Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


antonin_gindely

Antonín Gindely (1829-1892)

Markéta Novotná

Prameny a základní životopisné studie

Kdo se zajímá o život Antonína Gindelyho, setká se vskutku s množstvím pramenů. Vedle jeho vlastních spisů a různých úředních dokumentů, nacházejících se v jeho pozůstalosti ve Státním ústředním archivu,1 čerpá většina životopisců Gindelyho především z jeho korespondence vedené s předními představiteli vědy, kultury a politiky.2 Značně obsáhlá je především pro první období života - do r. 1862, kdy podnikal rozsáhlé studijní cesty a vznikal jeho vědecký plán. Pro toto období můžeme takřka ze dne na den určit, co činil a o čem přemýšlel. Korespondence se stala také základem dodnes nepřekonané biografie z pera Kamila Krofty.3 Pro svoji práci pořídil opisy veškeré jemu známé korespondence, pokud se ještě nenacházela v českém zemském archivu. Studie, které vznikly později, jsou buď shrnutím Gindelyho života, většinou v rámci širších dějin historiografie, nebo zamyšlením nad některými dílčími otázkami jeho osobnosti.4

Rodina, vzdělání a první práce

Antonín Gindely se narodil 3. září 1829 v Praze, v Černínském paláci, kde jeho rodiče měli najatý byt. Jeho otec se jmenoval Josef Gindely a byl Němec. Přišel jako truhlářský tovaryš z Uher, kde jeho rodina byla usedlá od minulého století, do Prahy a oženil se zde s Češkou Veronikou Vílovou (též Vihlovou). Česky se nikdy nenaučil a brzy se vrátil do Uher. Gindely byl tak spíše pod vlivem matky, která na něj mluvila česky i německy, a po ní také převzal českou národnost. Vedla mu domácnost až do roku 1862, kdy se oženil.5

Ve školách, které navštěvoval, se vyučovalo především německy; od svého pátého roku navštěvoval školu na Strahově, v letech 1838-1840 vzornou hlavní školu na Malé Straně a pak šest let tamní gymnázium, kde působil jako profesor český spisovatel V. Al. Svoboda,6 který u něho vzbudil zájem o historii. Přesto ale po absolvování filozofické fakulty, v letech 1846- 1848, vstoupil na teologickou fakultu, kterou ale po dvou letech opustil. Tento krok nebyl způsobem nějakými pochybnostmi - i nadále zůstával horlivým katolíkem - nýbrž láskou k dějepisu, jak sám tvrdí. Proto není zcela jasné, proč se zapsal nejprve na práva a teprve až potom na historii, jíž se pak zcela oddal.

Jediný profesor historie, kterého poznal za svých univerzitních studií byl K.J.Vietz.7 Byl také jedním z examinátorů v prosinci 1851, u nichž podstoupil zkoušku předepsanou kandidátům učitelského úřadu na gymnáziích z dějepisu a geografie. O rok později získal doktorát a absolvoval učitelskou zkoušku z filozofie. V roce 1853 ještě připojil zkoušku z německé řeči a literatury.

V té době již vyučoval na české reálné škole; nejprve latinu, později německý jazyk, matematiku, dějepis a zeměpis.

V září 1853 byl jmenován - zřejmě na doporučení prof. Höflera8 - suplujícím profesorem dějin na olomoucké univerzitě, která se tehdy již blížila svému zániku a v srpnu 1856 byla skutečně zrušena. Pouze přednášky z filozofie a dějin všeobecných i rakouských zůstaly, byly však připojeny k fakultě právnické, kde Gindely ještě nějaký čas přednášel.

V Olomouci vystoupil také prvně na veřejnosti jako spisovatel. Zdá se, že to byl profesor Höfler, kdo ho přivedl k úmyslu sepsat církevní dějiny. Právě studium materiálu a výpisky z nich vrhají zajímavé světlo na tehdejší historické vzdělání Gindelyho. Zde Krofta poukazuje na skutečnost, že jeho znalosti v tomto oboru byly velice chabé, stejně tak měl i značné mezery v historické literatuře zabývajícím se touto oblastí.9 Jeho brzký úspěch však zároveň svědčí o nevšedních nadání a usilovné píli. V roce 1854 uveřejnil ve Zprávách Vídeňské Akademie rozpravu o věroučných názorech Bratří (Über die dogmatischen Ansichten der böhmisch-mährischen Brüder nebst einzigen Notizen zur Geschichte ihrer Entstehung).10

Vydání spisu o bratrské dogmatice a zvláště přednáška v pražské učené společnosti umožnily Gindelymu přístup do pražských vědeckých kruhů. Hanka mu dokonce zapůjčil z muzejní knihovny „spisy lešenské“,11 které se staly podkladem k práci o životě J. A. Komenského (Über des Johann Amos Comenius Leben und Wirksamkeit in der Fremde). Byla to první práce českého autora o tomto velkém pedagogovi a představiteli jednoty bratrské. Načas také obrátil pozornost k zajímavému zjevu českých dějin - náboženským blouznivcům ve východních Čechách (Ein Beitrag zur Geschichte des Toleranzpatentes und der Religionsschwärmer in Böhmen). Také práce Beiträge zur Geschichte der Zeit Kaiser Rudolfs II. obsahuje příspěvky k českým dějinám církevním v době Rudolfově.

Bádání v místních a zahraničních archivech, dohoda s Palackým, práce o Rudolfovi II.

Když se zrušení olomoucké univerzity stalo skutečností (ministerský výnos 25. srpna 1855), podal si žádost o dovolenou na dva semestry, aby se mohl věnovat bádání o jednotě bratrské. Žádost byla kladně vyřízena díky podpoře státního tajemníka J. A. Helferta z ministerstvu vyučování a kultu. První část dovolené strávil ještě bádáním v Praze a v některých archivech mimo Prahu, a tak vznikla česká práce Životopis B. Jana Blahoslava, uveřejněná v Časopise Českého Muzea roku 1856. Po té podnikl svou první větší badatelskou cestu po archivech a knihovnách Evropy, jejímž hlavním cílem bylo vyhledat prameny pro dějiny jednoty. Navštívil nejprve naše města, kde jednota sídlila (Mladá Boleslav a okolí), a potom konečně i zahraniční (Žitava, Ochranov, Zhořelec, Vratislav, Lešno, Poznaň, Královec, Elbing, Marienburg, Gdaňsk, Berlín, Hamburk, Kodaň, Amsterodam, Utrecht, Rotterdam, Antverpy, Brusel, Paříž a Mnichov). Nejvíce si odnášel z Ochranova, kde jako první prostudoval tamní folianty, a z Lešna, kde mmj. objevil dva dosud neznáme Komenského spisy, z nichž Informatorium školy mateřské pak v roce 1858 vydal v Praze.

Protože nezískal žádné místo na některé z univerzit, musel se v září 1856 vrátit na českou reálku do Prahy. O měsíc později byl sice jmenován profesorem na právnické akademii v Košicích, ale odmítl s tím, že nejlepší studijní možnosti má právě v Praze.

Setrval zde až do července 1857, kdy byl jmenován skutečným profesorem, jímž zůstal do roku 1862, do svého povolání na pražskou univerzitu. I nadále pokračoval ve svých Dějinách jednoty. V letech 1857 a 1858 vydal rozsáhlou práci Böhmen und Mähren im Zeitalter der Reformation I. Geschichte der böhmischen Brüder.I. 1450-1564, II. 1564-1609. Oba svazky měly být součástí díla většího, měly tvořit první část dějin Čech a Moravy v období reformace. Jsou zaměřeny nejen na náboženské, ale zčásti i politické dějiny našich zemí v uvedeném období. I když byly překonány zejména Gollovými pracemi, přesto představují především po stránce heuristické velký přínos.12 Současně připravil k vydání soubor pramenů k bratrským dějinám, který vyšel v edici Fontes rerum Austriacarum pod názvem Quellen zur Geschichte der böhmischen Brüder, vornehmlich ihren Zusammenhang mit Deutschland betreffend.

Po té se rozhodl pokračovat na třetím díle dějin jednoty, který měl pojednávat zejména o českém povstání 1618-1620 a o osudech českých exulantů až do smrti Komenského (1671). Ale protože brzy změnil svůj pracovní program, shrnul první kapitoly do samostatného spisu pod názvem Geschichte der Erteilung des böhmischen Majestätsbriefs vom 1609. Rozhodl se totiž nejprve napsat dějiny vlády císaře Rudolfa, neboť dospěl k názoru, že českému povstání nelze porozumět, neznají-li se řádně dějiny předchozího období. Práce o Rudolfovi tak měla být úvodním svazkem k dějinám povstání. První se domníval, že si vystačí s prameny v domácích archivech a s materiálem v německých tištěných publikacích. Představa, že by mohly existovat v zahraničních archivech české písemnosti nebo takové, jež náležitě ocení jen znalec českých poměrů, ho znovu vyburcovala, aby podnikl další zahraniční cestu. Podpořen Ministerstvem vyučování získal studijní dovolenou a vydal se do mnichovských archivů. Neočekávané množství pramenů, které ho zaměstnalo na plných osm měsíců, ho přivedlo na myšlenku sepsat nejprve obecné dějiny třicetileté války. Je třeba zdůraznit, že Gindely pojímal evropskou politiku jako součást národních dějin, protože se jednalo o českou otázku a osud našich zemí. Později mu bude vytýkáno, že se odcizil národním dějinám.

Usilovná práce v Mnichově mu ale nebránila, aby se nezajímal o soudobé politické a společenské trendy. Osobně se seznámil s Voigtem13 a možná se i setkal se Sybelem.14 Doporučení profesora Höflera mu umožnilo proniknout do mnichovské společnosti. Navíc se zde seznámil se svou budoucí manželkou Minou Behseovou, Němkou z Ruska, dcerou obchodníka v Petrohradě, a ještě před odjezdem z Mnichova se s ní zasnoubil.

Materiály z cesty využil např. pro zprávu o defenestraci českých místodržících.15 V stati založené na Skálovi a Slavatovi prvně ukázal, že shození místodržících bylo předem domluveno.

Právě po návratu z Mnichova mělo podle Krofty dojít k osudné dohodě mezi Palackým a Gindely.

Už svými ranými pracemi vzbudil Gindely pozornost předních domácích odborníků. Především Palacký a Tomek se příznivě vyslovovali o jeho díle. S Tomkem, kterého znal nejméně od roku 1853, se sice příliš nezblížil, za to ale navázal přátelský styk s Palackým a jeho rodinou, včetně jeho zetě Fr. L. Riegra. V té době již Palacký tušil, že se mu nepodaří Dějiny dokončit, a tak se je rozhodl dovést pouze do roku 1526. Jako nástupce si nejprve vyhlédl Tomka, ale i jeho Dějiny města Prahy přesahovaly možnosti lidského života, navíc bylo zřejmé, že i on sám bude potřebovat nástupce. Proto Palacký začal uvažovat o Gindelym, který svými dějinami jednoty jednoznačně prokázal schopnost pokračovat v národních Dějinách. Navíc je spojovalo i společné smýšlení.

V roce 1859 při setkání v Lobkovicích se spolu měli dohodnout na tom, že Gindely se stane Palackého pokračovatelem v sepsání českých dějin a že mu Palacký opatří místo zemského archiváře. Je ale možné, že Krofta význam spojení Palacký - Gindely alespoň pro tuto dobu poněkud přecenil. Zdá se, že Gindely svůj příslib Palackému ještě nebral příliš vážně. Gindelyho dopisy z této doby sice velice často vypovídají o existenčních obavách, přesto ale jeho veškeré úsilí směřovalo k získání profesury na některé univerzitě. Toto jeho přání ale zatím nebylo vyslyšeno, a tak dokonce uvažoval, že přijme návrh hr. Jindřicha Clama Martinice, aby se stal redaktorem politického listu Vaterland.16 I když nabídka byla výhodná a zbavila by ho existenčních starostí, s větší radostí přijal, když mu byla znovu udělena dvouletá dovolená s podporou na archivní výzkum.

Právě v době od března 1860 do září 1861 podnikl svou největší a nejdůležitější cestu ve svém životě. Z materiálů, které zde získal, bohatě čerpal až do konce života a ani tak je nemohl plně využít. Doba, v níž žil, byla nesmírně příznivá pro patřičně vybavené archivní badatele, neboť všude v archivech a knihovnách ležela spousta pramenného materiálu. A Gindely byl člověk, který skutečně dokázal vytěžit z této příležitosti. Navštívil - Roudnici nad Labem, Mnichov, Bernburk, Brusel, Haag, Paříž, Simancas, Mnichov a Drážďany. Nejcennější materiál si odvážel z Mnichova a ze Simancasu. Právě objevy učiněné v Simancasu17 shledával za nejpřevratnější. Získal přístup do tamního generálního archivu, kde se soustředil hlavně na korespondenci španělských vyslanců při císařském dvoře a na radní protokoly státní rady, v níž se vytvářela zahraniční politika Španělska.

Nadšení ze studijní cesty vystřídalo zklamání; jeho žádost o místo profesora byla zamítnuta pro příliš sebevědomý tón. Proto nakonec přijal místo knihovníka u knížete Jiřího z Lobkovic, které zastával až do konce svého života vedle pozdějšího místa univerzitního profesora a zemského archiváře. A protože mu byla opět prodloužena dovolená o rok, obrátil svoji pozornost k práci o Rudolfovi II. - Rudolf und seine Zeit 1600-1612 I., 1862.

Založení archivu, vytyčení úkolů, instrukce zemského sněmuZískávání fondů a přepisů

Rok 1862 znamenal významný přelom v životě Antonína Gindelyho. Palacký na úmluvu nezapomněl, zatím vyčkával, až přijde vhodná chvíle k předložení návrhu. Ta nastala odchodem stavovského registrátora a archiváře Petra Vincence Erbena na odpočinek, čímž se uvolnil jeho plat, který mohl být převeden na zemského archiváře, aniž by vznikly nové výdaje. Svůj návrh podal zemskému výboru dne 15. července. V něm uvedl, že se rozhodl ve svých Dějinách dojít k roku 1526 a je tedy nutné, aby byl stanoven jejich pokračovatel. Nejvhodnějším kandidátem se mu zdál právě Gindely. Byl je mladší než Tomek, a tudíž vzbuzuje naději, že bude moci věnovat tomuto úkolu celý život. V jeho osobě by se tak sloučila funkce zemského archiváře a historiografa. Palacký se zatím ještě nemínil své funkce vzdát. Gindelyho je třeba získat k této úloze ihned, než si bude nucen hledat jinou životní dráhu. Palacký dokonce nabídl, že se vzdá ze svých příjmů částky 600 zl. V závěru svého návrhu uvedl, že se cítí morálně odpovědný za co největší rozkvět českého dějepisectví a prosí naléhavě zemský výbor, aby Gindelyho pro tento úkol získal.

O tom, že v zemském výboru již byla připravena půda pro tento návrh, svědčí skutečnost, že již 29. července se o něm jednalo. Kromě něj byly podkladem jednání Gindelyho dopis nejvyššímu zemskému maršálkovi a jeho podrobné vyjádření o nejbližších úkolech zemského archivu, které Gindely odevzdal přísedícímu zemského výboru dr. F. A. Braunerovi. Ten referoval o návrhu Palackého na schůzi a přitom převzal celé Gindelyho vyjádření do svého referátu.

Braunerův referát vycházel z existence starého stavovského archivu (registratury), jehož neuspokojivý stav neodpovídal potřebám a úkolům přítomnosti. Věcí nového archiváře je postavit tento archiv na nový základ. Pak poukázal na všeobecnou důležitost archivu; měl by sloužit veřejným zájmům uchováváním a poskytováním právních důkazů a dále, že musí dodávat prameny historické vědě. K tomu je třeba, aby v čele archivu stála osobnost, která je schopna v těchto požadavcích obstát.

Úkoly nového archiváře shrnul takto:

1) Je nutno shromáždit v zemském archivu vše, co do něho právem patří: především korunní archiv a množství foliantů velké historické ceny, chovaných zatím při deskách zemských a u zemského soudu. Dále by se mělo jednat s vládou o předání starší části místodržitelského archivu, které se již nepoužívá a při tom podléhá zkáze ve sklepení u sv. Mikuláše. Dále by bylo dobré získat akta nacházející se u zeměpanských úřadů. Též České muzeum by mohlo postoupit některé archivní sbírky. Očekává se, že i jednotlivé rodiny nebo města zde uloží své písemné památky. Pokud se týká přítomnosti, archiv by převzal všechna akta vztahující se k ústavnímu životu, tj. spisy o jednání sněmu, protokoly o zasedání zemského výboru a ústavní listiny poslední doby.

2) Je nutno tato akta zpřístupnit, zpracovat a uspořádat. Tím by mohl archiv nabýt praktického významu při řešení různých otázek veřejného práva, nehledě na jeho důležitost pro genealogické a šlechtické záležitosti.

3) V zemském archivu se má především soustředit pěstování historické vědy v Čechách, proto je třeba zvolit do jeho čela muže, jenž by byl zárukou vedení archivu skutečně na úrovni. Předpokládá se též, že mnohý historický materiál bude uveřejněn.

4) Archivář by měl pokračovat v díle Palackého o českých dějinách.

5) Český archivář by mohl prokázat užitečné služby i přednáškami na univerzitě - čtením a výkladem starých dokumentů, protože podobný ústav zatím u nás ještě chybí.

Jako vhodnou osobu pro toto místo navrhl Gindelyho, který svými dosavadními výkony projevil, že je schopný zastávat tento úřad. Zemský výbor rozhodl o návrhu Palackého kladně: od října 1862 mělo být ustanoveno místo archiváře s platem 1000 zl. ročně a svěřeno dr. Gindelymu, který si může ponechat místo profesora na reálce. Palackého peněžní příspěvek výbor s poděkováním zamítl.

A tak Antonín Gindely 1. října 1862 nastoupil na místo zemského archiváře, což je zároveň i datum založení zemského archivu. Místo na reálce si podržel. Ale již 19. října 1862 byl jmenován císařským rozhodnutím mimořádným profesorem rakouských dějin do uprázdnění některé ze tří systematizovaných profesur historie pražské univerzity. O čtyři roky později se stal řádným profesorem. Protože měl na univerzitě povinnost přednášet jen 5 hodin týdně, mohl věnovat téměř celý zbývající čas organizování nového archivu.

Rok 1862 znamenal zvrat i v jeho osobním životě; dne 25. října se oženil v Mnichově s Minou.

Archiv byl sice formálně zřízen, ale jinak byl bez jediné archiválie. V souladu s programem vysloveným při jednání o zřízení archivu Gindely navrhl 4. prosince 1862 zemskému výboru, aby archivu byly odevzdány nejprve fondy a dokumenty, které jsou v držení země (starší část registratury zemského výboru, protokoly o sněmovním jednání a zasedání zemského výboru, volební spisy k českému sněmu (1848), originály ústavních listin z poslední doby a tzv. Wunschwitzův šlechtický archiv).18 Doporučil, aby zemský sněm vznesl nárok na svatováclavský archiv a na starší část desek zemských, které kdysi patřily českým stavům, jichž je zemské zastupitelstvo právním nástupcem. Než bude svatováclavský archiv odevzdán, měl by mu být dán alespoň jeho inventář a jeden z klíčů. Měly se též vyžádat archiválie, jež se nacházely u různých státních úřadů, jež však náležejí zemskému zastupitelstvu. Dále též by se mělo žádat o vydání archiválií zrušených klášterů uložených dosud v univerzitní knihovně. Aby byly zachráněny i archiválie roztroušené po celé zemi u různých držitelů, navrhl vytvořit podle moravského vzoru síť 50-60 dopisujících členů zemského archivu, kteří by ve svém obvodu po nich pátrali a získávali je pro zemský archiv.

Zemský výbor ve všem Gindelymu vyhověl; přikázal vydat požadované zemské archiválie a souhlasil i s ustanovením dopisovatelů. Tak se ocitly v zemském archivu první fondy, i když v tomto nejstarším období vlastnil jen neúplný archiv zemského zastupitelstva. Gindely se snažil získat pro archiv historické dokumenty z celé země nebo alespoň jejich přepisy. Tak byl položen základ ke sbírce přepisů, v níž byly soustředěny opisy všech důležitých dokumentů, týkajících se dějin země, ať už se nacházely kdekoliv. Již v prvním roce činnosti (tj. v létě 1863) archiv začal se soustavným výzkumem městských a zámeckých archivů v Čechách. Za tímto účelem Gindely navštívil archivy v Děčíně, Roudnici, Třeboni, Drážďanech a Wolfenbüttelu a jeho adjunkt Josef Emler 13 archivů v Čechách. Potom se výzkum ve smyslu instrukce prováděl každoročně.

Jmenování archiváře mělo jen prozatímní povahu, neboť jej musel schválit ještě zemský sněm, k čemuž došlo až v roce 1863. O vlastní organizaci archivu se jednalo ještě tři další roky. Zemský výbor sice pro sněm vypracoval zprávu o archivu, ta ale byla projednávána až o rok později a nakonec zamítnuta. Rozhodnutí bylo nakonec na návrh Palackého postoupeno devítičlenné komisi,19 která až 25. listopadu 1865 souhlasila se zřízením archivu. Kromě archivních dopisovatelů odpověděla na všechny návrhy zemského výboru kladně.20 Rozlišovala dvojí stránku působení archivu - úřední a historickou. Díky příspěvku profesora Höflera se pak rozvinula diskuse, zda se má archiv stát střediskem pro vzdělávání archivářů; návrh byl ale ponechán na další jednání a Höfler jej nakonec odvolal.21

Na základě návrhu komise přijal sněm roku 1866 tato rozhodnutí. Účelem zemského archivu je:

1) jako úřední archiv - přijímat, chovat a registrovat všechny zemi náležející písemnost, tzn. být archivem zemské samosprávy

2) jako historický archiv - sbírat originály i opisy veškerého listinného materiálu k české historii a vydávat je tiskem.

Prováděcí nařízení k uvedenému rozhodnutí představovala instrukce, vydaná opožděně v roce 1869. Důraz se kladl především na historické oddělení. Zemskému archiváři se výslovně ukládalo podnikat výzkumné cesty do archivů za účelem obohacení sbírek zemského archivu. Na sněmovním usnesení i na instrukci je nápadné především to, že o pokračování v Palackého Dějinách již nepadlo ani slovo. To se považovalo za osobní mravní závazek.

Na základě vytyčeného programu Gindely jednal se zemským soudem o vydání starší části desek zemských. Jediným úspěchem ale bylo odevzdání tzv. malého stavovského archivu (63 kvaternů desek zemských)22 a reversy k zemi (1869).23 Po celou dobu Gindelyho vedení probíhalo bezvýsledné jednání s justiční správou o odevzdání starší části desek zemských,24 na něž si zemský archiv činil nárok jakožto na stavovské archiválie. Dlouho se též vyjednávalo s vládou o převzetí korunního archivu. Až roku 1884 sám císař rozhodl o jeho vydání, a tím se teprve otevřel pro bádání. Dále archiv získal pozemkové katastry (berní rulu, tereziánský a josefský katastr).25 Archiv též získal 200 rukopisů a úředních knih apelačního soudu.

V tomto období se téměř neprováděly vnitřní archivní práce a nebyly pořizovány pomůcky k fondům, což zase znemožňovalo jiným badatelům zde pracovat. Činnost archivu se soustřeďovala především na výzkum v domácích a zahraničních archivech, na pořizování přepisů a na ediční činnost. Ani nebyl nijak zvlášť vybaven. Původně byly sbírky umístěny v budově sněmovní, pak přeneseny do domu Senftenberského a konečně uloženy v přízemních místnostech budovy Muzea král. Českého, jejichž část byla archivu propůjčena po přestavbě Muzea (1891) a další část po převzetí pozemkových knih. Celkem měl personál k dispozici čtyři místnosti kancelářské, pokoj ředitelův, dvě síně pro úředníky a sál pro badatele archivní, v němž zároveň pracovali kopisté. Z počátku měl Gindely pouze jednoho, za to velice prospěšného spolupracovníka - dr. Josefa Emlera, (1862-1865), od roku 1865 již dva - Františka Dvorského a Julia Pažouta, od roku 1891 již tři - dr. V. J. Nováčka.

Gindely v následujících letech bádal ještě v Drážďanech (třikrát), Mnichově (čtyřikrát), Berlíně (dvakrát), Norimberku (dvakrát), dále v Darmstadtu, Koblenzi, Vratislavi a Boizenburku. Z rakouských archivů bádal nejvíce ve vídeňských archivech (nejdéle v letech 1873-1874, kdy zde zároveň působil jako učitel češtiny korunního prince Rudolfa), v Eisenstadtu, Bleiburku a Innsbrucku. Několikrát vykonal cestu do uherských archivů: třikrát byl v Budapešti, jednou v Košicích a Debrecíně. Znovu navštívil též Kodaň, Brusel a Haag. Když papež Lev XIII. otevřel roku 1881 vatikánský archiv pro badatele, Gindely sem přijel již v únoru následujícího roku na svoje náklady. Soustavný výzkum k českým dějinám se zde prováděl od roku 1886.

Ke konci Gindelyho působení v roce 1890, sbírka přepisů obsahovala 84 660 jednotek, kromě těch, které si Gindely pořídil ještě před vznikem zemského archivu a jež mu daroval. Dále není jisté, zda bylo do tohoto počtu zahrnuto několik set přepisů z anglických a nizozemských archivů (týkajících se českého povstání a falcké války), jež Gindelymu daroval anglický historik S. R. Gardiner.

Gindely a organizace archivnictví a ochrana písemných památek

Jak již bylo výše zmíněno, byl to Antonín Gindely, kdo přišel s myšlenkou zavést institut dopisovatelů i pro Čechy. Protože neuspěl, snažil se alespoň zachraňovat ty archiválie, s nimiž přicházel do styku na svých tuzemských cestách. Zejména se jednalo o zanedbané městské archivy, které většinou odmítly cokoliv vydat, a tak se Gindely pokusil tyto památky zachránit alespoň v opisech.

Protože byl považován za nejlepšího znalce domácích a cizích archivů své doby, byl také jedním z těch, kteří byli povoláni do ankety iniciované za ministrů vnitra Lassera a Giskry za účelem organizace archivnictví. Gindely vypracoval zprávu o stavu archivnictví za Čechy. Snažil se odvrátit vládu od úmyslu budovat vlastní ústřední archiv (tj. z dosavadního místodržitelského archivu). Místo toho chtěl spojit zemský a místodržitelský archiv podřízením zemskému výboru. Ze strany místodržitelského archivu to bylo nakonec zamítnuto.

Dále se snažil zabezpečit i archiválie nižších instancí; zejména registratury patrimoniálních úřadů a magistrátů.26 I když místodržitelství souhlasilo, zemský výbor se zděsil nákladů na tuto akci, a tak nakonec celá věc byla odložena, a tím prakticky padla.

Vydavatelská činnost

Nejlepší výsledky výzkumu v domácích i zahraničních archivech se měly dle instrukce zemského výboru publikovat tiskem. Toto zcela přesně neplatí o první edici archivu, která souvisela se slibem, který Gindely dal Palackému. Když získal peněžní podporu od předních představitelů české šlechty, hned v roce 1863 začal vydávat edici nazvanou podle vzoru německých Monument - MONUMENTA HISTORIAE BOHEMICA (Staré paměti dějin českých), v nichž se mělo soustředit veškeré vydávání pramenů pro novější české dějiny. Monumenta byla rozvržena do šesti oddělení:

1. díla historiků a kronikářů

2. pozůstatky desk zemských27

3. česká sněmovní akta

4. český diplomatář

5. písemnosti katolické i utrakvistické konsistoře

a anály některých církevních řádů

6. spisy českých bratří

Časem přibylo ještě oddělení pro právní a hospodářské dějiny.

V prvním svazku, vyšlém r. 1863, Gindely vydal s pomocí Emlera Dekrety jednoty bratrské. V dalších svazcích Karel Tieftrunk vydal Skálovu Historii českou, J. Jireček Slavatovy Paměti, Klement Borový Akta konsistoře utrakvistické a Akta konsistoře katolické a Hermenegild Jireček Sbírku českých právních pramenů. Do roku 1870, kdy příspěvky mecenášů byly zastaveny28 a ani zemské zastupitelstvo neposkytlo potřebné prostředky, vyšlo celkem 11 svazků obsahujících prameny pro studium předbělohorské doby. Tento významný ediční čin měl být přípravou v pokračování díla Palackého.

V programu Monument bylo i vydávání českých sněmů. Gindely je byl pevně odhodlán vydat i po zániku edice. Protože ale musel v letech 1871-73 přerušit kvůli nemoci práci, podal návrh na jejich vydávání až v roce 1873. Roku 1877 vyšel první svazek SNĚMŮ ČESKÝCH OD LÉTA 1526 AŽ PO NAŠI DOBU. Za celé Gindelyho funkční období bylo vydáno celkem sedm svazků pro dobu 1526-1591, které přinášely též prameny tematicky širšího zaměření týkající se veškerého dění v zemi. Sněmy byly hlavní edicí zemského archivu.

Ačkoli se obě edice v lecčems vzdálily původnímu ideálu, přesto jejich vydání pro toto, tehdy ještě nijak zvlášť probádané období, znamenalo pokrok.

Zásluhou Gindelyho byla Palackým založená edice pramenů k českým dějinám, ARCHIV ČESKÝ, od roku 1886 vydávána zemským nákladem a z rozpočtu zemského archivu, i když její vědecké řízení bylo svěřeno Královské české společnosti nauk.

Historické práce po roce 1862

Z prací započatých před rokem 1862 zbývalo Gindelymu dokončit především dílo o Rudolfovi II. Druhý svazek s názvem Rudolf II. und seine Zeit 1600-1612, Band II. vyšel v březnu 1865. V rámci zamýšlených dějin třicetileté války vydal r. 1870 první díl svého hlavního díla Geschichte des dreissigjährigen Krieges I. Abteilung: Geschichte des böhmischen Aufstandes von 1618. Současně dílo vycházelo česky pod názvem Dějiny českého povstání. Druhý a třetí díl vyšel v roce 1878. Díl čtvrtý, Die Straßdekrete Ferdinands und der Pßälzische Krieg, vyšel roku 1880. Protože pochopil, že nebude moc dovést své dílo až do roku 1648, rozhodl se ukončit jej Valdštejnovou smrtí (1634) nebo Pražským mírem (1635), avšak ani tento záměr se mu nepodařilo uskutečnit. Z jeho pozůstalosti bylo alespoň zveřejněno pět kapitol chystaného pátého dílu, zahrnujících léta 1623-1627 pod názvem Beiträge zur Geschichte des dreissigjährigen Krieges. Toto dílo mu zajistilo trvalé místo ve světové historiografii. Od doby jeho napsání byly sice objeveny nové prameny, které Gindely tehdy neznal, a byla napsána řada nových prací a také byly učiněny pokroky po stránce metodické, přesto však jeho dílo zůstává spolehlivým základem, bez něhož se neobejde nikdo, kdo se zabývá dějinami onoho období.

Bylo mu především vytýkáno, že klade důraz na diplomatická jednání a na vojenské dění, přitom ale nevěnuje dostatečnou pozornost vnitřním poměrům. Tomu ale chtěl věnovat zvláštní svazek, který vyšel až po dvou letech od jeho smrti pod názvem Geschichte der Gegenreformation in Böhmen. Gindely se zde neomezuje jen na protireformaci, nýbrž pojednává o vnitřních poměrech českých v letech 1620-1627, o pobělohorských konfiskacích, o hospodářských poměrech, o Obnoveném zřízení zemském a jeho významu jakožto mezníku v ústavních dějinách.

Nedostatečnou náhradou za nedokončené části tohoto velikého díla je celkové, ale jen velmi stručné, veřejnosti věnované shrnutí dějin třicetileté války - Der dreissigjährige Krieg (in drei Abteilung), které zveřejnil roku 1882 ve třech svazcích na popud barona Helferta. Od pokračování ho také odvedla práce o Valdštejnovi z roku 1886 - Waldstein während seines ersten Generalats im Lichte der gleichzeitigen Quellen 1625 -1630.29

Dále byl Gindely autorem celé řady studií, článků a edicí. Nelze však opomenout jeho učebnice dějepisu, jež souvisely s jeho učitelskou činností. Napsal jich v německém i českém jazyce celou řadu. Dočkaly se několika vydání a některé byly přeloženy i do italštiny a polštiny. Ve své době byly velice oblíbeny a používalo se jich na středních školách v celém Rakousku, takže tehdy byl patrně nejčtenějším a nejznámnějším spisovatelem historické literatury.

Za svoje dílo také získal řadu poct. Roku 1855 byl zvolen mimořádným a roku 1864 řádným členem Královské české společnosti nauk, roku 1861 byl jmenován řádným členem Vídeňské akademie, dále i Uherské akademie a posléze i České akademie věd a umění.

Slib Palackému, spor o české povstání, kritika vedení zemského archivu

Po celou dobu jeho působení v archivu zůstávala otevřená otázka pokračování v díle Palackého. Je nutno říci, že Gindely si byl svého závazku vědom a stále se k němu hlásil. S Palackým se ještě před nástupem do archivu domluvil, že až dokončí své započaté práce, začne se zabývat českými dějinami. S přípravou začal souběžně se svými díly. V předmluvě k 2. svazku Rudolfa II. (1865) vyjádřil naději, že se k pokračování Dějin dostane už brzy. Podobně prohlašuje v předmluvě k prvnímu dílu Dějin třicetileté války (1869). Zřejmě zamýšlel pracovat na obou dílech současně. Téhož roku vydal práci o dějinách českého bernictví Geschichte der böhmischen Finanzen vom 1526 bis 1618. Tato studie, založená převážně na aktech místodržitelského archivu a archivu ministerstva vnitra ve Vídni, byla první českou prací toho druhu o finančních dějinách, která osvětlovala sociální a ekonomickou strukturu českého státu a poskytovala tak důležité předpoklady i pro pochopení politického vývoje. Zvláště Pekař ji hluboce oceňoval. V předmluvě k 2. dílu svých Dějin třicetileté války vysvětloval krajanům, že zatím nemůže splnit svůj úkol pro obtížnost a rozsah bádání, jehož je k tomu ještě nutno provést. Vzhledem k tomu, že se později pustil do již zmíněných prací - přehledných Dějin třicetileté války a knihy o Valdštejnovi, nezbylo mu už příliš času. A tak se stalo, že Gindelymu uplynul život, vyplněný intenzivní prací, aniž by mu byl zbyl ještě čas na pokračování Palackého Dějin.

Česká společnost v tom však spatřovala zpronevěření se čestnému úkolu, který posvětil sám Palacký. Kritika se též obracela i proti zemskému archivu, který byl právě proto, aby se pokračovalo v Palackého práci, zřízen. Navíc se Gindely dostal do rozporu s českými historickými kruhy kvůli poslednímu svazku Dějin českého povstání. Zvláště s nelibostí bylo přijímáno, jak hodnotil jejich vůdce a Ferdinandovu rekatolizaci. Do rozporu se navíc vmísil i národnostní aspekt. Mladá generace, která se v osmdesátých a devadesátých letech dostala do popředí politické a společenské scény, vyžadovala daleko rozhodnější přístup k otázce vlasti a odmítala uznávat kompromisy; umírněné národní cítění Gindelyho bylo jí trnem v oku. Věc se dostala i na stránky tisku, kde byl dosti nevybýravě napadán. Například v Národních Listech z 5. prosince 1880 píše jistý novinář Schulz: „Já jsem Čech, on cizák, Bohu vědomo, jaký; já český spisovatel, on člověk, neznající jako „zemský archivář“ a „historiograf království Českého“ ani českého pravopisu; já obhájce národních a státních práv českých, on jejich popiratel a zjevný škůdce!“30 Svoji filipiku pak končí: „V žádném jiném případě p. Gindely nesměl by opovážiti se toho, čeho se dovolil proti nám… My máme slavnou, velikou majestátní minulost, třeba časem plnou muk a pekelných útrap; a nikdy nedopustíme, aby třeba lecjaký cikán přišel v ní se hrabati svýma nečistýma rukama a oslintávati ji svým nestoudným jazykem!“ Což mělo možná i vliv na jeho rozhodnutí přejít při rozdělení na německou univerzitu, ačkoliv původně zamýšlel zcela opačně. Paradoxní je, že ani němečtí profesoři ho nechtěli přijmout mezi sebe a protestovali, že není Němec.

Při jednání o zemském rozpočtu v lednu 1891 vystoupil na zemském sněmu poslanec dr. B. Pacák proti způsobu, jakým Gindely vede archiv, a to „k podpoře řady českých historiků, kteří si stěžovali, že archiv zemský nedostačuje jim, a sice z toho důvodu, že excerpují se archiválie po většině ne z celé historie, nýbrž jen z jednoho oboru jednostranně a za druhé, že tyto archiválie nejsou dosti přístupny a konečně, že celá řada archiválií v Českém království se pomíjí.“31 Požadoval, aby zemský archiv předložil zprávu o činnosti za posledních dvacet let a aby se pozornost soustředila na výzkum místních a farních archivů. Gindely sám podal zprávu o činnosti archivu za celou dobu jeho trvání. Bylo zjevné, že všem obdobím novější české historie nebyla věnována stejná pozornost a že válka třicetiletá se těšila obzvláštní přízni archivářově. Zpráva podnítila dr. Pacáka k tomu, že v dubnu 1892 podnikl ještě ostřejší útok proti Gindelymu. Poukázal na to, že výtky obsažené v jeho rezoluci jsou oprávněné a potvrzené v úřední zprávě a že zemský archiv vlastně není archivem zemským, ani archivem historie české, nýbrž archivem historie středoevropské a války třicetileté. K němu se navíc připojil i poslanec Adámek, který tvrdil, že zemský archiv neplní svůj hlavní úkol, sbírání materiálu k pokračování českých dějin v duchu Palackého, a opakoval tvrzení Pacákovo, že činnost archivu je jednostranná. Naproti tomu se archivu zastal poslanec profesor Kvíčala, který poukázal na to, že velký počet přepisů z let 1526-1618 dokazuje, že archivní výzkum nebyl zdaleka tak jednostranný, jak kolegové tvrdili. On naopak shledával činnost zemského archivu za poslední tři desetiletí velmi plodnou.

Spor mezi zemským sněmem a českými historiky na jedné straně a zemským výborem, archivem a Gindelym na straně druhé vedl k předčasnému skonu Gindelyho, který již tehdy byl vážně nemocen. V červenci 1892 odešel na zdravotní dovolenou, z níž se již nevrátil. Jeho organismus, vyčerpaný dlouholetým pracovním přepínáním a stresy poslední doby, podlehl nemoci 24. října.

Gindelyho odchodem skončila třicetiletá éra v dějinách zemského archivu, pro níž byla charakteristická snaha pojímat české dějiny v souvislosti s evropskou politikou a v důsledku toho provádět výzkum pramenů v zahraničních archivech. Nové vedení dalo za pravdu kritikům z řad českých historiků a v příštích letech soustředilo svou pozornost na místní archivy.

Gindely jako historik

Spisy Gindelyho o českých dějinách l. 1526 - 1627 jsou z valné většiny prvním samostatným a souvislým zpracováním tohoto dějinného období. Novější bádání je sice často nuceno tyto spisy doplňovat i opravovat, ale díky bohatému pramennému materiálu i nadále se k nim vracet. Práce o pozdější době již nemají takový význam; byly překonány zvláště pracemi Rezkovými, Riegrovými a Pekařovými. Dále spočívá jeho přínos v obecnějším náhledu na dějiny, ve snaze zasadit české dějiny do evropského kontextu. Vedle nových pramenů vnesl do historie i nové prvky metodické; jako jeden z prvních moderních historiků se zabýval náboženským hnutím po stránce teologické.

V otázce pravosti Rukopisu Královedvorského stál Gindely velmi rozhodně na straně těch, kteří věřili v jeho platnost, ovlivněn přátelským poměrem s jeho předními obhájci, Palackým, Helfertem a bratry Jirečkovými. Domněnku, že by mohl být Hanka jejich původcem pokládal za zcela nesmyslnou. Jaký postoj zaujal o čtvrtstoletí později, kdy spor znovu propukl, není známo.

Stejně tak se i roku 1862 postavil na odpor německým historikům z Čech vedených Höflerem, kteří poukazovali na to, že účast a význam německého živlu v českých dějinách je mnohem větší, než se přiznávalo ve spisech českých, jmenovitě v Dějinách Palackého.

Husovo vystoupení proti tehdejší katolické církvi ho jako katolíka nepobuřovala, protože věřil, že mu šlo především o mravnost lidí a kněží. S husity příliš nesympatizoval. Za to příznivě soudil o jednotě bratrské, jediné a skutečné pokračovatelce reformního úsilí Husova. Tyto sympatie ale neplatí pro jednotu původní, jednotu Chelčického, nýbrž až pozdější, období bratra Lukáše. Gindely ji chválil za to, že se přiblížila ke katolickému vyznání a naopak vzdálila od zhoubného vlivu luteránského. Co se týče samotného Lutera a luteránství, ochotně přijímal všechny pomluvy. V pozdějších spisech už s tímto stanoviskem nevystupuje.

Gindelyho názor na protestantské stavy se postupně vyvíjel s jeho historickým studiem. Proto také v prvních letech neprojevoval jejich snahám porozumění. Jejich žaloby na náboženský útisk prý byly neodůvodněné, navíc se sami dopouštěli násilí na svých nekatolických podaných. Stejně jako Tomek jim vyčítal, že jim ve skutečnosti nešlo o náboženskou svobodu, ale o získání politické moci a zřízení šlechtické oligarchie. Později již hledá příčiny hlouběji; v náboženském rozporu mezi dynastií a stavy, který musel nutně vést k roztržce politické. Uznává oprávněnost jejich žalob a nakonec vyvozuje, že vlastní okolnosti je dokonce přinutily k násilnému vystoupení proti vládě. Naproti tomu jim ale vytýká, že si při tom nepočínali zrovna moudře; zvláště poukazuje na špatné hospodaření, nespojení se s jinými zeměmi a úpadek vojska, skládajícího se většinou ze žoldnéřů nemajících vztah k zemi. Narozdíl od Tomka, Rezka a mnohých ostatních nepokládal za příčinu porážky domnělý vnitřní úpadek českého národa, ale příčiny hledal v samém průběhu povstání. Úpadek válečnictví dává též do souvislosti s proměnou v obecném válečnictví než s nějakými zvláštními poměry českými. Ferdinandovi přiznával právo k potlačení poddaných, pokud by se tak dělo ve prospěch dynastie a státu, k povznesení státních financí a zavedení lepšího pořádku ve správě zemské.

Zajímavý je též jeho názor na třicetiletou válku. Domnívá se, že ve válce šlo skutečně o náboženství, ale „zápas náboženský provázen byl neustále bojem o statky, čímž poskytováno potřebné palivo k dalšímu požáru…. a protivy náboženské bývaly často sice vítanou záminkou k započetí nepřátelství, ale nikoli dostatečnou příčinou.“32 K tomu připojuje úvahu o základních pohnutkách lidského konání, které shledává v sebezáchově a snaze zlepšit si život.

Souborné ocenění doby pobělohorské po sobě Gindely nezanechal a také není zcela jasné, jak o této době smýšlel. V mladších letech shledával toto období prospěšné, protože jím byly položeny základy k jednotnému státu rakouskému. Ale ústavní zápasy z let 1859-61 v něm zviklaly toto přesvědčení. Přesto ale soudil, že „přechod od státu středověkého k modernímu mohl se státi jen prostředkem absolutismu.“33

Cítil se více historikem rakouských než českým, jednak proto, že se snažil vidět dějiny v obecných světových souvislostech, jednak díky politickému smýšlení. Gindely se totiž projevoval jako skutečný rakouský vlastenec. Proto usiloval o vytvoření jednotného rakouského dějepisectví, které by přihlíželo stejnoměrně ke všem národům a probouzelo celorakouské národní vědomí. Věřil v souvislost doby minulé a přítomné, a tak i události oceňoval.

Takto se mohl Gindely ocitnout v nebezpečí, že by byl sveden k tendenční úpravě některých událostí. Předtím ho ale chránil vyvinutý cit pro pravdu. A v jejím zájmu odhaloval i temnější stránky rakouských dějin; „v historických bádáních ani sympatie ani antipatie pravdu neučí, nýbrž jedině autentická akta“.34

Názory náboženské, národnostní a politické

Gindely byl beze sporu upřímný katolík. Ani jeho vystoupení ze semináře nebylo způsobeno náboženskou krizí. I nadále zůstal přesvědčeným věřícím. Zdá se, že velký vliv v tomto směru měl na něj Höfler. V této době byl též rozhodným odpůrcem církevní závislosti na moci světské i racionalistického zavrhování katolických obřadů a pobožnosti. Jeho sympatie k jednotě byly vyvolány především přesvědčením o její upřímnosti. I když neměl příliš husitství a luteránství rád, odsuzoval zlořády v katolické církvi před reformací. Později se jeho stanoviska zmírnila. Snad i proto, že jeho manželka byla protestantského vyznání.

Co se týče národnostního smýšlení, je třeba zdůraznit, že Gindely se otevřeně hlásil k českému národu, ale vyhraněný nacionalismus mu byl přece jenom cizí. Krofta ho považuje za rakouského patriota. S tím souvisí i stanovisko v politických otázkách. Projevoval sympatie s liberálně demokratickými snahami, které ale nesměly být v rozporu s vytvořením jednotného Rakouska. Jednota ale neměla znamenat germanizaci národů. Zvláště nesouhlasil s národnostní politikou Maďarů; všechny národnosti měly by mít stejné postavení. A dále poukazoval na to, že stavu, kdy vláda vyjednávala s Uhry, využívají zase jiné národy k prosazení vlastních a někdy, podle jeho názoru, i přehnaných nároků. „Zdá se nám úloha každého rakouského státníka především v tom záležeti, zviklané poměry celého státu upevniti, pak zbyde vždy příležitost pro jednotlivé národy toho dobýt, čeho bez újmy celku dosíci mohou.“35 Nacionalismus povede buď k rozpadu monarchie nebo k ještě většímu absolutismu. Zůstával i realistický v budoucnosti Rakouska; jeho pokojnou existenci shledával za nemožnou, protože mezi ním a tendencemi jednotlivých zemí, je nepřekonatelná propast. Situace může být na čas uklidněna, ale s každým dalším politickým problémem bude stát Rakousko na pokraji záhuby.

Vydání únorové ústavy v něm vzbudilo naděje, že by otázka existence Rakouska mohla být konečně vyřešena. Proto nesouhlasil s politikou českých poslanců na říšské radě, kteří se stále více klonili k pasivní opozici. Toto stanovisko zastával i ve svých dopisech do Moravských Novin, jež od března 1862 do počátku roku 1863 psal na naléhání svého přítele Chlumeckého.

V politickém spektru podle něho chybí strana, která by stála mezi krajními federalisty a centralisty. Měla vzniknout bez přičinění vlády, z osob bezúhonných a pokud možno nových. Měla míti dostatek odborně vzdělaných pracovníků a svůj vlastní orgán v německé i české řeči. Dokonce sám uvažoval o jejím založení, ale v březnu 1861 vznikla s popudu dr. Ad. M. Pinkase, pražského advokáta, podobná strana. K vzájemnému sblížení ale nedošlo. Přátelský poměr k Riegrovi, Palackému a Martinicovi znemožňoval spojení s Pinkasem, který na ně ostře útočil.

V souvislosti s přípravami roku 1865 na korunovaci, byl Gindely jako zemský archivář požádán o vyjádření k českému korunovačnímu řádu. V elaborátu z 26. listopadu 1866 si klade otázku, zda právě korunovační sněm by neměl být uznán za strážce a upravovatele státoprávního poměru Čech k trůnu a říši, neměl-li by se za tímto účelem pro určité případy přetvořit v společný nebo generální sněm České koruny. Korunovační sněm by tak vytvořil most mezi novými a starými poměry ústavními. Z jeho návrhu plyne, že nebyl zásadním odpůrcem federalistických snah českých politiků, ale jeho stanovisko k nim bylo určováno jeho silným vztahem k celku, tedy Rakousku.

Antonín Gindely - shrnutí

Hodnocení Antonína Gindely vždy směřuje k jeho působení v zemském archivu, slibu Palackému a politickému smýšlení. Od jeho zatracování se již víceméně upustilo, na čemž má hlavní podíl zevrubná studie Kamila Krofty.

Je pravda, že Gindely dal slib Palackému, že dopíše jeho Dějiny. Ovšem to byl jeho osobní závazek. Sám projevoval i nadále snahy se tohoto úkolu zhostit a zčásti jej i některými svými pracemi splnil. V jeho prospěch mluví i ta skutečnost, že se po něm tohoto úkolu již nikdo neujal.

Stejně sporné je i odsuzovat ho za jeho působení v zemském archivu. Ani on, ani tak svědomití lidé jako byl Emler, nemohli sami učinit nic, pokud na jejich straně nestála skutečná vůle a všeobecná podpora. Odsuzování Gindelyho spíše připomíná snahu nalézt viníka tam, kde sama situace se stává neúnosnou a nelze znovu začít jinak, než poukázáním na ty špatné.

Gindelyho „vadou“ bylo, že patřil myšlenkově ještě ke generaci Palackého, která víceméně tíhla k austroslavismu a umírněnějším postojům. Vnímal politické a společenské dění z pohledu občana rakouského soustátí. Nevzpíral se českému vlastenectví, ale tíhnutí k objektivizaci společenských poměrů mu zabraňovalo přejít k nacionalistickým pozicím. Proto se stal nepřijatelný pro nastupující mladou generaci. Ale dnes, se značným odstupem času a s odchodem problémů, které tížily jeho dobu, je možno přistoupit ke Gindelym bez předsudků a shledat jeho práci nejen pro historii, ale i pro archivnictví přínosnou.

Poznámkový aparát

1. Inventář k pozůstalosti sepsal Antonín Haas, korespondenci třídila Marie Lišková.

2. V pozůstalosti se nachází dopisy těmto osobám:

- J.A. Helfertovi 1853, 54 ks orig. německy

- J. Dvořákovi, roudnickému knihovníkovi, 1854-1868, 11 ks opisů,

německy

- F. Palackému 1858-1875, 34 ks, opis, česky

- K. Höflerovi, 1855-1875, 28 ks orig. a 35 ks opisů, německy

- P. Chlumeckému 1856-1863, 61 ks opisů, německy

Jemu adresované dopisy se zachovaly jen ve zlomcích a pocházejí od nejrůznějších pisatelů, většinou ale nikoliv od těch, jimž sám psal: J. Clam - Martinic, R. Clam - Martinic, J. Czernin, B. Dudík, korunní princ Rudolf, nejvyšší hofmistr korunního prince Rudolfa K. Bombelles, Th. Sickel, R. Taxis, L. Windischgrätz, E. Werunský a další.

3. Krofta, K.: Antonín Gindely. Zprávy zemského archívu království Českého, IV., Praha 1915.

4. Viz seznam literatury.

5. Otce později následovala do Uher a s ní i její dvě dcery, sestry Gindelyho.

6. Mmj. překladatel Rukopisu královédvorského

7. Byl profesorem dějin asi v letech 1837-70. V roce 1844 vydal spis „Das Studium der allgemein Geschichte nach dem gegenwärtigen Stand der historischen Wissenschaft und Literatur“. Mimo jiné tu vykládá o rozličných druzích historických pramenů a pomocných vědách historických.

8. Konstantin Höfler přišel roku 1851 do Prahy. Předtím působil jako profesor na mnichovské univerzitě. Zde sepsal práci o dějinách papežství, pro níž je příznačné až romantické nadšení pro středověk, pro zápasy mezi císařem a papežem. Stejné názory projevoval i v oblasti společensko-politické. Kvůli demonstraci za rozpuštění klerikálního ministerstva byl propuštěn a stal se archivářem v Bamberce. V Praze vznikla sbírka pramenů k dějinám husitského hnutí, spis o Husovi a odchodu německých studentů a profesorů z Prahy r. 1490.

Od roku 1873 vedl historický seminář. Studenti si tak mohli prakticky osvojit základy pomocných věd historických. Své poznatky shrnovali v tzv. seminární písemné práce, jež se mohly stát vhodným základem prací rigorózních u těch absolventů studia dějepisu, kteří počítali do budoucna se svým odborným či vědeckým uplatněním. Seminář tak umožňoval, aby nadějnější studenti pod vedením svého profesora systematicky zvládali dílčí oblasti výzkumu dějin a tím se podíleli na specializaci a profesionalizaci historiografie v českých zemích. V letech 1876-1880 vedl historický seminář na pražské univerzitě spolu s K. Höflerem i A. Gindely.

9. Překvapivé je, že se nikde nezmiňuje o Palackého Dějinách, stejně tak jako o jeho Würdrigung, Literarische Reise nach Italien z r. 1837, jeho německy r. 1846 Jordanem vydaný spis o předchůdcích husitství, nebo Tomkovy malé Děje království českého, tenkrát již dvakrát vydané.

10. Zvláštní povaha jednoty dle něho vyplývá z toho, že není dílem určitého zakladatele a že nebyla založena ani na teoretickém princip, nýbrž vznikla z praktické snahy o církevní reformu. Teoretické znalosti o jednotě čerpá z díla katolického teologa Möhlera a ze starších prácí užil polemické spisy jezuity Šturma proti Bratřím, čímž se ale ocitl v nebezpečí, že jeho pojímání bude poněkud jednostranné. Nedostatečně také vysvětlil její vztah k staršímu učení husitskému a kalvínskému.

11. Sbírka písemností po Komenském, zvláště jeho korespondence a rukopis české Didaktiky. V roce 1841 je profesor Purkyně objevil v polském Lešně a v roce 1851 je Palacký odkoupil pro Muzeum.

12. Na významu získává jeho dílo především tím, že mohl užívat bohatý a dosud neznámý materiál, mezi nějž patří i bratrské folianty v archivu herrnhutském. Velká část Dějin je jejich parafrází.

13. Johannes Voigt stejně jako Gindely studoval první teologii, pak teprv dějepis a filologii. V roce 1871 byl jmenován profesorem pomocných věd a ředitelem archivu v Královci. Napsal např. Hildebrand als Papst Gregor VII. und sein Zeitalter.

14. Heinrich Sybel studoval v Berlíně pod Rankem. V roce 1845 byl jmenován řádným profesorem v Marburce. V roce 1856 odešel do Mnichova, kde založil první historický seminář v Německu. V roce 1875 byl povolán do Berlína, kde se stal ředitelem státních archivů. Kromě toho byl zakladatelem časopisu Historische Zeitschrift a členem ředitelství vydávající Monumenta Germania Historica.

15. Slavata und Martinic, der Prager Fenstersturz, Historisch-politische Blätter, Bd. 44, 1859.

16. Navíc se mu líbila představa, že by si mohl vyzkoušet účastnit se politiky i v praxi, což by mělo prospět i jeho historickému bádání. Vaterland se měl stát orgánem všerakouských zájmů. Gindely zprvu uvítal zprávu o jeho vzniku, ale mlhavý program a nakonec i rozmluva s Martinicem jej odvrátila od úmyslu se na vydávání podílet. I když s ním v zásadě souhlasil, přece před federativním Rakouskem by dal přednost jednotnému celku.

17. Archiv byl otevřen od roku 1844, ale ne pro cizince. Z cizích historiků tu snad bádali jen dva. Pro dějiny německé a rakouské byl zatím téměř neznámý.

18. Nejstarší a nejcennější sbírka, která patří mezi fondy nejdříve odevzdaná archivu, roku 1862. Její zakladatel Bohumír Daniel svobodný pán z Vunšvic (1648-1741) sám napsal genealogii svého rodu (Memoriae heraldico-genealogicae…majorum suorom l.b. a Wunschwitz, vydáno v Praze 1727) a shromáždil velké množství pramenů k dějinám české šlechty. Vypisoval si vývody nejen ze soudobých tištěných pomůcek, ale též navštěvoval soukromé osoby, jezdil po Čechách, aby hledal náhrobní kameny a desky s nápisy a znaky. Dále si obkresloval znaky a schovával otisky pečetí, vlastnoruční podpisy, rozmanité poznámky historické a rodopisné, výstřižky z novin, letáky, příležitostné básně a spisy, podobizny, obrázky, modlitbičky atd. Tento genealogický materiál, k němuž patří několik rukopisů, koupili stavové od jeho dědiců r. 1748 spolu s jeho knihovnou genealogických spisů. Vše bylo zařazeno do stavovského archivu, ale uloženo u desek. Stavům se je podařilo získat zpět až roku 1837.

19. Hrabě z Wolkensteinu, ryt. Kalina z Jäthensteinu, ryt. Václav z Eisensteinu, dr. Volket, dr. Grohmann, ryt. z Wenichu, dr. Palacký, prof. Tomek a dr. Gabriel.

20. Snad na základě špatné zkušenosti z Moravy.

21. Základ měl tvořit přednáškový kurs, který by každým druhým nebo třetím rokem pořádal zemský archivář. Než z něho vyjdou první absolventi, navrhoval, aby se u uchazečů vyžadovalo odborné historické vzdělání zakončené státní zkouškou. Návrh, zřejmě z nedorozumění, narazil na odpor Palackého, a tak zájemci archivního studia museli stále ještě dojíždět do Vídně.

22. Malý stavovský archiv je vlastně část desek zemských; obsahuje zápisy rázu veřejnoprávního, usnesení sněmovní, relace sněmovní k deskám, zápisy o přijímání obyvatel do země, nobilitace.

23. Reversy, přiznávací listy k zemi, skládali nově přijatí obyvatelé stavu panského a rytířského a zavazovali se jimi, že se budou spravovat právem platným v Čechách. Zachovalo se jich 1250 kusů z let 1541-1847.

24. Jednání probíhalo dlouho, v roce 1907 dokonce padl návrh na vytvoření historického soudního archivu.

25. Po zrušení královského berního úřadu přešly do kompetence zemského výboru a byly uloženy u zemské účtárny.

26. Po správní reformě v roce 1850 byly odevzdány nově vzniklým okresním hejtmanstvím, soudním a berním úřadům, po dvaceti letech však ztratily svou úřední hodnotu a u těchto úřadů většinou už jen překážely.

27. Když bylo již dílo připraveno prací Josefa Emlera k vydání, došly peněžní prostředky. Dílo nazvané Reliquiae tabulorum terrae regni Bohemi anno MDXLI igne consumptarum - Pozůstatky desk zemských království Českého r. 1541 pohořelých vyšlo samostatně mimo Monumenta nákladem hraběte Jindřicha J. Clama-Martinice (1870).

28. Všichni, kdo r. 1862 a 1863 upsali některou částku na Monumenta, neopomněli dodat, že podporu poskytují pouze na r. 1863. Většina již po druhé nepřispěla.

29. Na základě dokumentů, nalezených ve francouzské diplomatické korespondenci v Paříži, dokázal Valdštejnovu vinu.

30. Roč. XX., č. 292.

31. Borovička, J.: Královský český zemský archiv (1862-1912). Zprávy zemského archivu království českého. Svazek IV. Praha 1915. S.40.

32. Úvodní kapitola čtvrtého svazku jeho Dějin třicetileté války.

33. Viz Děj. č. povst. IV., 36, 68; Gegenreform. 83.

34. Dopis Palackému z 26. listopadu 1860.

35. Krofta, K.: Antonín Gindely. Zprávy zemského archivu království českého. Svazek IV. Praha 1915. S.366.

Seznam literatury

Ottův Slovník naučný

Riegrův Slovník naučný

Kutnar, František: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví I. Praha 1997. S. 294-298.

Štaif, Jiří: Historici, dějiny a společnost. Díl I. Praha 1997. S. 203 - 206.

Pekař, Josef: Antonín Gindely. Památník České akademie věd. Dějepisectví. Praha 1898. S.39-43.

Werstadt, J.: Odkazy dějin a dějepisců. Praha 1948. S.28.

Borovička, Josef: Královský český zemský archiv 1862 - 1912.

Zprávy zemského archivu království Českého IV, Praha 1915.

Krofta, Kamil: Zemský archiv království českého. Otisk z České revue 1910, číslo 7 a 8.

Kollmann, Josef: Antonín Gindely, historik a archivář (1829 - 1892). 130 let Archivu země České. AČ 42, 1992. S. 193 - 208.

Kollmann, Josef: Založení zemského archivu českého a Dr. Antonín Gindely. S. 7 - 22. In: 130 let zemského archivu. Sborník příspěvků z konference u příležitosti 130. výročí založení zemského archivu a 100. výročí úmrtí jeho zakladatele a 1. ředitele prof. A. Gindely.

Krofta, Kamil: Antonín Gindely. Zprávy zemského archívu království Českého IV. Praha 1915.

Krofta, Kamil: Palacký a Gindely. ČČH 18, 1912. S. 275 - 320.

Tomek, V.V.: Antonín Gindely. Almanach České akademie věd III. Praha 1893, s. 26 - 30.

Polišenská, Milada: Neznámá korespondence Antonína Gindelyho, AČ 32, 1982, s. 23 - 32.

Pánek, Jaroslav: Sněmy české. S. 23 - 33. In: 130 let zemského archivu. Sborník příspěvků z konference u příležitosti 130. výročí založení zemského archivu a 100. výročí úmrtí jeho zakladatele a 1. ředitele prof. A. Gindely.

Eršil, J.: Monumenta Vaticana. S. 34 - 42. In: 130 let zemského archivu. Sborník příspěvků z konference u příležitosti 130. výročí založení zemského archivu a 100. výročí úmrtí jeho zakladatele a 1. ředitele prof. A. Gindely.

antonin_gindely.txt · Poslední úprava: 2015/05/02 23:23 autor: jindrichmarek