozitář bibliotéka Karlovy koleje, která byla také dobře zabezpečena a navíc poskytovala více místa.

Tak je tedy možné představit si archiv univerzity od r. 1612: byl uložen nejméně na dvou místech a svěřen do péče univerzitního notáře. Jeho cennější část byla přístupná jenom mimořádně, zatímco písemnosti ostatní, uložené v knihovně, byly notáři přístupné denně. Notář se pak vedle archivu staral i o knihovnu.

Roku 1620 byl fišek i s archivem zapečetěn, zřejmě až do března r. 1622, kdy byly učiněny první kroky k tomu, aby bylo Karlovo vysoké učení odevzdáno do rukou jezuitů.

Počátek reforem je možné vidět ve jmenování zvláštní komise knížetem Karlem z Lichtenštějna. Tato komise pak za přítomnosti univerzitních mistrů začala sepisovat nový inventář, který se však opět stal jen seznamem listin. Oproti inventáři z r. 1609 však tento inventární soupis z roku 1622 přináší daleko větší úplnost, přesto ani zde nenajdeme všechny listiny či nějaké věcné členění.

Spěch v jakém byl inventář pořízen i mimořádné okolnosti za kterých vznikal spolupůsobily na to, že při předávání vysokého učení Karlova jezuitům v listopadu r. 1622 došlo k nesnázím. Jezuité komisařům vytýkali nedostatečnost sestaveného soupisu listin, dále že schází seznam knih, že nebyl vypracován soupis příjmů univerzity, ale i to, že odevzdané listiny nejsou ani podle neúplného seznamu zdaleka všechny. Ke konečnému převzetí pak dochází až r. 1628.

Jezuité se okamžitě ujali zpracování nového inventáře, který se stal vůbec nejpodrobnějším. Otázkou pak zůstává, proč jezuité vůbec s touto zdlouhavou prací, spojenou s novým uspořádáním archivu a s jeho podrobnou inventarizací, začali. Pražští jezuité se totiž již od začátku obávali důsledků vyplývajících z připojení staré pražské univerzity k jejich učilišti. Byli si totiž vědomi toho, že spojením mnoho nezískají, že hospodářský efekt z připojení bude minimální.

Pokud jde o dobu vzniku tzv. jezuitského inventáře archivu pražské univerzity, lze se domnívat, že to byl rok 1638, kdy jezuité ještě navíc odevzdávali karolínské písemnosti nově jmenovanému protektoru univerzity Fridrichovi z Talmberka, který se z titulu svého úřadu mohl takového soupisu písemností dožadovat.

Nový inventář byl rozdělen věcně, jednotlivá oddělení byla označena velkými písmeny abecedy. Do oddílu (A) pořadatelé sloučili jednak listiny univerzitní obce a Karlovy koleje, které však rozdělili podle vydavatelů na papežské a královské. Dále následovala oddělení jednotlivých vesnic, kolejí a jejich vsí, obou univerzitních kaplí, listiny týkající se Mistra Jana Husa a husitství, písemnosti povahy hospodářské a finanční a celý inventář byl uzavřen oddělením archiválií vztahujících se k Rečkově koleji.

Z této první části je patrné, že se pořadatelé opírali o starší rozdělení z doby předbělohorské, které porušili jenom vytvořením oddílu (A). Hlavní význam jezuitského soupisu spočívá především v jeho úplnosti a zcela mimořádné důkladnosti - podává nejpodrobnější a nejúplnější obraz o písemnostech v archivu uložených a informuje tedy i o ztrátách na listinném materiálu.

Definitivní unie Karlova učení s jezuitskou akademií r. 1654 se postavení univerzitního archivu nedotkla. Ten byl tehdy výslovně odevzdán do správy jezuitské koleje a do majetku nově vzniklé Karlo - Ferdinandovy univerzity přinesl hlavně písemnosti světských fakult. Bylo pak pochopitelné, že jeho správa nakonec zůstala vyhrazena příslušníkům fakulty juristické a lékařské, jako jim zůstalo v opatrování Karolinum a ostatní části majetku starého Karlova učení.

Tím se vlastně stalo, že se archiv nestal místem uložení všech písemností celé univerzity. Jezuité ukládali písemnosti svých škol do řádových archivů, které se za žádných okolností nechtěly sloučit se starým archivem pražské univerzity. Tato okolnost snad také vysvětluje, proč neusilovali o podíl na správě společné archivní instituce a proč se spokojovali pouze s opisy nejdůležitějších univerzitních dokumentů, které po unii opsali a uložili do archivu klementinského.

Řádoví učenci pak ovšem velmi využívali bohatství pramenů v archivu uložených. Období 17. století přesto představuje ve vývoji univerzitního archivu dobu jisté stagnace. A to jak v nezájmu o realizaci nového uspořádání archiv. materiálu tak i v minimálním přírůstku do archivních sbírek.

Druhá polovina 17. století už neviděla v privilegiích hlavní součást univerzitního pokladu. Univerzita byla v této době už pevným a obecně uznávaným vrcholným článkem vzdělávací soustavy pobělohorské habsburské monarchie.

Další významné období ve vývoji archivu pražské univerzity představuje až doba tereziánských správních reforem, kdy se v rámci změněných názorů tereziánské byrokracie začíná pečovat i o archivní celky. Dozor nad archivními institucemi byl pak veden jednak podle potřeb domácího, dvorního a státního vídeňského archivu, jednak potřebami pozměněných správních celků. Bylo pak jistě štěstím, že při uplatnění těchto zásad nedopadl univerzitní archiv tak jako archiv koruny české, ze kterého byly odvezeny cenné listinné kusy do sbírek archivu vídeňského.

Marie Terezie pak dokonce vydává zvláštní císařský reskript (1755) ve kterém univerzitě uložila nápravná opatření ke zlepšení neutěšeného stavu archivu a univerzitní registratury. Vedle přesných pokynů jak s písemnými památkami nakládat, určoval reskript i osobu pořadatele, který byl zároveň pověřen vypracovat repertorium listin. Měla mu být také zajištěna pomoc pracovníků univerzitní kanceláře. Pod dohledem zvláštních komisařů z řad profesorů světských fakult začal reskriptem jmenovaný pořadatel archivních sbírek a registrátor Reinhard von Priesterlich pořádat sbírky privilegií a listin, brzy však umírá. Nastává doba sporů o to, kdo nastoupí na jeho místo. Hlavní boj byl pak veden mezi akademickým senátem a univerzitním referentem královské reprezentace a komory. Reskriptem z r. 1757 (9. 4. ) obdržel místo kandidát reprezentace - konsistoriální advokát Karel David Lossius. Toto jmenování ovšem nečekali představitelé univerzity, u kterých narazilo na důrazný odpor. Nový pořadatel nebyl dlouho vzat senátem do předepsané přísahy, bylo mu zabraňováno v přístupu do archivu a ani jeho četná odvolání k úředním instancím nepřinesla počátek pořádacích prací. Až na přímý zásah panovnice došlo k určitému pokroku. Lossius však brzy na to těžce onemocněl a r. 1772 podal rezignaci. Jeho nástupcem byl jmenován syndik Tomáš Putzlacher.

Zásah tereziánské byrokracie do správy univerzitního archivu tedy spočíval v nárazovém uspořádání archivních fondů a v opatření příslušných pomůcek, aniž by předpokládal požadavek omezit univerzitu ve vlastní správě archivní instituce.

Úspěšným výsledkem zůstal inventář z let (1755 - 1756). Autorem je bezpečně ještě Priesterlich. Privilegia a listiny byly v inventáři utříděné zhruba podle vydavatelů v některých případech však autor přešel na systém chronologický. Inventář také pozměňuje věcný systém inventáře jezuitského:

- v první skupině uvádí papežské buly (A), dále listiny českých panovníků (B), pražských arcibiskupů a jejich vikářů (D) i ostatních panovníků (E). Věcné hledisko bylo ponecháno pouze u části materiálu, tedy statuta (F), listiny související s činností Husovou (H), listiny kolegií nationis (I), nebo písemností svědčících o unii v r. 1654 (K). U dalšího materiálu byl uplatněn důsledný princip chronologický. To platí u rozsáhlého oddělení (C), do kterého bylo zařazeno více než 100 listin různé provenience, vážící se k dějinám kolejí, kaplí a jiných institucí univerzitního majetku a také pro početná oddělení (M), (F) a (N) do kterého byly zařazeny písemnosti nedatované.

V porovnání s Priesterlichem byla bilance Lossiovy pořádací činnosti neskonale menší. Nucené přestávky způsobily, že nepracoval systematicky a soustavně. Lossius pokračoval v sepisování zbylých listů a dekretů a aniž by úkol dokončil, začal pořádat Libri und Protocolla, kam patřily především úřední knihy utrakvistické akademie (akta kolejí, matriky a kopiáře), dále úřední knihy hospodářské povahy (tzv. ekonomica) a konečně snad i některé knihy pobělohorské univerzity, pokud byly archivu odevzdány. Poté přechází na judiciální akta, pořádá i dosud užívanou univerzitní registraturu a její hospodářské fondy. Žádný Lossiem pořádaný fond však nebyl uspořádán definitivně.

Praktické účinky zásahu zezhora se tedy projevily především v pořízení inventáře listin - v jejich novém uspořádání, dále v částečném srovnání rukopisů a univerzitní registratury. Reprezentantům světských fakult v akademickém senátu byla pak připomenuta povinnost péče o archiv a jeho písemnosti, která byla svěřena univerzitním syndikům. V roce 1773 byl první univerzitní syndik jmenován registrátorem univerzitního archivu. Tímto jmenovacím aktem byl poprvé univerzitní archiv svěřen osobě řádně kvalifikované. Nového správce dokonce předcházela pověst muže znalého historie, ale také předního znalce dějin pražské univerzity. Byl to Tomáš Antonín Putzlacher. Nelze ovšem předpokládat, že by se první syndik, sekretář a zároveň zemský advokát a justiciár univerzitního zboží a vedoucí univerzitní kanceláře plně věnoval vlastním pořádacím akcím. Nedostatek zpráv ze 70. a 80. let nám znemožňuje pohled na postup vlastní pořádací práce. Z jistotou však lze říci, že v pořádací práci hlavní význam Putzlacherovy činnosti nebyl. On sám byl především veden zájmem badatele jehož předmětem byly opisy listin, výpisy z matrik, úředních knih a jiných pramenů. Vše co považoval za důležité opisoval. V univerzitním archivu se dochovaly dvě řady jeho opisových sbírek - sbírka Memorabilia a univerzitní diplomatář. Negativní dosah měl Putzlacherův malý zájem využít četné správní změny k obohacení archivních sbírek. Na další rozvoj pak působilo zvlášť nepříznivě, že zde nedovedl soustředit fakultní registratury 17. a 18. století, které vznikaly u fakult duchovních uvnitř řádového archivu a u fakult světských při samotné instituci - to pak dalo základ k budování archivů jednotlivých fakult, které zanikají až r. 1873.

Roku 1791 dochází k zavedení nových registraturních řad a definitivně tak bylo přerušeno ukládání písemností do jednotné registratury dlouhého předbělohorského období. Obdobný postup pak lze sledovat ve spisové službě na fakultách. V nové univerzitní správní organizaci zanikají speciální registratury úřadů studijních direktorů. Jak již bylo zmíněno Putzlacher o tyto registratury neusiloval a ke sbírce listin, která spolu s některými rukopisy představovala koncem 18. století archiv pražské univerzity, přibyla v definitivním uložení pouze stará registratura akademického senátu. To pochopitelně uškodilo jak vlastní instituci archivu tak případné centralizaci archivních sbírek. V tomto problému pak samozřejmě nešlo jen o registratury, v archivech fakult byly uložené i staré matriky, dávno nepoužívané úřední knihy a protokoly. Na obranu Putzlachera pak je snad možné uvést, že samotné fakulty kladly proti centralizaci odpor. Považovaly se za samostatné korporace a osvojovaly si právo na písemnosti své vlastní písemné činnosti.

Po Putzlacherově smrti r. 1796 nebyl už úřad registrátora obsazen a povinnosti správy archivu přešly opět na univerzitní syndiky.

Do 20. let 19. století přestávají pořádací práce na dobro a také do této doby není archiv v příslušných pramenech jmenován. Teprve v 19. století se na pražské univerzitě objevuje hlubší zájem o otázky univerzitních dějin, což se pochopitelně úzce dotýkalo i univerzitního archivu. Otázka stavu uložení archivních fondů začala být předmětem zájmu akademických úřadů. Fakulty do něj vysílají studovat své historiografy, pověřené sepsáním fakultních dějin. Ti se pak přirozeně stávají odbornými poradci akademického senátu pro záležitosti archivu.

Naléhavost inventarizace se projevila hned na začátku tohoto badatelského období. Úředníci univerzitní kanceláře nalézali v nejrůznějších částech karolínských úředních místností fascikly neuspořádaného materiálu.

Ještě více než nedokonalé uspořádání archivních sbírek tísnilo univerzitní archiv jeho naprosto nedostatečné umístění. Od druhé poloviny 17. století byla sbírka listin spolu se starou registraturou umístěna v malé místnosti prvního patra Karolína, nejcennější listiny a privilegia pak ve zvláštní truhle v malé aule. Početné kolejní listiny byly v syndikově kanceláři, kde byly také užívané úřední knihy a novější část registratury. Roztříštěnost fondu je tak více než patrná. Byla odstraněna teprve r. 1827, kdy vicesyndik Josef Ottenberger navrhl akademickému senátu, aby byla většina archivních sbírek přenesena do uprázdněného krámu v přízemí karolínské budovy. Z jeho návrhu se dovídáme, že dosavadní umístění sbírek archivu není bezpečné pro sousedící skladiště anatomického a chirurgického ústavu. Ottenbergerův návrh byl po delším váhání přijat a po nutných stavebních úpravách mohl být archiv do nového prostoru přestěhován. Stěhování se pak stalo vhodnou příležitostí, aby byly sbírky pečlivě uspořádány. Došlo především ke srovnání staré registratury.

Ve stejné době se pak učleněním listinné sbírky zabýval historiograf teologické fakulty prof. Maxmilian Millauer. A byl to právě on, kdo po ukončení pořádacích prací navrhl akademickému senátu, aby dosavadní sbírka 183 listin, kterou rozmnožil o 34 pergameny vyňatými ze staré registratury, byly vyřazeny staré listiny, nemající podle něho přímý vztah k dějinám univerzity. Ty pak doporučoval odevzdat do archivu Národního muzea, ke kterému měl i určitý osobní vztah, který bohužel zastínil jeho historiografický smysl i pochopení pro členitost i vnitřní zákonitost univerzitní listinné sbírky. Navíc pak místo původních 100 kusů, bylo do muzea odevzdáno 151 listin a dva fascikly akt. Uložené listiny a spisy byly odtud do univerzitního archivu navráceny teprve r. 1940 na důrazný nátlak nacistů.

Univerzitní archiv byl však mimo četné listiny ochuzen i o akta kolejí, kopiáře a ostatní úřední knihy utrakvistické akademie, jakož i o staré úřední knihy jezuitských fakult. V této době také vznikl nový inventář listinné sbírky sepsaný Millauerem. Podstatným rysem inventáře je systém chronologický ve kterém ovšem nacházíme špatné datování a v mnoha případech i věcně nesprávné regesty - z nedostatku jiné pomůcky se udržel až do příchodu nacistů.

Tento inventář pak také využil Ottenberger, který přistoupil po uspořádání registratury k vypracování podrobného inventáře archivních sbírek. Jeho inventář je do té doby nejobsáhlejším pokusem o zachycení všech fondů. Všechny uvedené písemnosti členil chronologicky a podle způsobu uložení roztřídil do 11 oddílů, k nimž připojil tři oddělení věcná (písemnosti správy univerzitních statků a záležitosti univerzitní knihovny, spisy fakulty juristické do r. 1778, písemné památky studentských legií z počátku století).

Ottenberger inventář ještě doplnil dvěma svazky podrobného rejstříku. Dnes je hlavní význam tohoto soupisu v tom, že zachycuje i písemnosti odvezené nacisty.

Po Ottenbergerově odchodu z univerzity zájem o archiv poklesl, netrvalo dlouho a ochabl i zájem o univerzitní dějiny.

Ve 30. letech 19. století pak v historiografické práci pokračuje pouze filozofická fakulta, což dokazuje vydávání cenné edice univerzitních Monument.

Ani 500. výročí založení pražského učení, které sice oživilo pozornost k písemným památkám univerzity, archivu nepomohlo. Žádosti o zřízení stálého archivářského místa byly akademickým senátem odmítány a archiv během 50., 60. a 70. let 19. století nezaznamenal výraznější změny. Stagnace ovšem postihla i fakultní archivy a tím vznikla otázka, co s početným písemným materiálem v nich uloženým? Vývoj spějící k odevzdání těchto sbírek do univerzitního archivu neobyčejně urychlilo odstranění doktorských kolegií ze svazku univerzity r. 1873. Po této správní změně byla kolegia nucena vydat staré fakultní registratury nově instituovaným profesorským sborům, které je soustředily v univerzitním archivu. Zároveň byly do archivu odevzdány registratury úřadů studijních direktorů do r. 1849.

Národnostní spory na pražské univerzitě a přípravy k řešení univerzitní otázky způsobily, že problémy archivu zůstaly na řadu let mimo pozornost akademické obce. Teprve zákon z 28. 2. 1848, rozdělující pražskou univerzitu na univerzitu českou a německou způsobil, že se archiv opět ocitl v centru pozornosti. Univerzitní archiv zůstával totiž podle zákona společným majetkem obou pražských univerzit a měl být jimi i společně spravován. Ze situace na univerzitě v této době je zřejmé, že německá univerzita, do které přešla velká většina profesorů a zaměstnanců a které byly ponechány dosavadní ústavy, bude prozatímním správcem archivních sbírek. Akademické úřady německé univerzity se archivu opravdu ujaly a z mladých učitelů historie byl vybrán prof. dr. Adolf Bachmann, aby archiv uspořádal a dál spravoval. Příchodem prof. Bachmanna a jeho ustavení v čestný úřad archiváře začíná archivní instituci nové období, kdy byla konečně odstraněna správa a dozor vedoucích úředníků univerzitní kanceláře a archivní sbírky byly svěřeny odborným silám.

Hned na počátku své práce Bachmann poznal nutnost soustředit všechen archivní materiál. Šlo mu především o staré úřední knihy a matriky. Vstříc mu vyšlo kolegium právnické a filozofické a i teologové mu dali všechny rukopisy, pouze doktorské kolegium lékařské se zdráhalo archiválie vydat.

Bachmann pak také poznal, že musí co nejdřív sepsat nový inventář, který by zachytil skutečný a aktuální stav archivních sbírek. Svojí práci dokončil roku 1890 sepsáním tzv. hlavního inventáře, který je zcela jeho samostatnou prací. Bachmann z veškerého písemného materiálu vyňal matriky a sestavil z nich jediný věcný oddíl svého inventáře. To co zbylo pak bez ohledu na provenienci sloučil a rozdělil do čtyř oddílů vymezených chronologicky, které však v zájmu přehlednosti musel dál členit věcně, opět bez ohledu na svůj původ. Tím samozřejmě došlo k částečnému rozbití dosud existujících archivních fondů, které vznikly organickým původem a k vytvoření nových umělých celků. Bachmann archiv chápal především jako sbírku písemností historické důležitosti do které je možné zařadit jakékoliv písemné památky, tedy i ty, které se nevyznačují organickým úředním původem, nebo i takové, které s danou institucí ke které archiv patří, nemají nic společného. Jeho inventář je tak zatížen četnými omyly a nepřesnostmi. Hlavní Bachmannova zásluha je však v tom, že archiv uspořádal a pořídil inventář. Umožnila se tak orientace po rozsáhlém množství materiálu a evidence všech jeho inventárních jednotek.

Následující 90. léta však archivu přinesla stagnaci. Nejen že nedošlo k rozmnožení sbírek, ale ani archivní místnosti, stále setrvávající ve stavu z počátku století, nedostaly náležité vybavení, které by odpovídalo podmínkám kladeným v té době na archivní vědecké ústavy. Příčin tohoto stavu bylo více, ale nejsilněji asi působila nevyřešená otázka správy archivu a jeho definitivní uložení. Činitelé německé univerzity pak navíc začali obcházet pravidla pro užívání archivu z r. 1882 a nevycházeli vstříc zástupcům české univerzity při vlastním užívání archivních sbírek. Když se konflikty staly neúnosnými, vytvořil senát české univerzity r. 1897 zvláštní komisi, která dostala za úkol připravit návrh na řešení společné správy. Situace se však opět zkomplikovala a to hlavně stížností německé univerzity na zemský výbor. Stížnost se týkala 11 svazků rukopisů (tzv. ekonomik), které r. 1873 přešly do sbírek zemského archivu. Rektorát německé univerzity na ně r. 1896 upozornil, ale zemský archiv (s podporou české univerzity) je odmítl vydat. Spor byl ukončen až v roce 1916, kdy po předchozí dohodě, že k předání dojde až budou pro univerzitní archiv opatřeny nové místnosti, skutečně zemský archiv vyhověl žádostem německé univerzity a rukopisy navrátil.

V říjnu 1918 česká univerzita převzala archiv. Do přímé správy české univerzity přišel archiv z iniciativy prof. dr. Gustava Friedricha a Václava Vojtíška. Stalo se tak 29. 10. 1918 za vojenské asistence a zákrok Národního výboru. Na návrh akademického senátu české univerzity byl ministerstvem školství jmenován prof. dr. Gustav Friedrich prozatímním inspektorem archivu a kancelista německé univerzity Josef Bergl byl pověřen vlastní prozatímní správou archivu.

Převzetím archivu do rukou české univerzity sice skončilo období nejistoty v otázce vlastnického práva, ale neskončila provizorita v otázce správy archivu. Ministerstvo školství o jeho stav nejevilo přílišný zájem a naopak brzdilo snahy akademického senátu Karlovy univerzity o jeho řádné vybavení. Za těchto nesnadných podmínek bylo pro univerzitní archiv velkým štěstím, že v dubnu 1931 vystřídal povinnostmi přetíženého G. Friedricha ve funkci archivního inspektora prof. dr. Václav Vojtíšek, který se začal s energickým úsilím starat o zlepšení stavu archivu. Archivní sbírky byly na podzim r. 1934 přestěhovány do budovy právnické fakulty. Archivní materiál tak mohl být účelněji uspořádán a zajištěn novými archivními pomůckami.

Nadějný rozvoj ústavu byl však zastaven německou okupací. Nebylo pochyb, že se univerzitní archiv vedle starých univerzitních insignií stane požadavkem činitelů německé univerzity. Hned 20. 3. 1939 si delimitační komise vyžádala pro berlínské úřady zapůjčení zlaté buly Karla IV. Po převzetí německých Vysokých škol do „ochrany říše“ nařídil říšský protektor ministerstvu školství, aby zařídilo vydání univerzitního archivu německé univerzitě. Řádný chod archivu byl během okupace ochromen, protože ani jako „říšský“ ústav nemohl zůstat uložen v budově právnické fakulty zabrané oddíly SS. Při stěhování došlo k rozdělení sbírky - sbírky listinná a ostatní rukopisy byly odvezeny na zámek Olešnou u Rakovníka, zatímco spisy starých registratur akademických úřadů byly uloženy do sklepení filozofické fakulty. Z archivních sbírek se vyjímala množství písemností, které už nebyly zpětně zařazovány , takže uspořádání značné části archivu bylo narušeno. Největší pohromu však archivu přinesl až konec okupace. Vybrané části sbírek byly totiž zařazeny do transportu při evakuaci pražské německé univerzity do Insbrucku, kam se dle promyšleného plánu stěhovaly různé univerzitní ústavy. Mimo insignie a písemnosti důležité pro další chod správy vysokých škol bylo do stěhovacího transportu přidáno vedle vzácných zakládacích listin i 25 beden s nejcennějšími částmi spisového fondu spolu s cennými částmi univerzitních sbírek. Tím došlo k ohromnému poškození univerzity Karlovy.

V roce 1945 byl prof. Vojtíšek jako inspektor archivu UK postaven před velmi obtížný úkol nově vybudovat univerzitní archiv, který byl nejen ochuzen o velké množství cenného materiálu, ale navíc, to co zbylo, bylo v neuvěřitelném chaosu a nepořádku. Tento stav vyžadoval především okamžité uvedení do pořádku toho co zbylo, aby bylo možné co nejrychleji stanovit ztráty. Pátrání po insigniích a části archiválií začalo ihned v prvních dnech po osvobození. Současně s tím se objevila i potřeba, aby byly co nejdříve soustředěny a zachráněny všechny úřední písemnosti německé pražské univerzity a jejích složek, kterým hrozila zkáza a které už byly poškozeny bu_ nacisty nebo nepochopením jejich významu.

Teprve po revizi, která proběhla v letech (1949 - 1951) byly přesně v celé šíři stanoveny ztráty na materiálu způsobené nacisty, kteří odvoz plánovali systematicky dlouho dopředu.

Odvezen byl téměř všechen materiál osobní povahy - matriky, osobní a konkursní spisy, písemnosti osvětlující vývoj vědních oborů, tedy vše co mohlo ukázat vývoj univerzity jako vědeckého a pedagogického pracoviště v letech (1654 - 1882). Odvozu neušel ani písemný materiál vzniklý soudní pravomocí univerzitních orgánů, dále archiválie týkající se univerzity jako pozemkové vrchnosti atd. Přes veškeré úsilí pátracích orgánů se nikdy nepodařilo zjistit co se vlastně s transportem stalo. Poslední stopa končila odjezdem vlaku z pražského nádraží a od té doby jsou archiválie spolu s insigniemi univerzity Karlovy nezvěstné.

V roce 1945 tedy do univerzitního archivu přibyly všechny složky německé univerzity pražské, které se ovšem nedochovaly v úplnosti. Německá univerzita byla zrušena 18. října 1945 dekretem prezidenta republiky a veškerý majetek přešel pod Univerzitu Karlovu. Archiv tím neobyčejně rozrostl o moderní, rozsáhlé registratury jednotlivých úředních institucí německé univerzity z let (1882 - 1945) - senát, fakulty, zkušební komise.

Dlouhodobé problémy s nedostatečnými prostory se vyřešily přestěhováním archivu do karolínského areálu. Všechny archivní úkoly pak pod vedením prof. V. Vojtíška, jako archivního inspektora, prováděli tzv. pomocné vědecké síly, tedy posluchači filozofické fakulty (L. Bradáčová, J. Durdík, R. Ballnerová, K. Beránek a J. Lameš a další).

V roce 1950 byl prof. Vojtíšek (formálně) jmenován univerzitním archivářem a úřad archivního inspektora tím zanikl.

Ke zlepšení personálního stavu dochází v roce 1953 a 1955, kdy se asistenty katedry československých dějin a archivního studia stali M. Truc a K. Kučera, kteří oba pracovali v univerzitním archivu.

Během první poloviny 50. let přibylo do archivu velké množství nového materiálu, šlo hlavně o materiál ze všech fakult z let (1882 - 1939). V roce 1955 pak byla archivu odevzdána písemná pozůstalost státní archivní školy, zrušené v důsledku reformy vysokoškolského studia.

K důležité změně v postavení univerzitního archivu došlo v roce 1958. Do té doby byl archiv organickou a bezprostřední součástí rektorátu UK. Zřízením Ústavu pro dějiny Univerzity Karlovy dne 15. 12. 1958 z podnětu akademika V. Vojtíška, byl tento stav změněn a jedním ze dvou oddělení Ústavu se stal univerzitní archiv.

Seznam literatury

Kučera, K. - Truc, M.: Archiv Univerzity Karlovy. Průvodce po archivních fondech, Praha 1961

Haas, A. : Archiv Karlovy univerzity v Praze, Časopis archivní školy 15 - 16, 1937 - 1938, str. 3 - 46.

Vojtíšek, V. : O archivu Univerzity Karlovy a jeho ztrátách, Archivní časopis 1, 1951, str. 86 - 98.

Truc, M. : O stavu a úkolech archivu Univerzity Karlovy, SAP 6/1 1956, str. 239 - 263.

Svatoš, M.: Rozsah a původní podoba listinného fondu Pražské univerzity, Acta Universitas Caroline - Historia Universitatis Caroline Pragensis 1985, Tomus XXV., str. 15 - 33.

archiv_univerzity_karlovy.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:31 autor: jindrichmarek